"Ty velké fajfky opravdu hrajou krásni" - Detektivní pentalogie

7-8 2007 Kultura česky
obálka čísla

Josef Škvorecký a Zdena Salivarová napsali v letech 1999 - 2004 pět detektivních románů.

Nedá se říci, že jde o běžné detektivky, i když termín "detektivka" je obecný, ale v tomto případě by bylo dobré rozlišovat mezi "detektivkou" a "detektivním románem". Stručně řečeno, v detektivce jde o zločin (většinou vraždu) a pachatele hledá detektiv nebo jiná osoba. Děj nebývá příliš košatý, a proto ani rozsah běžné detektivky není zvlášť objemný. Naproti tomu se detektivní román zabývá nejen zločinem (ten je tématem) a jeho vyřešením (účelem), ale i psychologií zúčastněných osob a jejich různými typickými rysy, vyjadřuje se k relevantním společenským událostem, specifickým vlastnostem odlišných prostředí a pod.

Ústředním motivem všech částí pentalogie je i zde klasická detektivní zápletka: vražda a pátrání po pachateli. Na tom se podílí v každém dílu skupina profesionálních i amatérských detektivů, z nichž nejdůležitější jsou policejní inspektor Harold Sinclair a Anna Lomnická, původem hraběnka, nyní majitelka Beauty Salonu, která se svým manželem Tonym, rovněž aristokratem a nyní zubním lékařem, emigrovala do Kanady.

Vrahy ani oběti vražd nespojuje žádný specifický atribut, jsou to Češi i Kanaďané, bílí i barevní, muži i ženy. Zápletky jsou konstruované originálně a logicky. I pro zkušeného čtenáře tohoto žánru je (jak to má být) rozluštění vždy překvapením. Přitom příběhy vypovídají hodně i o vedlejších postavách a jejich životě (především v Kanadě, jen poslední se odehrává v Praze) v době nedávné.

Rozsah téměř dvanácti set stran vyžaduje od čtenáře velké soustředění a prakticky nutnost přečíst si příběhy popořadě a pokud možno s malým časovým odstupem, aby se mohl stále orientovat, protože osoby se vyvíjejí i v čase. Není to tak velký úkol, protože jde o četbu napínavou, napsanou barvitým jazykem, a vyprávění má spád. Každý příběh je originální, vrazi, oběti ani motivy vražd se sobě nijak nepodobají, i prostředí, ve kterém se zločin odehrál, je pokaždé originální. A stejně originální je i řešení.

Proč je tam ta čárka?

Názvy všech pěti románů mají společná slova "setkání" a "s vraždou":

"Krátké setkání, s vraždou", "Setkání po letech, s vraždou", "Setkání na konci éry, s vraždou", "Setkání v Bílé dámě, s vraždou" a "Setkání v Praze, s vraždou".

Klíčovým je slovo "setkání" v prvním románu, kdy vražda zkříží cesty dvou již zmíněných hlavních postav/detektivů, hraběnky Anny Lomnické a inspektora Harolda Sinclaira. Jde tu o zřejmou narážku na na film "Brief Encounter"( "Krátké setkání") pozn. 1). , kde se jedná o příběh tajné lásky ženatého lékaře a vdané ženy, kteří se náhodně setkají na nádraží. Od samého začátku vědí, že jejich vztah nemá budoucnost, protože své partnery nemohou opustit.

Anna Lomnická a Harold Sinclair jsou na tom stejně. Jejich cesty se však protnou několikrát a ústředním bodem setkání je vždy vražda. To tedy vysvětluje funkci čárky v titulech: nejde o setkávání s vraždami, ale o setkávání obou protagonistů u příležitosti vražd. Ač se mezi Annou a Haroldem vyvine "něžné přátelství", nepřeroste do milostného vztahu, a tím příběhy netříští ani neposunuje do jiné roviny.

Významnou a pitoreskní roli v pentalogii hrají také různé reálie týkající se zbraní, automobilových značek, jídla, nápojů, filmů - a hudby.

Především hudby. V tomto případě jazzu a saxofonů.

Jak se tam vzaly a proč tvoří od III. dílu nedílnou součást všech detektivních příběhů?

Na počátku byla tma, a pak přišlo světlo. pozn.2)

V šeru vzpomínek vidím předjarní odpoledne u Paddyho v Nakoncovic vile, kde sedíme v prvních dlouhých kalhotách (a já snad dosud pouze v pumpkách) okolo gramofonu a poprvé v životě slyšíme, jak vlastně mohou znít saxofony, jak se mohou mazlit i divoce řvát ...

A pouštíme ji znova a znova, tu desku, znova a znova unášení tygřími skoky Luncefordových saxofonů, které dynamicky tichnou a sílí v přesné, trochu nadladěné intonaci, v rafinovaně protahovaných synkopách, při nichž běhá člověku mráz po zádech. Toho dne se rozhodl můj život.

Toho dne se, myslím, rozhodl život nás všech. pozn.3)

To odpoledne s kamarády, kdy se jako obvykle vedly nezávazné řeči o holkách, o škole i o politice...

A pak si pustili tu desku a byl na ní jazz. Jazz, který se stal mosaznou nití či vláknem mnoha příběhů, které Josef Škvorecký napsal. Jazz, významnější než osoby, politika, dívky, škola, historie. Ta velká láska, láska, která nezrezaví. A v jazzu záblesk drahocenného kamene, jež Josefa Škvoreckého uhranul: saxofon.

Saxofony si vymyslel pan Adolphe Sax, belgicko-francouzský výrobce hudebních nástrojů, někdy kolem roku 1840. Nejznámější je kvartet čtyř nástrojů: soprán (ladění v C nebo B),alt (F nebo E), tenor (B, tenoru laděném v C se v USA říká "melody") a baryton( F nebo E). Dále existuje nejmenší sopranino(laděno v F nebo E) a tři velké saxofony: bas(C nebo B), kontrabas (F nebo E) a subkontrabas(C nebo B). pozn. 4)

Saxband si vymysleli Josef Škvorecký se Zdenou Salivarovou.

Slovní hříčka, která je i v češtině srozumitelná, ale v angličtině je přesnější (ač výslovnost slov "sex" a "sax" není zcela identická).

A tento orchestr, resp. band, tvoří jen dívky. Je jich pět a hrají pouze na saxofony.

Dívky měly velký swing, třebaže v té propasti času byly na houbách. pozn. 5)

V pentalogii to začalo celkem nenápadně: z platonické lásky studentky konzervatoře Lindy (obor varhany) k panu profesorovi klasického jazzu, noblesnímu černému gentlemanovi Alanu Stevensonovi. Linda se "zakoukala " nejen do něho, ale i do jazzu, a jako druhý nástroj si tedy ke studiu vybrala saxofon. To se zalíbilo její spolužačce Lucy (obor klavír), dceři výše zmíněných českých exulantů s modrou krví (Lucy je tedy komtesa, což ale v Kanadě nikoho příliš nezajímá) - a začaly spolu pro legraci hrát na saxofony (altka a tenor). Brzy se k nim přidaly další tři studentky: Pemeela (Američanka z New Yorku, správně při těle, s vyšpuleným zadečkem a správně černošsky masitými rty, kakaová, oči s modrým bělmem a plnou pusu alabastrových zubů) si vybrala sopranino a soprán (její sopránka někdy zněla jako vábnička, ale ne na jeleny), mlčenlivá a skromná Pearl (baryton, aranžmá). A zatímco Linda zůstala u tenoru, altku od Lucy převzala na konzervatoři flétnu studující Dolly (v bandu královna krásy, vypadající jako panenka Barbie, jenže sexy) a uvádějící vystoupení historickou přednáškou o saxofonech. Křehká Lucy pak hrála na ty největší: bas, kontrabas (Basso profundo)- a občas i na subkontrabas (Basso profundissimo.) Proč ta monstra? Lucy říká: "... taky proto, že na ty je potřeba hodně dechu...a když na ně budu hrát, zvětší se mi prsa".

Dívky tedy vytvořily saxofonový kvintet (se sedmi nástroji) - a začaly veřejně vystupovat.

Na dívky byl hezký pohled. Bylo vidět, že nejsou amatérky. Suverénně odsekávaly agresivní rytmus a ve svých minisukních a barevných blůzách vypadaly pěkně. Zkrásnělé ještě hudbou, již očividně hrály s velkou chutí.Ovšem, studentky konzervatoře... Vystoupení Lucy komentovala do mikrofonu Dolly: "Sólo na subkontrabassaxofon zahrála Lucy Lomnická. Její nástroj je jediný svého druhu na světě... Kontra - škobrtla - vlastně subkontra - subkontrabassaxofon nám velice laskavě zapůjčil známý sběratel pan Montcarne...

Sálem restaurace zazněly hromové, ale krásné zvuky, jako ozvěna dvou Macoch... Lidé přestali hovořit. Lucy hrála povědomou melodii, jež tím, že zněla ve strašných hloubkách, nabyla temného, skoro zlověstného témbru. Ostatní dívky v bandu ji prokládaly medovými akordy. Ano, Lucy hrála na subkontrabassaxofon (který vypadal jako hrající prádelní hrnec... potýkala se s tím bernardýním saxofonem statečně, v obličeji však začínala vůčihledně rudnout... ale vydržela. Zaznělo poslední legato, rodina saxofonů se zvedla k závěrečnému triumfu krásné muziky a jídelnou zabouřil potlesk jako na fotbale).

Jak to bylo se subkontrabassaxofonem?

Pan profesor Stevenson, když mu dívky zahrály (a on je po zásluze pochválil), jim však nasadil "brouka do hlavy". Řekl: "Do sbírky vám už chybí jen subkontrabas a C-Melody, a budete jako skupina světový unikát... ten C-Melody by se někde opatřit dal, ale subkontrabas -," zakroutil hlavou. "Nikdo vlastně neví, jestli ještě existuje. Snad prý pár kousků vyrobili někdy v devatenáctém století ve Francii. Já osobně jsem na něj nikdy nenarazil, a to jsem jako mladík vystřídal pěkných pár kapel. Ani Paul Whiteman ho neměl, a to byla nejbohatší bílá kapela, ještě ve třicátých letech.

A kolem subkontrabasu se rozvine i detektivní příběh, s vraždou. (Chcete-li ho znát, přečtěte si III. díl pentalogie: Setkání na konci éry, s vraždou, kde se dozvíte i jak si dívky subkontrabassaxofon nakonec opatřily.)

Pak se zdálo, že i saxband skončí, skoro všechny dívky se vdaly, některým se narodily děti a "život je rozvál po světě". Ale ač se většinou živily jinou muzikou, rozhodly se, že se sejdou k pátému výročí založení saxbandu a že si spolu opět zahrají. A jak jinak, při této příležitosti opět dojde k vraždě.

Vraťme se však zpět k nástrojům. Jak zněl subkontrabassaxofon, už víme. A co sopranino? Pemeela na něj hraje flétnové sólo z Janáčka: ...dula jako pištec boží a mně se zdálo, že jsme v sále samy, že splýváme jedna s druhou, že její saxík mluví řečí, jíž rozumíme jen my dvě...

Pokud vás teď napadne, že nějaký takový saxofonový kvintet je pouhá fikce, dovolte mi malou odbočku. On totiž existuje dokonce i SAXofonový SEXtet. Je to americký band The Nuclear Whales Saxophone Orchestra. Jejich CD má název "Gone Fission", to je tam kvůli "nuclear", ale je tam i "Goin´Fishin´".

Že se na saxofony dá hrát i vážná hudba, je celkem logické, ale že je možné na ně hrát i domažlický folklor (znící naprosto autenticky), je přece jen trochu nečekané.

Saxofony tam znějí jako klarinet, fagot - ale i dudy!!! (Uhodnete, který z těch výše vyjmenovaných to je?)

A když si to všechno poslechnete, pochopíte, jak božský nástroj pan Sax stvořil...

Saxband vystupuje i v posledním dílu pentalogie, tentokrát v novém aranžmá. Dívky už při koncertech nesedí spořádaně za pultky, ale promenují po podiu podle rad svého choreografa z Harlemu. (Malá vada na kráse je, že procházet se se subkontrabassaxofonem nejde, už i ten kontrabas je pro Lucy jako sportovní nářadí na body-building.)

A protože dívky natočily i amatérské demo, dostaly nabídku koncertovat v pražské Lucerně! Jejich koncert i show byl velký úspěch... tančily sem tam po pódiu, různě se proplétaly, střídaly nástroje, každá hrála nejmíň na dva saxofony... střídaly se v sólech, po každém lidi plácali a vykřikovali "Umí! Umí!" ... a když nakonec zahrály jazzové aranžmá evergreenu "Praha je Praha, to máte marné", bylo nadšení publika už nepopsatelné.

Saxofony dovedou žalovat a sténat, pípají, bručí a brečí, zpívají, vyprávějí - a to vše z dunících hloubek do závratných výšin, nebezpečně se klouzají po schodech nahoru a dolů, aby se pak zas usmířily v ukázněném rytmu a melodii.

A může se nám plést Paul Whiteman s Waltem Whitmanem, ale jsou tam oba, hudba i poezie.

Uhranutí saxofony je nezvratitelné. Pro toho, kdo jim propadne, není léku.

Tak tohle všechno v pentalogii je. A je tam ještě mnoho jiného. O tom ale až jindy.

pozn.1) V roce1945 ho natočil anglický režisér David Lean. pozn.2) nepřesný citát ze Starého Zákona

pozn.3) Josef Škvorecký:Eine kleine jazzmusik

pozn.4) Curt Sachs: De geschiedenis van de muziekinstrumenten. (Het Spectrum N.V.1969)

pozn.5) citát z pentalogie, stejně jako následující proložené věty a výrazy

Michaela Swinkels-Nováková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012