Za poáteli do Budapešti

7-8 2007 Naši ve světě česky
obálka čísla

Cesta s trochou turistického kooení

S autobusem úspěšné firmy Student Agency jsme vyjeli (šéfredaktorka, ředitelka marketingu, což je celé obsazení naší redakce), autorky Jana Volfová a Lidka Lojdová a také naši čtenáři a členové MČK manželé Lída a Jiří Koutných ze Švédska v pátek brzy (pro mnohé z nás velmi) ráno z Prahy. Cesta ubíhala pěkně až na jednu - dosti důležitou - drobnost: nepoužitelné WC. Nemíním zde popisovat detaily, protože, to by slabší čtenářův žaludek neunesl. Ještě, že naše historička, které říkáme familiérně Volfi či Volfíček myslela na všechno a vzala sebou lahvinku becherovky. To bylo alespoň psychické a žaludeční povzbuzení...

Autobusový steward byl milý a usměvavý, nicméně na naše námitky, že by se moc hodila přestávka, pravil, že to nelze, že když je v autobuse WC, nebudou žádné přestávky. A navíc, s pohledem na právě od Volfi rozdávané malé pohárky nás upozornil, že "to" se tu nesmí.

A tak jsme se v Brně koukli z okna na hrad Špilberk, v Bratislavě na hrad Děvín a byli jsme rádi, že jsme do Budapešti dojeli bez toho, abychom skončili jako kdysi Tycho de Brahe.

Zajímavé bylo, že na zpáteční cestě nás (stejná linka, stejné vedení) naopak steward upozornil, že na autobusové WC máme chodit jen v naléhavých případech, protože na normální potřeby jsou tři zastávky. To bylo potěšující. Ale zase vyvstal jiný problém. Naše milá autorka Lidka Lojdová se vlastně jmenuje úplně jinak, a totiž Marková. Má to napsáno v pase, ale protože pod pseudonymem Lojdová vydává knihy, ilustruje a vůbec vystupuje, docela zapomněla, že pas má na jiné jméno. Při cestě tam, to nikomu nevadilo, při cestě zpět si musela koupit novou jízdenku, protože kdyby prý přišla kontrola? Namítali jsme hromadně, že bychom tedy počkali na tu kontrolu, ale steward byl neúprosný?

Cestou tam jsme se trochu učili maďarsky z velmi praktické knížky, vydané v roce 1964. Kromě dobrý den, dobrý večer, děkuji apod., jsme se naučili i Soudružky a soudruzi!, Závod nás vyslal na montážní práci, Kdo je tu ze Sovětského svazu?, a nezbytné Proletáři všech zemí spojte se!

Po příjezdu jsme se ještě naučili slivovice, meruňkovice, pivo - malé i velké, rybí polévka, fazolový guláš a nudle se smetanou, což jsme si ochutnali v báječné pivnici Bem, kde se každou středu scházejí členové spolku Bohemia?

Bohemia

V roce 2003 ocenil ministr zahraničí ČR cenou Gratias Agit maďarský spolek Bohemia. Cenu dostal za svůj veliký zájem a podporu české kultury. Ve spolku je asi na 400 členů, kteří jsou z velké většiny - asi z 90 procent - rodilí Maďaři. Vydávají si pěkný časopis se stejným jménem, jezdí pravidelně do Čech, na Moravu a na Slovensko, kde se účastní kulturních ale i sportovních akcí. Učí se česky a čtou české knížky. (Rozhovor s Évou Molnár na toto téma vyšel v čísle 12/2006.) Na setkání první večer do příjemné hospůdky na dunajském nábřeží, kde se spolek tradičně schází, přišla duše spolku Éva Molnár, další členka paní Ilona (doplnit) a pan Miloš Vnuk, Čech žijící v Budapešti již mnoho let, který nevynechá žádnou příležitost sejít se s krajany. (Další aktivista Ota Zachár byl zrovna v té době s mnoha členy na výletě v Česku.)

Malá drobná Éva působí spíše jemně, až ostýchavě, ale je úžasná. Připravuje časopis Bohemia (70 tiskových stran každé čtvrtletí), píše žádosti o granty (moc jich nedostávají stejně jako my?¨), organizuje, zařizuje, věnuje se spolku od rána do večera.

Ptala jsem se jí, jestli má nějaké české předky. - "Ne," odpověděla, "měla jsem ale vždycky zájem o všechno, co se české kultury a jazyka dotýkalo. Proto jsem se přihlásila na jazykové kurzy a několik jsem jich absolvovala. Možná, kdybych věřila na reinkarnaci, řekla bych, že jsem v minulém životě byla třeba českou spisovatelkou?tedy nejraději Boženou Němcovou."

(To jsou pro mne jako publicistku zajímavá sdělení. Setkávám se s podobnými lidmi různě po světě. Například mladý Američan Milan Cvach z Nebrasky jednou navštívil jakési muzeum, kde uviděl dudy. Od té doby dělal všechno proto, aby sehnal dudy a naučil se na ně hrát. Podařilo se mu to natolik, že tráví každoročně nějaký čas v jižních Čechách, kde si zahraje spolu s tamějšími dudáky. Ti ho považují za svého.)

A jak přišli k tomu zájmu o české reálie ti další z těch téměř čtyř stovek? Většina chodila do kurzů češtiny. Neměli jsme sice možnost se jich zeptat, ale třeba hraje jistou roli i po několik století společná historie. Vždyť Rakousko-Uhersko bylo naším společným státem. Pro nás, Čechy, to byla doba temna a útisku pod nadvládou Habsburků, ale pro Maďary to bylo zajisté - zejména po rakousko-uherském vyrovnání - lepší než předchozí nájezdy Tatarů a stopadesátiletá turecká okupace.

Budapešť

Je to velice pěkné město s dvěma miliony obyvatel a s architekturou poznamenanou shora zmíněnými dějinnými událostmi. Původní, spíše zelená a poklidnější Buda na jednom břehu Dunaje se s lidnatou Peští na druhém spojila v jedno město až v roce 1873.

My jsme díky tištěnému průvodci a hlavně díky radám Évy navštívili na Budě hrad a Rybářské bašty - krásnou vyhlídku na protější živou Pešť, Matyášův chrám. Na druhé straně v Pešti, kde jsme i bydleli, pak především lázně Szechenyi (čti Séčény) s překrásnou secesní architekturou a prameny, které s námi máchaly do všech stran i nám masírovaly záda. Byl to velkolepý zážitek, jakož i procházka po Margaretině ostrově se zastávkou v malém letním občerstvení pro tu pravou maďarskou klobásu a následné ponoření nohou do vln Dunaje. Pozorovali jsme tu vodu plnou hybných vln a vírů i lodi plující kolem. Slunce pálilo a my bychom se tam nejraději ponořili celí, ale není to zde radno. Velká síla proudu mohutné řeky tady plavání nesvědčí.

Zato plavbu do Dunaji jsme si pak vychutnali v podvečer na jedné z velkých výletních lodí.

Náš kulturní program, který začal v Muzeu výtvarných umění (tolik krásných obrazů za jedno dopoledne!) byl korunován v neděli koncertem pod širým nebem. Náměstí Hrdinů (Hösők tér) se sloupem oslavujícím tisíciletí maďarské říše zaplnilo na deset až dvacet tisíc lidí. Usedli na papírové židličky, které nepraskly ani pod tlouštíky, a které dodala sponzorující banka. A jali se poslouchat valčíkový koncert pod taktovkou jednoho z nejvýznamnějších maďarských dirigentů Ivána Fischera. Začínalo se Straussem, pokračovaly skladby Ravella, Prokofjeva a když přišlo Na krásném modrém Dunaji, krásní mladí profesionální tanečníci předvedli ve skvělé choreografii tak půvabný valčík, až se tajil dech. Vše jsme mohli kromě přímo na pódiu před sebou sledovat i ze dvou velkoplošných obrazovek. A pak už při známém Čajkovského valčíku dirigent s orchestrem roztancovali i mnoho posluchačů, kteří po dirigentově výzvě zaplnili prostor před pódiem.

Byl to velkolepý zážitek - vidět tuto koncertní produkci a slyšet pověstné valčíky v druhé podunajské metropoli dřívější monarchie - a ještě ke všemu v teplém letním večeru pod majestátními sochami zdejších hrdinů.

Náměstí hrdinů bylo i posledním místem, kde jsme se při koncertě opět sešli s přáteli ze spolku Bohemia. Večer jsme zakončili společně sklenkou maďarského vínka, poděkováním za pomoc při zorganizování našeho zájezdu, milý doprovod a cenné rady. A pak už jen rozloučení a druhý den ráno odjezd z města nad Dunajem zpět do města nad Vltavou.

Zapsaly a vzájemně se doplnily:
ES, Volfi, MaF

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012