Poslední emigrace Jana Beneše

7-8 2007 Aktuality česky
obálka čísla

Je zarážející, jak málo pozornosti vzbudila tragická smrt Jana Beneše, spisovatele, komunistického vězně, emigranta, dělníka, pedagoga, novináře...

Jan Beneš byl sice pro mnohé občas hádavým společníkem, ale rozhodně ne mužem, na kterého by se mělo zapomenout. Odešel totiž člověk, který dokázal bojovat nesmiřitelně s komunismem a svou (téměř soukromou) válku s ním vedl až do konce. Jeho životní příběh je svým způsobem pozoruhodný. Syn legionáře (otec před válkou pracoval na ředitelství opevňovacích prací, které stavělo bunkry proti Hitlerovi) skončil poprvé ve vězení už v padesátých letech. Když byl na svobodě, psal a publikoval. Podruhé ho zatkli čtrnáct dní po svatbě, na níž mu za svědka šel Václav Havel. A z vězení ho v roce 1968 propustili jako posledního z politických vězňů. Sotva se převlékl, byl pozván na Hrad. Takový už byl jeho život: jednou hodně dole a druhý den hodně nahoře.

Když Beneš s manželkou na poslední chvíli emigroval, musel nechat za ostnatým drátem děti. Je to ostudný příběh: komunisté mu slíbili jejich vydání, ale musí prý přijet rychle na ambasádu do Washingtonu. Nebyly letenky, tak jel přes celé Státy autem. Zbytečně. Tuto hru s ním hrály československé orgány deset let. Po sedmatřiceti žádostech dostal děti k sobě do USA.

Za tuto šikanu nebyl nikdy nikdo potrestán. Nedivme se proto jeho kritickému pohledu na současné poměry. Beneš, obdivovatel bratrů Mašínových, polistopadovému dění ve své vlasti možná úplně neporozuměl. Ale byla to jen jeho chyba?

Beneš někdy říkával, že svůj návrat do Česka asi uspěchal. Místo druhé cesty do exilu však nakonec dobrovolně zvolil emigraci na věčnost. Tento text jsem napsal proto, že by bylo až nesnesitelně snadné na tohoto lehce nepohodlného muže zapomenout. Budiž mu tedy země lehká a nezapomeňme.

Luděk Navara
redaktor MF DNES

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012