Arnošt Lustig

Co je život? Krásná otázka. Co je to život? Myslím, že když si človek položil poprvé tuhle otázku, stal se filozofem. Človek je všechno, co je. Život je nevysvětlitelný zázrak, nevysvětlitelná tragédie. To nejlepší, i to nejhorší. Úplně všechno. I to, co vnímáme. Jestli třeba existuje nějaký paprsek z neviditelné planety, který se nás dotkne, je to taky život. Když potkám hodného člověka a vidím hezkou ženskou, to je taky život. Život je všechno. Citát z knihy: Dobrý den, pane Lustig

Vy bydlíte ve Washingtonu. Já ve Stockholmu. Washington-Praha, Stockholm- Praha. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že bych se s vámi, světoznámým spisovatelem, někdy v životě mohla setkat a povídat si s vámi. Dokonce již dvakrát. Náhoda? Osud? Co je pro vás náhoda a co osud?

Je to náhoda, a je to osud.

Já se charakterem své práce hodně stýkám s krajany a vidím, jak se dobře uplatnili ve švédské společnosti. Jak se pohlíží na Čechy v Americe?

Úžasně. Češi mají senzační jméno, lepší než v Čechách. Když si pozvou Američani dělníka - a porouchá se jim ústřední topení, tak Ital tomu nerozumí, Němec řekne, že to nemá v popisu práce a Francouz řekne, že nejdřív musí udělat svůj úkol. Kdežto Čech spraví na koleně všecko. Ten českej živel Amerika potřebuje, a dokonce za socialismu intervenovali, aby Československá socialistická republika povolila vystěhování, poněvadž ten českej živel v Americe chyběl, a ten velvyslanec, socialistickej, nám vysvětlil, že tohle je jeden z těch důvodů.

To je jeden z pohledů - tedy na českého dělníka v Americe, ale z pohledu inteligence?

Všichni Češi jsou úspěšní, ale Slováci také a Madaři také. V Americe jsou všichni úspěšní, protože musejí pracovat. Amerika ždímá z lidí to nejlepší.

Ale také dává i možnosti, ne? Protože tady lidem, kteří by se chtěli stát úspešnými...

Ty mi dáváš otázky!... Na každou otázku je možný napsat knihu, tak já ti nemužu odpovědet jednou větou. Fakt je, že Amerika dává i možnosti, i to vyžaduje. Má to svý světlý i svý horší stránky, ale když nemáš do čeho píchnout, nemáš střechu nad hlavou, tak je Amerika ideální země - když umíš něco, co Amerika potřebuje. Jinak si tě nevšimne a můžeš umřít pod mostem.

Stockholmu na Mezinárodním čtenářském maratonu (pořádaném v různých zemích světa tradične Jazzovou sekcí a Českými centry - www.czechcentres.cz/ stockholm http://www.czechcentres.cz/ stockholm). Loni se konal na počest vašich 80-tých narozenin. Vy jste vzácně poctil svou osobní milou návštěvou Stockholm (já jsem si vybrala a četla pasáž z vaší knížky Kamarádi"), a pak následně jsme se setkali v Kyrkevarnu, blízko Jönköpingu, na celostátním setkání českých a slovenských krajanů 370 km od Stockholmu, kam jste byl jako čestný host pozván a kde jste svým bezprostředním projevem zapůsobil tak, že jsem si jistá, že všichni přítomní na vás jen tak lehce nezapomenou... (O této akci je možné se dočíst v Českém dialogu č. 6 na: http://www.cesky-dialog.net/).

A to bylo moc hezký.

Taková slova moc poteší, děkuji. Vy jste prožil mnohé... příkoří, ponížení a pronásledování, ale doslova i to peklo nejčernejší. Bylo vám dáno do vínku zázrakem toto peklo přežít... a nejen to - naopak dožít se satisfakce v podobě úspěchu a uznání na poli literárním... měl jste v životě štestí... dokonce o sobě píšete: "Jsem takové štastné zvíře". Co udělá radost Arnoštu Lustigovi - jako človeku a Arnoštu Lustigovi - jako muži? Co všeobecně vůbec a co např. od ženy?

Smích... Všechny ty tři otázky jsou jedna! Tak co mi udělá radost? Je spousta věcí, který mi udělají radost. Úspěch z práce, když se mi povede povídka nebo román, pokud jde o ženu, tak už vidět krásnou ženskou mi dělá radost. Jenom ji vidět, jo, nemůžeš si s každou lehnout do postele, ona by prostě nešla, ale teoreticky, ty se mě ptáš teoreticky, tak vidět krásnou ženu je radost, potkat dobrýho človeka je radost, férovýho človeka, čestnýho, odvážnýho, to všechno je radost - čili těch radostí je hodně a žena je jednou z nich. Ne že bych chodil na módní přehlídky, ale... Tak mám treba radost ze studentů, když se ti ta třída povede, tak to je bezvadný.

Působíte velmi vyrovnaně, klidně, pohodově, váš úsměv a způsob mluvení každého odzbrojí, ale někdy někoho přivede i do rozpaků. Nedivte se proto tedy, že mladá generace vám neveří, jaké to bylo težké za války a v lágru, když o tom mluvíte ne vždy s plnou vážností, ale s určitou nadsázkou a s úsměvem. Jsou dokonce tací, kteří existenci holocaustu popírají nebo znevažují. Rozčílí vás to a snažíte se toho dotyčného pádnými argumenty přesvědčit, nebo...?

Abych ti řek pravdu, nesnažím se ho přesvědčit. Jenom si přeju, v duchu, kdyby byl tři minuty v Buchenwaldu nebo jen minutu kdyby byl?, kdyby jenom vkročil do světnice, to by mi úplně stačilo. Jinak je málo věcí tak dobře zdokumentovaných jako to, čemu se říká holocaust, takže mě to nerozčiluje. Rozčiluje tě lidská blbost, popuzuje tě, ale že by tě to dlouho rozčilovalo...

Proč si myslíte, že právě když to je tak dobře popsané a zdokumentované, že se najdou tací, kteří to popírají, nebo tomu nevěří, vždyť...

Ty mě kladeš soustavně otázky, že na každou otázku bychom mohli napsat studii nebo esej -

Proto jsem z toho tak nervózní, že máme tak málo času...

Nemáme málo času, to jsou ty otázky! Ty mi dáváš otázky, které jsou jako otevřená náruč... Já si myslím, že některý lidi chtějí na sebe upozornit, i kdyby se měli svlíknout donaha v zimě, nebo že některý lidi jsou tak sebestřední, že už neví, co by si měli vymyslet, aby na sebe upozornili, a že popírání holocaustu je jedna z těch sebestředných pošetilostí. Samozřejme nejde popřít druhou světovou válku, první světovou válku, Spartakovo povstání... Jsou věci který nelze popřít, poněvadž se staly, ale můžou se vyskytnou lidi, kteří řeknou, možná že Homér vubec neexistoval, že Shakespeare se vůbec nenarodil...

A setkal jste se někdy s nějakým člověkem židovského původu, který by popíral holocaust?

Ne. Kdyby ti zabili tatínka, maminku...

Třeba při setkání s některým z těch, které jste potkal v Americe?

Ne, naopak, ti si to přivlastňujou, jako kdyby to prožili, ti mi jdou na nervy, zatímco vyráběli boty, když my jsme byli v Buchenwaldu, tak ted jsou strážci majáku.

Jak vy jste se vyrovnával a vyrovnáváte s dávnými težkými myšlenkami - dostal jste to ze sebe tím, že jste o tom napsal, že jste o tom mluvil a mluvíte, nebo naopak jste se snažil a snažíte raději to nevířit a zapomínat?

To je další složitá otázka, na kterou nemůžu krátce odpovědět; jistě to má nějakej psychologickej vliv, když se z toho vypíšeš, ale ten důvod, proč o tom píšu, to není von. Protože ten důvod je kombinace literární ctižádosti, že chci bejt spisovatel, dělá mi to strašně dobře, nacházím v tom smysl svý existence, je to jediná užitečná věc, kterou jsem schopen dělat. Co bych dělal jinak? Nevím. Byl bych námořníkem nebo bych prodával šaty, to já nevím. Takže líp se mi píše, to je senzační povolání, poněvadž píšeš, kdy chceš, nemáš pracovní hodiny, prijdeš, tak s tebou můžu udělat klidne interview, pak odejdeš a já můžu psát, a pak můžu jít na oběd, je to nádherný povolání, protože můžu využít každé minuty, všechno, co prožiju se mi muže hodit jako materiál pro psaní.

Dnešní generace si nechce připomínat krutou dobu války. Vaše knížky mají vesměs toto téma - jaký druh čtenářů čte vaše knížky?

Chce! Já ti řeknu, že mě nikdo nečte než mladá generace, to je úplně zvláštní.

I tady, i ve světě?

Všude. Nikdo mě nečte jinej než mladá generace, a to je nádherná věc. Myslíš, že mě čtou ti staří Židi, kteří si to můžou napsat sami?

To jsem si právě myslela - že vás čte střední generace a starší, že mladá generace se spíš zajímá o to, jak uspět a mít se fajn...

A to se zajímá, ale v mých knihách hledají jak přežít - já si to zkoumám u těch studentů, proč to čtou, prosím tě. Nikdo to nečte tolik jako mladá generace, moje knížky kupuje jenom mladá generace, a možná střední, já nejsem sociolog a nejsem statistik a nehlídám to, ale nakladatelství to hlídá, mladý lidi to chtěj, já když jdu na besedu, tak vím, kdo kupuje moje knížky.

Citát Arnošta Lustiga z knihy "Eseje": "Studentům jsem říkal: "Proč vás učím o katastrofě židovského národa? Abyste vědeli, že i vám se to může stát. Učím vás proto, abyste, kdyby k tomu zase došlo, nebyli slabí nebo zoufale důvěřiví, jako tehdejší generace Židů, kteří tomu nevěřili, protože na to nebyli nijak připraveni, protože byli příliš civilizovaní a ztratili pud prežít, nebo ho potlačili a měli řadu dalších chyb. Než skončí tenhle kurz, budete vědet dost, abyste řekli každému: "Ne, já nejdu. Já vím, co to byl Buchenwald a Auschwitz-Birkenau. Já se budu bránit. Budu bojovat."

Čím byste chtěl přilákat střední věk nebo starší lidi, aby četli vaše knížky?

Nemůžeš, to není v tvých silách, v tvých silách je jenom to napsat. Ale aby to někdo četl, to není v tvých silách.

Publicita?

Nepomáhá. Já jsem jednou měl diskuzi s mou americkou nakladatelkou, šéfredaktorkou. "Tak vy jste v New York Times vytiskli malej inzerát na mou knížku? Kolik stál?" zeptal jsem se. Ona řekla: "Pět set dolarů." Já jsem rekl: "A kolik stál ten půlstránkovej inzerát, na tu detektivku?" "Padesát tisíc dolarů." Odpovědel jsem: "No tak vidíte, dobře jste investovali"? Ona mi řekla...

Takže reklama v novinách fungovala?

Počkej, to je důležitá odpoved... A ona mi řekla: "Ted ti řeknu jednu věc: Tý knihy, kterou jsme inzerovali za padesát tisíc dolarů jsme díky tomu inzerátu neprodali vůbec ani o jednu víc, a tu tvou taky ne." Ta publicita nepomáhá. Co pomáhá je, když čtenář řekne čtenáři - prečti si tuhle knížku. Per huba, to pomáhá.

A nebo nějaké semináře nebo přednášky, aby člověk prešel z toho neznáma do toho povědomí, že je spisovatel, že něco napsal, a že je to čtivé... v té dnešní záplavě...

To nepomáhá vůbec. To není v tvých silách. Podívej se: Kundera se stal nejslavnejším českým spisovatelem vůbec. Myslíš, že se o to staral? To ho překvapilo jako tsunami. Jako vlna v moři. Vůbec to nečekal, byl z toho dost zoufalej, z tý slávy.

Čím myslíte, že to tedy je, že měl takový úspěch?

To kdybych doved vysvětlit, tak jsem génius. To nedovedu.

Vlna tě vynese nebo smete. Proč, to nevím.

Vy máte své kurzy psaní na Univerzitě ve Washingtonu, ale i v Praze na FF Karlovy Univerzity. Jaký je rozdíl mezi tamními a zdejšími studenty co se týče snahy se něco naučit?

Žádnej. Američani jsou svědomitejší, protože za to hodne platěj. Češi jsou takoví lacinejší, jinak jsou stejně inteligentní, stejně zajímaví, protože vo psaní se učej jenom zájemci vo psaní, to jsou lidi, který o to vopravdu mají zájem, takže jsou úplně stejní, jenom v jazyce je rozdíl, a v lenosti, českej přijde klidně pozdě, ale americkej když přijde o půl hodiny pozdě, tak ho to stojí sto dolarů.

A jaká témata si potom vybírají když píší?

Stejný. Sex zajímá mladý lidi, píšou o něm nezřízeně otevřeně, takže to nikoho nezajímá, ale píšou taky zajímavý povídky. Tak jeden z tří, pěti se stane spisovatelem. Je to težký.

V jaké fázi se ted nacházíte - v té tvůrčí nebo té "oslavné" - po úspěchu knížky "Krásné zelené oči"?

Co blbneš? Moje žena říká, že oslavovat se dá jenom blb.

Vy jste psal, že když jste kamarádil s Otou Pavlem, a když se vám podařila nějaká knížka, že jste to oslavovali...

No, jo, to jsme oslavovali, ale soukromě - jak to oslavuješ? Jdeš na dobrý jídlo, napiješ se a zapomeneš na to, protože jakmile začneš věřit, že seš dobrá, tak začínáš bejt špatná. Ty musíš pořád bejt na začátku, ta sláva se tě nesmí dotknout, a povaha toho spisovatele to vylučuje. Ta oslava může být společenská - že si koupím lepší šaty, zvou mě na víc večeří, ale to s psaním nemá co dělat. Sláva psaní vůbec nepomáhá. K prodeji možná.

Vidím, že ses zadívala na tu sošku toho fotbalisty s míčem, to je slávista - máš ráda fotbal?

Já? Ne! Já jsem se jen trošku podivila, že ji máte, ta se tak trochu vymyká tomu všemu, co zde kolem sebe máte? A vy jste slávista?

Ne, nejsem. A tohoto sis všimla? (Arnošt Lustig mi ukázal velikou, krásně provedenou medaili na dlouhé červené stužce s plastickou 80 na straně jedné a s velmi osobně provedeným věnováním na straně druhé...) To jsem dostal od kameramana Miroslava Ondříčka. To je muj kámoš, to mi věnoval k narozeninám.

Ano, toho jsem si tady u vás na stěně všimla. Ale po přečtení věnování jsem s rozpačitým úsměvem dodala: "To máte pěknou památku!"

Děkuji Vám upřímně za mile strávený čas, který jste mi věnoval a za poskytnutý rozhovor.