Příběh první o věčné kráse lásky

1 2002 Dějiny česky
obálka čísla

    Lednové vyprávění nás zavede do dávných dějin země na severu Afriky. Život jí dával mohutný tok Nilu. Stal se posvátnou řekou starověké civilizace, která trvala nepřetržitě víc než čtyři tisíciletí. Poznávání dávných kultur mi přineslo jistotu relativity času, ostatně tuto veličinu si pro sebe vynalezl pouze člověk.
    Nuže, milí čtenáři, putujte se mnou do druhého pololetí 13. století před Kristem. Tehdy v ;období historiky nazývaném Nová říše vládla v Egyptě 18. dynastie. Celkem bylo těchto dynastií 26. Samostatnost Egyptského státu skončila vpádem Peršanů v 6. století před Kristem, což ovšem osoby našeho příběhu netušily, neboť víc než tisíc let je pro člověka obzor velmi vzdálený. Panovníků 18. dynastie se za něco více než 200 let vystřídalo třináct. Byla mezi nimi i jedna žena, královna Hatšepovat, která osvědčila značné vladařské schopnosti. V jejím dodnes zachovaném chrámu najdeme portrét panovnice s tváří ozdobenou umně spleteným vousem boha Osirise.
    Hrdiny našeho vyprávění jsou dva z posledních panovníků 18. dynastie, kteří byli milovanými a milujícími syny a manžely. Prvním z nich je pozoruhodná osobnost krále jménem Amenhotep IV. Jeho otec jako první porušil tisíciletou tradici sňatků mezi sourozenci. Egyptští vládcové -- faraoni byli bohy, a proto Velká choť, jak zněl jeden z mnoha titulů první ženy království, bývala zpravidla vlastní sestra. Podle staroegyptské víry do lůna manželky vcházel bůh a narozené božské dítě bylo manželovi pouze svěřeno. Amenhotepův otec si zřejmě z veliké lásky vzal dívku jménem Tejc, která pocházela z ;obyčejné egyptské rodiny. Byla velice bystrá a inteligentní, často zasahovala do politického života. Po manželově smrti dobře spravovala zemi za svého nezletilého synka. Egypt v této době zažíval hospodářský, politický a kulturní rozkvět. Mladý Amenhotep zdědil mnoho ze schopností své matky a patří k nejzajímavějším postavám tisíciletých dějin starověkého Egypta. Byl prvním náboženským reformátorem, kterého známe. Vědci se dodnes dohadují o pohnutkách jeho převratné reformy. Zavedl kult jediného slunečního boha, nazval ho Aton. Byl zobrazován v podobě zlatého slunečního kotouče vysílajícího paprsky, které vybíhaly v lidské ruce. Nový bůh byl laskavým otcem všech lidí a tvorů. Symbolizoval všeobjímající lásku, zahřívající a beroucí do své náruče všechny lidi a tvory. K uctění milujícího boha nechal postavit nové město, kam se přestěhoval s celým dvorem. V jeho době vzniklo realistické krásné umění. On sám složil neobyčejně poutavé hymny k poctě nového boha lásky a porozumění. Při hledání manželky následoval svého otce a vybral si krásnou dívku, opět z neurozené egyptské rodiny. V roce 1912 němečtí archeologové na místě zvaném El-Amarna, původně tam stálo město slunečního boha, objevili bystu z leštěného vápence s bohatou polychromií. Ušlechtilá a neobyčejně krásná tvář, pěkně formovaná hlava na štíhlém krku svědčí o výjimečném půvabu zobrazené ženy. A je to Nefertiti Achnatonova milovaná manželka a matka jeho dětí. Podobu jedné z nejkrásnějších žen světa najdeme v egyptologickém muzeu v Berlíně. Jako suvenýr z cest si obrázek královny turisté přivážejí do svých domovů.
    Odklon od víry v celou galerii bohů nepřijali všichni s nadšením. Jeho odpůrci byli především kněží boha Amona z ;bohatého hlavního města říše -- Théb. Proto po jeho smrti hleděli zničit vše co odvážného reformátora připomínalo. Nechali pečlivě otesat faraonovo jméno ze všech nápisů ve "Slunečním městě" boha Atona, aby zmizely všechny vzpomínky. Bohudíky se to nepodařilo a mnoho z uměleckých děl, která vznikla z popudu tohoto panovníka, patří k nejkrásnějším exponátům světových muzeí. Dodnes z tvarů portrétovaných členů jeho rodiny lze vyčíst láskyplné vztahy a pohodu. Není známo, kdy a jak faraon zemřel, nebyl-li dokonce odpůrci reformy zavražděn. Manželství bylo obdařeno několika dětmi a jedno z nich se stalo slavné ne pro státnické činy, kterých za svůj osmnáctiletý život nemohlo mnoho stihnout. Svůj krátký život prožíval v ;době otcových reforem a ve zmatcích nastalých po jeho smrti. Proslavil ho objev místa posledního odpočinku -- svatokrádežnou rukou zlodějů neporušené hrobky v Údolí králů. Byla to patrně jenom shoda šťastných náhod, neboť bohatě vypravené hroby egyptských panovníků a vysokých státních úředníků byly často vykrádány již záhy po pohřbu. Mladičký král byl donucen kněžími přestěhovat dvůr z otcova "Slunečního města" zpět do Théb a změnit si svoje jméno dítěte boha slunce na jméno obsahující název boha s beraní hlavou Amona. Nazýval se Tutanchamon. Díky objevu anglických vědcůz r. 1922 obletělo celý svět. Všichni byli okouzleni krásou a bohatstvím předmětů, které tvořily pohřební výbavu mladičkého faraona, posledního panovníka 18. dynastie. Podle antropologických výzkumů byl synem i zetěm svého otce reformátora Achnatona a krásné matky Nefertity.
    Historii příslušníků 18. dynastie jsem znala z ;knih a obrázků. Okouzleně jsem prohlížela portréty rodinných příslušníků. Na nádherné zlaté masce, kryjící tvář mumifikovaného těla mladého panovníka lze vysledovat rysy shodné s tváří jeho půvabné matky. Nedoufala jsem, že někdy spatřím originály předmětů z Tutanchámonovy hrobky. A stal se zázrak. V 70. letech jsem poprvé a naposledy dostala povolení k návštěvě své tety žijící od r. 1948 v Londýna a věřte nevěřte. Právě v době mé návštěvy byla v Britském muzeu -- ctihodné to instituci -- výstava předmětů nalezených v Tutanchámonově hrobce zapůjčených muzeem v Káhiře. Vystála jsem dlouhatánskou frontu a ocitla se ve světě starověkého Egypta 18. dynastie. Instalace výstavy byla skvělá. Řada sálů potažených černým sametem, na jehož pozadí vynikl i sebemenší umělecký předmět umístěný v četných vitrínách. Volně stály sochy strážců, šelem, nosítka, truhly, křesla. Desítky předmětů neobyčejné dokonalosti dávaly tušit, jakou nádherou a krásou oplývalo prostředí královského dvora faraona Achnatona a jeho rodiny. Výjimečný muž, který si troufal prosazovat jediného laskavého boha proti vůli hrabivých Amónových kněží a spolu s milovanou ženou vychovával svoje děti. Podle dokonalé krásy předmětů nalezených v ;hrobce lze usuzovat, že i na dvoře jeho syna pracovali vynikající umělci z doby jeho otce. Na nádherném zlatém reliéfu zdobícím faraonův trůn jsem hleděla do tváře mladičkého páru. Panovník sedí lehce opřen o pravou ruku, oděn do typického šatu suknice, krk ozdoben honosným límcem, na černé paruce posazena koruna ovinutá nad čelem vztyčeným královským hadem. Stejně nádherně je oblečena křehká postava jeho manželky. Z ruky něžně položené na manželově rameni a z tváří obou vyzařuje vzájemná láska. Nad postavami je sluneční kotouč ozařující svými paprsky královský pár. Mezi řadou bohatě zdobených předmětů mě zaujaly zlaté plátky, které pokrývaly prsty králových rukou. Vrcholem dokonalosti zářila něžná mladistvá tvář zpodobená na masce kryjící obličej. Prozkoumání ostatků panovníka doložilo, že maska je přesným portrétem osmnáctiletého posledního mužského potomka 18. dynastie. Nekonečné bylo množství drobných amuletů a drahocenností, které se našly mezi tenkými pruhy plátna, jimiž bylo tělo zavinuto. Objevila jsem i ankh, což je hieroglyfický znak pro slovo a pojem věčného života, znamení, které na četných vyobrazeních podávají bohové faraonům. Vyrábí se v Egyptě dodnes, jenom se prý nesmí, aby neztratilo svůj účinek, nosit zavěšené. Od návštěvy Egypta ho v podobě něžného zlatého kroužku nosím na prstě.
    Oběma milujícím mladým manželům štěstí nepřineslo. Tutanchámon zemřel dpříliš brzy a o dalším osodu jeho ženy a zřejmě i sestry nevíme nic. Stopa zmizela v bouřlivých dobách po vymření královského rodu. Kromě mnoha uměleckých předmětů jsem našla i drobnost, o níž jsem věděla z literatury, ale nechám raději promluvit objevitele hrobky H. Cartera: "... Tvář byla z ryzího zlata, oči z aragonitu a obsidiánu, brvy a víčka z azurově modrého skla. Tato pestrá tvář vypadala strnule jako maska a přitom velice živě, na prsou ležel dojímavý malý věneček z květů, poslední pozdrav mladičké vdovy svému milovanému manželovi. Celá ta královská nádhera, veškerý královský přepych, všechen lesk a třpyt zlata bledl před ubohou zvadlou kytičkou, která i v matném světle zářila někdejšími svými barvami. Tyto květy říkaly nejpůsobivěji, že tisíciletí letí jako vítr..." O tři roky později v zimě 1925-26, kdy znovu vstoupil do Tutanchámonovy hrobky, aby otevřel rakve, napsal: "I tentokrát nás opět přemohlo tajemství hrobu, bázeň a úcta před dávno přešlou a přece ještě mocnou minulostí. Dokonce ani při čistě mechanické práci se archeolog tohoto pocitu úplně nezbaví."
    Dodávám, že rozsáhlou výstavu jsem opustila dojatá osudem dvou milujících se lidských bytostí. Po prozkoumání pohřebních věnců i květin prostého věnečku položeného na prsou zemřelého určili vědci dobu králova pohřbu na polovinu března až konec dubna okolo roku 1352 před Kristem.
    Netušila jsem, že padne totalitní režim a já navštívím Egypt a na vlastní oči spatřím místa, kde faraoni žili. Prošla jsem Údolím králů, navštívila El Amarnu, kde ve 2. tisíciletí stálo město Slunečního boha. Prohlédla předměty z Tutanchámonovy hrobky uložené v Káhirském muzeu. Zažila jsem zklamání nad instalací, řada těch nádherných věcí je pokryta prachem, který nedokáže zastřít lesk dokonale zpracovaných materiálů a skvělost umění tvůrců doby posledních panovníků 18. dynastie. Doufám, že mladičký milující se manželský pár došel egyptského posmrtného světa blažených. Jenom dojemný malý povadlý věneček jsem už nenašla...
    Domů jsem si přivezla sošku kočky, které byly ve starověkém Egyptě posvátné, figurky symbolizovaly bohyni Bastet -- bohyni životní radosti zobrazované s kočičí hlavou. Našly se celé hřbitovy mumifikovaných tělíček posvátných zvířátek. Koupila jsem ji u muže, který figurku vyráběl ručně zřejmě stejný způsobem jako před tisíciletími. Kouká na mě velice důstojně svýma očima a přináší mi životní radost přes strázně, které mne občas postihují.
    S dojetím myslím na nápis zdobící rakev krále Tutanchámona: "Ó matko Nút, rozprostři svá křídla nade mnou jako nebe poseté nehynoucími hvězdami."
    Postava bohyně Nút s rozepjatými křídly v nádherných azurových barvách dodnes září na stěnách pohřebních komor, jakoby umělec odložil svůj štětec včera.


Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012