Hudební naděje

    Sedím a poslouchám z CD nahrávky folklorního souboru Naděje. Housle, akordeon, fujara, flétna, cloches, guimbarde, diatonique. A zpěv typický pro slovenský folklor -- halekačky, temperamentní čardáše. A nakonec nenapodobitelná cikánská melancholika , či jak nazvat to krásné vyjádření smutku i radosti, volání dálek i jar,a a co já vím všeho.Tohle mne oslovuje zrovna tak, jako jiné ryzí lidové písničky od nejrůznějších národů a národností, které jsou jak pramen vody čiré. A zajímavé na nich je, že jsou si v mnohém podobné, jak mohu potvrdit po několika desetiletích určitého studia této tzv. etnické hudby. Je v nich znát, že se lidé odjakživa po světě potkávali a svou kulturu navzájem obohacovali. Přesto jsem překvapená, když na obalu nahrávky čtu, že zpěváci a muzikanti jsou převážně Francouzi. Tato nahrávka vznikla pod záštitou Association des originaires des pays Tcheque a Slovaque za pomoci několika slovenských zpěváků a dvou cikánských muzikantů.
    Soubor (správně psaný bez háčku) Nadeje oslaví v příštím roce výročí padesáti let od svého vzniku. Tím se může pochlubit málokterý soubor. Byl založen při shorazmíněné společnosti rodáků z Čech a Slovenska, žijících ve Francii, jejíž stáří je (s různými organizačními a jiným změnani) podobné.
    Měla jsem možnost jej vidět před několika lety při živém vystoupenív Rožnově pod Radhoštěm, a doslova mne uchvátil svým temperamentem a profesionalitou, i když jde o soubor zájmový. Všichni jeho členové někde pracují, či chodí do školy . Když jedou na zájezd, je problém, aby si všichni vzali dovolenou najednou. Ale o tom, i o mnohém jiném jsem si před hodinou povídala v Praze s rodilým Francouzem Danielem Compagnonem a jeho manželkou Monikou, která má slovenské předky.
    (Ještě předtím mi moc milá asistentka organizace rodáků, řečeno zkráceně, Eva Pecherová, prozradila, že jezdí společně každý rok na turistický zájezd do Čech, na Moravu, Slovensko a nyní jej dokonce obohatí i o ukrajinský Užhorod.)
    Pane Compagnone, jak vlastně došlo k tomu, že ve Francii téměř před padesáti lety vznikl hudební a taneční soubor českého a slovenského folkloru?
    -- Spolek rodáků se snažil každý rok pořádat zájezd do Československa. A před těmi padesáti lety navštívil Mariánské Lázně, kde vystoupil brněnský soubor Radost. Účastníci zájezdu jím byli nadšeni a proto založili podobný soubor. Tančili české, moravské a slovenské tance a sami hráli muziku a zpívali. My dnes již někdy k tancům používáme muziku z playbacku. Jindy ale spolupracujeme s moravskými a slovenskými muzikanty. Tak tomu bude i při výročních galakoncertech v příštím roce. To musí být živá muzika!
    Jak často koncertujete a jak to děláte při zájezdech, když všichni členové souboru se nemohou uvolnit z práce?
    -- Koncertů máme tak asi třicet do roka, z toho dvacet ve Francii a deset převážně na Moravě a na Slovensku. Tam si většinou zahrajeme a zatančíme s kamarády z místních souborů, které už léta známe. I k nám do Francie občas přijíždějí vypomoci. Odmítáme nabídky vystupovat v jiných zemích, v Itálii, Belgii apod., protože si myslíme, že na to jsou lépe vhodní reprezentanti přímo z České a Slovenské republiky. Ale moc nás těší možnost spolupráce a přátelství s těmito soubory, ať už přijedou k nám, nebo my k nim, což vlastně činíme velice často, ať už jsou to příležitosti v Čechách (těch je méně) nebo na Moravě, ale především na Slovensku, kde jsme jako doma.
    To věřím. Jste rodilý Francouz a přitom mluvíte zcela plynně slovensky. Co vaše dcery Sonia a Tania, které s vámi také vystupují. Také umí tuto řeč?
    -- Ano, obě samozřejmě zpívají moravské a slovenské písničky a hovoří bez problémů, (vstupuje do hovoru také paní Monika Compagnon(ová), i když to někdy bylo těžké (pokračuje). Např. když šly dívky do školy, tlačila nás učitelka, abychom na ně mluvili výhradně francouzsky, že jinak budou mít problémy.
    Kdy se staly členkami souboru?
    -- Sonja už symbolicky jako miminko ve třech měsících. Bylo to na Slovensku v Detve, kdy jsem ji přinesla v náručí na pódium. Představte si, že si to lidé dodnes pamatují, i když už je to pětadvacet let. Přijedeme tam a říkají: Jo, to jste vy, jak jste s tím miminkem tehdy...
    (A přidává se pan Daniel): To dítě muselo absolvovat tu cestu tisíc pět set kilometrů ještě za pár měsíců za podzim, když jsme hráli v Karlových Varech. Koupili jsme za tím účelem mikrobus, aby mělo pohodlí. Ale k vaší otázce -- mladí lidé k nám nastupují tak kolem patnácti, osmnácti let. Ale máme i jednu členku, která je pamětnicí toho úplného začátku v roce 1952, kdy k nám jako patnáctiletá přišla. Je jí dnes 62 let a tančila až do nedávna, kdy jí začaly zdravotní potíže s koleny. Jmenuje se Denisa Schachtova a má po svých rodičích československý původ. Také s námi tancuje jeden slovenský diplomat.
    Je ve Francii nějaký jiný podobný soubor?
    -- Ne. Jsme jediným souborem těchto písní a tanců. V Sokole, což je další čs. organizace ve Francii, sice na vánoce či při jiné příležitosti tancují v krojích, ale besedu, nikoli lidové tance.
    Říkáte kroje. Vidím na fotografiích kroje české, moravské, slovenské, slezské...
    -- My se oblékáme do krojů podle toho, co tančíme. Za vystoupení se několikrát převlékáme. Je to náročné, ale při sólových výstupech, které zpestří program, se to dá zvládnout.
    Pane Danieli, vy jste již léta choreografem souboru, kdo je současným vedoucím?
    -- Je to Jan Kudela, jehož předkové pocházeli ze Slezska.
    Co vás čeká v blízké budoucnosti?
    -- Letos v létě pravděpodobně účast na krajanských dnech v Rožnově pod Radhoštěm, možná vystoupení na Slovensku, v příštím roce mj. tři galakoncerty k našemu výročí s doprovodem živé muziky. A to v Paříži, v Rožnově a v Detvě.
    Děkuji za rozhovor i za hezkou nahrávku a přeji vám všem ještě hodně radosti z hudby a tance.