Jo estet, Budapest! aneb Bylo nás šest

7-8 2007 Kultura česky
obálka čísla

Bylo nás šest: Podnikavá a světasběhlá šéfredaktorka Českého dialogu Eva Střížovská, její pravá ruka Martina Fialková, Lída Koutná s milým úsměvem a orientačním talentem, Jiří Koutný, její manžel, neselhávající udržovatel dobré nálady, oba žijící ve Švédsku, Jana Volfová, autorka pozoruhodných článků o historii, jinak vychovatelka čtyř plivníků a jezevčíka Lesánka, a já, žena bez orientačního talentu, spolehlivě bloudící v rodném i v každém cizím městě, o životě nemluvě, jsme o víkendu na přelomu června a července 2007 nastoupili do autobusu Student Agecy express a posléze se objevili v Budapešti.

Svatý Petr nás obdaroval nádherným letním počasím, studentská kolej pohodlným ubytováním, a tak jsme si setkání s členy spolku maďarských přátel české kultury užívali. Spolek se jmenuje Bohemia (Baráti körünk 1993 nyarán alakult). Dal si za úkol zkrátit vzdálenost mezi dvěma národy, přiblížit českou a maďarskou kulturu, Prahu a Budapešť.

V praxi se nám to povedlo hned na poprvé v přívětivé restauraci s lahůdkami vyhlášené maďarské kuchyně. Když přede mne pan vrchní postavil elegantní kotlík, z kterého vonělo nefalšované Balatonské Halászlé s rybími taštičkami, zažila jsem jednu z rozkoší dosud nepoznaných.

Členové spolku, obětavá paní Eva Molnárová, redaktorka časopisu Bohemia (Folyóriat a czeh kultúra barátainak) a pan Miloš Vnuk se nám během víkendu věnovali nejvíc. Paní Eva mimoděk uspořádala minimódní přehlídku v pokaždé jiných, národními prvky laděných šatech, zatímco pan Miloš s námi popíjel Tokailské.

V přebohaté Hungaria National Gallery si člověk uvědomí, že malíři minulých století své životy plné problémů a hladu skutečně neprolelkovali. Tizian, Tintoretto, Bassano (Jacopo da Ponte), Verones, Rubens, Renoir, Degas a bezpočet dalších umělců se tu na plátnech zpovídá divákovi ze svého vidění a cítění světa. A divák musí být v zatraceně dobré psychické i fyzické kondici, aby dokázal tak velkolepou uměleckou hostinu dokonale vychutnat.

Naštěstí se nám o tuto kondici postaraly Széchenyi Baths. V bazénech s minerálními, horkými a studenými prameny jsme si promasírovali chodidla i mozek a být Budapešťanka, nedostali by mne odtud ani párem volů.

Další den jsme doputovali na Szentháromság tér, kde nám udělil audienci sám vznešený král Matyáš na bronzovém koni. Za všechno dobré i zlé jsme šli - alespoň někteří z nás - poděkovat Ježíši Kristu do rozlehlého chrámu Matthias Church a poprosit Boha, aby nás dál vedl za ruku bludištěm světa, jehož jsme se, coby lidské bytosti, na krátký čas stali živou součástí. Do víkendového plánu se vešla také plavba lodí po širokém Dunaji s pohledem na Parlament a celou řadu dalších pozoruhodných budov.

Jedním z vrcholů naší návštěvy bylo pozvání na mimořádný letní koncert filharmonie, který se konal na Hösäk tér (Heroes Square). Koncert přilákal na obrovské prostranství, obklopené monumenty vítězství, asi 200.000 Maďarů. Noblesní dirigent Fischer v bílém saku s bílou taktovkou v ruce osobně uváděl jednotlivé skladby repertoáru. Svým šarmantním vystupováním si okamžitě získal davy posluchačů. Snad nejhezčí byly valčíky Johanna Strausse doprovázené baletním vystoupením. Páni se při tanci drželi za klopy fraků, dámy s bílými růžemi ve vlasech, se vznášely v bělostných šatech v tříčtvrtečním rytmu na pódiu. Mezi nimi tančil sólista v kostýmu číšníka s podnosem plným vysokých číší sektu. Připadalo mi, že jsme se náhle všichni ocitli v době Rakousko - Uherské monarchie, která byla kdysi i naší vlastí. Zmocnilo se mě jisté dojetí. Minulost vždycky nějak odzbrojí duši, už jenom proto, že je tak nenávratná.

Hudby se to však netýká. Král valčíků ovládl město. Během koncertu nikdo ani nedutal. Celá Budapešť se zasnila, až na pár kojenců, budoucí generaci, kterou maminky držely na klínech. Ta se, jak jinak, občas ozvala a měla k současnosti samozřejmě pár kritických připomínek.

Valčík Na krásném modrém Dunaji probudil všechny z rozjímání. Co mělo nohy, dalo se do tance. Manželé s manželkami a dětmi, slečny, dámy i babičky, dědové, mladíci i kluci plni radosti vzdávali tancem hold nesmrtelné hudbě.

Po půldruhé hodině koncert skončil. Nastal večer. Zapadající slunce obléklo Budapešť do zlata a červánků. Hudbou opojení lidé jakoby vystoupili z očistné lázně, která je zbavila nánosu uspěchané doby.

Vydala jsem se k místu ubytování, protože na druhý den ráno byl ohlášen odjezd do Prahy. V poslední chvíli jsem se ohlédla. Na obrovském prostranství zůstalo stát 200.000 vesměs opuštěných sedátek ze silného, hnědého kartonu s nápisem Budapest bank. Pódium bez filharmoniků, prostor bez kamer a světel, bizardní kulisa, jakoby připravená pro režiséra Luchina Viscontiho. Pár dětí stavělo sedačky do pyramid, jiné z nich dělaly věže a tunely, někteří lidé se sesedli a doprožívávali nevšední zážitek, jiní sedátka rozkládali na placato a odnášeli si jich celé náruče domů.

I já jsem si nesla domů tu svou. Maďar, který při koncertu seděl vedle mne, mi pobaveně schválil můj šílený nápad odvézt autobusem ten papírový zázrak do Čech: "Až vás budou bolet nohy, sednete si na tuhle židli uprostřed Václaváku a vzpomenete si na nás."

Papírové sedátko, podepsané od přátel na památku máme v pražském bytě. Je to pevná, velice důmyslná skládačka. Málem jako Rubickova kostka.

Ti Maďaři! Jsou to koumáci. Člověk se s nimi těžko domluví, ale lehko se k nim procítí. A proto zase někdy "Viszontlátásra, Budapest!"

Ludmila Lojdová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012