Kouzelník křivek a čar v Teatru Mundi Jiří Anderle

Loňský jubilant (*14. 9. 1936 v Pavlíkově u Rakovníka) malíř a grafik světového významu, jehož díla jsou zastoupena mimo jiné v newyorských, londýnských či pařížských muzeích. A zároveň i jeden ze čtrnácti oceněných Medailí Za zásluhy loni na Hradě prezidentem. Ale také laskavý a moudrý člověk, jehož uklidňující hlas se již léta line éterem z vysílání Českého rozhlasu. Pro něj natáčí Jiří Anderle na pokračování vzpomínky na dětství a mládí v rodné obci a blízkém Rakovníku. Vysílání provází i hlas jeho papouška Žandy. Proslul cykly grafik inspirovanými tísní totalitního režimu - Bestia triumphans, Commedia dell arte, vystavoval dvakrát na benátském Bienále v Centrálním pavilonu. V Praze v roce 2000 otevřel reprezentativní výstavu "Na závěr milénia". Od roku 2003 můžete vidět soubory jeho prací v kontextu s ojedinělou sbírkou afrického umění, kterou sám shromáždil, v Pelléově vile v Praze 6.

Narodil jste se v zemědělsko-dělnické obci. Jak vás rodina podporovala, když jste se rozhodl jít na uměleckou dráhu? Přeci jen to muselo být v tomto prostředí a ještě k tomu v 50. letech nezvyklé?

Bylo to velmi nezvyklé, ale tenkrát se dělo dost nezvyklých věcí. Naše zem musela opustit parlamentní demokracii a nastoupila diktaturu proletariátu. Každý sice říkal, že to příští jaro praskne, ale to jsme slyšeli celý dětství, celý dospívání, nikdo netušil, že se ta říše rozpadne až o 40 let později.

A hlavně pamětníci lkali, vzdychali nad tím: Taková prosperující země jsme byli po válce, neměli jsme rozbombardovaný průmysl. Kde bychom teď byli! Mohli jsme být už dál než Švýcarsko.

V mém životě se uskutečnil v roce 1951 zázrak, který zapříčinil náš třídní učitel Mostecký na rakovnické měšťance. Když měli kluci jít na horníky nebo do JZD, řekl mi: "Ne, ty máš talent, ty nepůjdeš, tobě jsem zařídil, že budeš dělat přijímačky na Vyšší školu uměleckého průmyslu a budeš študovat v Praze malířství." A tak vstoupil do mého života kantor, sám nedělní malíř, múzický člověk mající morálku republiky TGM, a na tom pomyslném nádraží mého osudu přehodil výhybky směr Praha.

A další zázrak byl, když mě má maminka, ale i otčím, to byl kadeřník a holič, podporovali ve studiích. Otčímovy múzické sklony mně byly posilou. Hrál obstojně na housle, maminku vyváděl, vyjížděli spolu třeba v sobotu odpoledne do Národního.

Období, kdy jste se živil s Černým divadlem jako technik i herec, bylo možná nejdobrodružnější ?

Černé divadlo je kapitola mého života sama pro sebe.

To zase vstoupil do mého života člověk, který na tom osudovém nádraží přehazuje výhybky, zase to bylo zřetězení náhod. Ono se sice říká, že náhody přejou připraveným. Já jsem do jisté míry připravený byl?

Spolužák z grafické školy Jiří Srnec, dnes by se řeklo multimediální umělec, výtvarník, absolvent konzervatoře, režisér, komponoval i hudbu - a nabídl mi práci v Černém divadle.

Je pravda, že tenkrát to byla nabídka takřka snová. Co má dělat pětadvacetiletý člověk, když vystudoval AVU? Ten se nemůže hned uměním živit. Já to přijal rád, jako etapu přechodnou, báječnou, s perspektivou cestování po celém světě.

Miladu, moji spolužačku, vynikající studentku AVU a později moji ženu vzal Srnec také, rovnou do hereckého souboru. Mne přijal jako technika, takže jsem vyráběl rekvizity, natíral, potahoval bedny černým sametem, osvětlovače jsem dělal. Černá kůže u divadla jsem byl, jak se říkalo? čili pot ze mne lil. Dělali jsme do absolutního vyčerpání, protože s tím představením jsme jeli do východního Berlína na festival. Když jsme v srpnu 1961 hráli ve Volksbühne, slyšeli jsme střelbu. Stavěla se Berlínská zeď?

Ale přitom jsem se cítil nesmírně svobodně. Nikdo o mně totiž nevěděl a já jsem si v těch divadelních šatnách a v těch hotelovejch pokojích vytvářel ty základní kameny cyklů, které později dostaly tak významné ocenění na Bienále. To jsem ale tehdy netušil, neboť život jsem žil naplno. Byl jsem vtažen do nesmírně sugestivního světa.

Já jsem třeba jeden tejden stanul na náměstí svatého Marka v Benátkách a viděl ty nádherné renesanční kulisy, v kterých se po náměstí pohybovaly figurky z celého světa. Tehdy jsem si řekl - a do dneška to mám před očima - To je Teatr Mundi. Tohleto budu malovat?

Dostal jste se na výtvarný vrchol, vystavujete ve světových galeriích, procestoval jste svět, setkal se s řadou panovníků, politiků, významných osobností ze světa umění. Pořád ale ve Vás vidím člověka, který se zajímá o osud obyčejného vrásčitého hospodáře s fajfkou, a že mu také rozumí. Nebo se pletu?

Ano, s princeznama jsem si podával ruce, s lordama? Já jsem ale přišel na to, že čím větší člověk, významnější, tím je skromnější, nemusí vůbec nic předstírat, je úžasně otevřenej a - jak to říct? Smířlivej.

To třeba vyzařuje Dalajláma?

Jo, taky jsem si s ním podával ruce - a on září a směje se - nebo s Billem Clintonem. To jsou senzační lidi, kteří člověka fascinují svojí normálností, svojí přirozeností, empatií. Jazzman Herbie Hanckok tady byl, jeden z největších. Ptal se mne: "Přijdeš v sobotu na koncert?" Já řekl: "Maminka je nemocná, nemůžu." A on na to: "Tak jí řekni, že jí posílám hodně energie a moc ji pozdravuj. To je prostě úžasné?."

Vrátím se k tomu druhému pólu těch obyčejných lidí?

Já mám tyhle lidi rád. Každý je vlastně neobyčejný, je jedinečným originálem se svými sny, zkušenostmi. A kdyby vám někdo řek, dyť já jsem takovej obyčejnej, tak mu nevěřte, protože obyčejný lidi nebyli, nejsou a nebudou. Každý má svůj osud, každý se stal součástí mýho života. Váš pradědeček - řídící učitel školy, kam jsem v Pavlíkově kdysi chodil, místní řemeslníci a sedláci, to jsou všecko lidi, který jsou zázračný tím, že tady jsou v tom určitým čase, že nás potom opustí, my po nich teskníme a rádi na ně vzpomínáme.

Říkal jste, že jste nikdy neuvažoval o emigraci... ale setkal jste se jistě s mnoha zajímavými Čechy ve světě. Máte mezi nimi třeba přátele? Jak o těchto lidech, co odešli, smýšlíte?

Já jsem na emigraci nikdy neměl. Nabídky byly velikánský, ale tady jsou moje hluboký kořeny a já jsem to považoval za zradu...

Poprvé, když jsem se s emigranty setkal v Austrálii v roce 1964, byli to většinou lidé velmi úspěšní, kultivovaní, měli své prosperující firmy. Byla to generace, která opustila naši zem v roce 1948. Neodcházeli rádi, utekli před komunismem, nesvobodou, aby si mohli žít po svém. Láska v rodné zemi v nich byla hluboce zakořeněna stále, často při zpěvu národních písní plakali a kladli si otázku, proč si nemohou zajet domů podívat se na své nejbližší.

Italové, Řekové, Holanďané, Japonci, kteří v Austrálii žijí, kdykoli mohou. Jen my zpoza železné opony nemůžeme, říkali.

Černé divadlo je kapitola mého života sama pro sebe.

To zase vstoupil do mého života člověk, který na tom osudovém nádraží přehazuje výhybky, zase to bylo zřetězení náhod. Ono se sice říká, že náhody přejou připraveným. Já jsem do jisté míry připravený byl?

Spolužák z grafické školy Jiří Srnec, dnes by se řeklo multimediální umělec, výtvarník, absolvent konzervatoře, režisér, komponoval i hudbu - a nabídl mi práci v Černém divadle.

Je pravda, že tenkrát to byla nabídka takřka snová. Co má dělat pětadvacetiletý člověk, když vystudoval AVU? Ten se nemůže hned uměním živit. Já to přijal rád, jako etapu přechodnou, báječnou, s perspektivou cestování po celém světě.

Miladu, moji spolužačku, vynikající studentku AVU a později moji ženu vzal Srnec také, rovnou do hereckého souboru. Mne přijal jako technika, takže jsem vyráběl rekvizity, natíral, potahoval bedny černým sametem, osvětlovače jsem dělal. Černá kůže u divadla jsem byl, jak se říkalo? čili pot ze mne lil. Dělali jsme do absolutního vyčerpání, protože s tím představením jsme jeli do východního Berlína na festival. Když jsme v srpnu 1961 hráli ve Volksbühne, slyšeli jsme střelbu. Stavěla se Berlínská zeď?

Ale přitom jsem se cítil nesmírně svobodně. Nikdo o mně totiž nevěděl a já jsem si v těch divadelních šatnách a v těch hotelovejch pokojích vytvářel ty základní kameny cyklů, které později dostaly tak významné ocenění na Bienále. To jsem ale tehdy netušil, neboť život jsem žil naplno. Byl jsem vtažen do nesmírně sugestivního světa.

Já jsem třeba jeden tejden stanul na náměstí svatého Marka v Benátkách a viděl ty nádherné renesanční kulisy, v kterých se po náměstí pohybovaly figurky z celého světa. Tehdy jsem si řekl - a do dneška to mám před očima - To je Teatr Mundi. Tohleto budu malovat?

Dostal jste se na výtvarný vrchol, vystavujete ve světových galeriích, procestoval jste svět, setkal se s řadou panovníků, politiků, významných osobností ze světa umění. Pořád ale ve Vás vidím člověka, který se zajímá o osud obyčejného vrásčitého hospodáře s fajfkou, a že mu také rozumí. Nebo se pletu?

Ano, s princeznama jsem si podával ruce, s lordama? Já jsem ale přišel na to, že čím větší člověk, významnější, tím je skromnější, nemusí vůbec nic předstírat, je úžasně otevřenej a - jak to říct? Smířlivej.

To třeba vyzařuje Dalajláma?

Jo, taky jsem si s ním podával ruce - a on září a směje se - nebo s Billem Clintonem. To jsou senzační lidi, kteří člověka fascinují svojí normálností, svojí přirozeností, empatií. Jazzman Herbie Hanckok tady byl, jeden z největších. Ptal se mne: "Přijdeš v sobotu na koncert?" Já řekl: "Maminka je nemocná, nemůžu." A on na to: "Tak jí řekni, že jí posílám hodně energie a moc ji pozdravuj. To je prostě úžasné?."

Vrátím se k tomu druhému pólu těch obyčejných lidí?

Já mám tyhle lidi rád. Každý je vlastně neobyčejný, je jedinečným originálem se svými sny, zkušenostmi. A kdyby vám někdo řek, dyť já jsem takovej obyčejnej, tak mu nevěřte, protože obyčejný lidi nebyli, nejsou a nebudou. Každý má svůj osud, každý se stal součástí mýho života. Váš pradědeček - řídící učitel školy, kam jsem v Pavlíkově kdysi chodil, místní řemeslníci a sedláci, to jsou všecko lidi, který jsou zázračný tím, že tady jsou v tom určitým čase, že nás potom opustí, my po nich teskníme a rádi na ně vzpomínáme.

Říkal jste, že jste nikdy neuvažoval o emigraci... ale setkal jste se jistě s mnoha zajímavými Čechy ve světě. Máte mezi nimi třeba přátele? Jak o těchto lidech, co odešli, smýšlíte?

Já jsem na emigraci nikdy neměl. Nabídky byly velikánský, ale tady jsou moje hluboký kořeny a já jsem to považoval za zradu...

Poprvé, když jsem se s emigranty setkal v Austrálii v roce 1964, byli to většinou lidé velmi úspěšní, kultivovaní, měli své prosperující firmy. Byla to generace, která opustila naši zem v roce 1948. Neodcházeli rádi, utekli před komunismem, nesvobodou, aby si mohli žít po svém. Láska v rodné zemi v nich byla hluboce zakořeněna stále, často při zpěvu národních písní plakali a kladli si otázku, proč si nemohou zajet domů podívat se na své nejbližší.

Italové, Řekové, Holanďané, Japonci, kteří v Austrálii žijí, kdykoli mohou. Jen my zpoza železné opony nemůžeme, říkali.

Odpověděli jsme: Jó, my jsme z tý Aurory nevystřelili. Ptali se:

Z jaký Aurory? Snažili jsme se jim vysvětlit, že systém je u nás teď založený na fízlování.

Že uliční důvěrník určuje osudy lidí. Kdo bude kominík, kdo lékař. Nechápali. Logicky to pro ně bylo nepochopitelné. Oni složitě unikali přes hranice, často jim střelba pohraniční stráže hvízdala kolem uší, pak byli dlouho v lágrech, aby si svou dřinou zaplatili dluh Austrálii za to, že je převezla lodí z Evropy, a pak začali od nuly budovat svůj nový život pod heslem: Když budeš cílevědomě pracovat, budeš mít.

Uliční výbor nám tu nekecá, říkali: Jak je možné, že národ Komenského, Havlíčka a TGM si tohle nechá líbit? A my odpovídali, že si neumí představit, jakou devastaci morálky naše zem prožila. My jsme poslední generace, která zažila první republiku - a ti mladší?

Loni, v roce životního jubilea a udělení medaile za zásluh, jste jistě určitým způsobem bilancoval. Přemýšlíte o další tvorbě a bude případně něčím jiná?

Přemýšlím pořád - každej den je zázrak, protože když se člověk ráno probudí a trefí do koupelny, uvědomí si, že má 24 hodin času, což je ohromný bohatství. To nevím, co mám dělat dřív, jestli kreslit, nebo malovat na támhletom obraze. Já mám rozmalováno asi 20 obrazů. Nové náměty mám neustále?

Vaše dřívější častá témata - stáří, stárnutí, válka - jsou trochu depresivní. Ale naopak vaše vzpomínkové rozhlasové pořady Láska za lásku vyznívají nesmírně pozitivně, optimisticky až idealisticky. Jak tedy nazíráte na dnešní svět?

Dnešní svět je o akci, hluku, triviální vizualitě. Užít si a po nás potopa. Já myslím, že ale optimismus je mojí mentalitou a velká část mých děl nevyznívá depresivně?

Ty věci, které jste třeba viděla v pavlíkovské galerii, to je tvorba z mládí. Mládí má obrovskou výhodu, má plný kapsy energie. Pak člověk stárne - a to nejcennější máme propůjčeno a nikdy to nemůžeme splatit - a to je čas. Když je člověk mladej, má plno času, plný kapsy nápadů, tužeb a snů, ke všemu přistupuje s otevřeným hledím.

Až potom dostává od života zabrat, musí vstávat a co ho nezabije, to ho posílí? Ale bez těch pádů bych nebyl tam, kde jsem.

Mně třeba začalo být brzy záviděno, protože nikdo nevystavoval na Benátským bienále v Centrálním pavilonu dvakrát za sebou? takže jsem začal brzy dostávat šťouchance?

Najednou jsem si ale uvědomil. Musíš to obrátit. Musíš udělat ze všech těch záporů kladnou hybnou sílu. Tečka. A to jsem udělal.

Ale ještě k tomu optimismu? Já jsem optimista v tom směru, že život nekončí, po každým něco zůstává. V umění to platí dvojnásob a doma není nikdo prorokem. Buďme šťastni, že žijeme tuto dobu. Nebude se totiž opakovat a je zároveň ďábelská i divukrásná.

No a ten dnešní svět? To je právě to, že my tady u nás v Evropě jsme strašně zahleděný do sebe. Jsme taková malá náves, éro ji přeletí za tři hodiny. Žijou tady národy, které samy sebe milujou a Evropa zapomíná, že jsou tady ještě další kontinenty, obrovský kontinenty. Vlastně celá ta euroatlantická civilizace je nemocná z přejídání, kdežto celá ta obrovská část světa je nemocná z hladu. To jsou věci, které budeme muset v budoucnu řešit.

V rozhovoru byly ponechány nespisovné tvary z důvodu zachování autenticity a podobnosti s rozhlasovým vyprávěním J. A. v pořadu Láska za lásku.