Josef Bican - Kanonýr a šlechtic je ve fotbalovém nebi

1 2002 Aktuality česky
obálka čísla

25. 9. 1913 -- 12. 12. 2001

Legendární střelec Pepi Bican zůstane navždy ve světové historii nejpopulárnější hry
Dlouhý sprint, klička, rána jako z ;děla i technický balon k tyči. A gól. Desítky, stovky gólů. Všechno v ;rychlosti, kterou záviděli sprinteři. Potlesk, uznání.
Kopeš jako Bican. To svého času patřilo k největším (a velmi řídkým) pochvalám na adresu mladých fotbalistů. Ať už válel za Rapid, Admiru Vídeň, za Slavii Praha, kde působil nejdéle, za Vítkovice, či za Hradec Králové, všude sklízel Josef "Pepi" Bican ovace.


Rodák z Vídně (25.9. 1913) chodil do české menšinové školy. Jeho otec pocházel ze Sedlice u Blatné, doma se mluvilo česky. Otec hrával za vídeňskou Herthu, ale když bylo Pepimu osm, utrpěl táta v utkání s Rapidem úraz a zranění podlehl. V patnácti se Bican, který v létě jezdil za babičkou právě do Sedlice, objevil v dorostu Rapidu Vídeň a začala jeho velká fotbalová cesta.
Příběh, který nejvíc zajímá český fotbal, začal později. To když již slavného útočníka Bicana, který reprezentoval Rakousko na mistrovství světa v Itálii v roce 1934 (čtvrté místo, čs. tým vybojoval stříbrné medaile), o dvě léta později oslovila Slavia.
"Do Slavie jsem přestupoval trochu oklikou," vzpomínal Bican letos v lednu v rozhovoru pro LN. "Rapid nechtěl o mém odchodu ani slyšet, takže jsem musel napřed přestoupit do Admiry, kde mi slíbili, že mě pustí. Ale stejně jsem pak nesměl hrát deset měsíců, přestup do Slavie se povedl až v ;dubnu roku 1937. Myslím, že to bylo za 150 000 předválečných korun, za což se dala pořídit luxusní vila. Nebo dvě?" šátral v paměti slavný střelec a vášnivý rybář.
A proč právě do Slavie? "Hrála technický fotbal. Kopali v ní Puč, Čambal a hlavně Vlasta Kopecký, jeden z nejlepších nahrávačů na světě."
Měl smůlu, že po Itálii 1934 už ani jednou nehrál na mistrovství světa. Připravila jej o to válka, stejně jako v ;roce 1938 liknavost úředníků.
"Už jsem byl ve Slavii, ale pozdě mi vyřídili státní příslušnost. Potom jsem se dozvěděl, že jakýsi rada moji žádost omylem založil do šuplíku."
Přesto Bican dosáhl úctyhodné bilance. V kariéře nastřílel kolem pěti tisíc gólů a v roce 1997 jej Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků v Mnichově vyhlásila spolu s Brazilcem Pelém a Němcem Uwem Seelerem nejlepším fotbalovým střelcem dvacátého století.

Šalamounské rozhodnutí
"Jenže to bylo takové šalamounské rozhodnutí. A nespravedlivé. Upřeli mi totiž 229 válečných gólů, které jsem nastřílel za protektorátu. A Seeler mi tam řekl, že za okupace jsme nebyli státem, který by rozhodoval sám o sobě, takže nemám právo si ty protektorátní góly počítat. Řekl jsem mu -- to, co se tady děje, není důstojné," vybavil si kanonýr s hořkostí.
Zmíněná federace se snažila o nápravu na prahu letošního roku. V německém Rotenburgu vyhlásila Bicana králem ligových střelců 20. století -- v Rakousku a Československu se stal kanonýrem prvoligové sezonu celkem dvanáctkrát (643 ligových branek, z toho 196 za Rapid a Admiru). Až za ním skončili Brazilci Pelé a Romário -- oba si připsali o jednu ligovou korunu méně.
"Zadostiučinění? Spíš promluvila spravedlnost," konstatoval Bican po návratu. Gentleman, vybrané chování jako vždy.
Historici mu konečně započítali 229 ligových gólů, které nastřílel za protektorátu.
Do dějin vstoupil také svým neochvějným postojem. Jak za války, kdy jako bývalý Rakušan odmítl vstoupit do nacistické strany, tak po roce 1948, za komunistů.

Komunisté mu nevěřili
"Komunisté mě nepřemlouvali, moc mi totiž nevěřili. Ale vlastně ano -- v roce 1951 jsem přestoupil z Vítkovic, kde jsem po Slavii byl dva roky, do Hradce Králové. Na prvního máje 1953 mě přišli přemlouvat, abych přišel na manifestaci, a malér byl na světě. Před tribunou s potentáty totiž lidé, když mě spatřili, namísto volání Ať žije soudruh Čepička!, který na tribuně byl, začali volat Ať žije Bican! Bylo zle, nařkli mě, že jsem provokatér, a v Hradci jsem skončil," vzpomněl na legendární historku Josef Bican, který se pak vrátil do Slavie, kde hrál až do roku 1955. Bylo mu dvaačtyřicet let.
Nepřítel komunistického režimu, který po roce 1948 přišel o velký majetek, později v holešovickém přístavu nakládal kameny na vagony a lidé si na něj ukazovali.
"Zchudnout je vedle ztráty zdraví asi to nejhorší, co člověka může potkat," pravil Bican, jehož rodině po roce 1989 vrátili jen část majetku.
Od včerejška je chudší český fotbal. O střelce k pohledání, jedinečného sportovce a výjimečného člověka, který hrál vždycky fér.


Jiří Jakoubek
Lidové noviny -- čtvrtek 13. prosince 2001

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012