Vzpomínka na (starší) českou Vídeň

5-6 2007 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

V minulém čísle na str. 5 byl článek o školách ve Vídni. Naše spolupracovnice z USA vzpomíná na školy, o kterých se v článku příliš nepsalo. I když její článek byl již před čtyřmi lety jednou otištěn, myslíme si, že zaujme čtenáře i dnes...

Narodila jsem se ve Vídni několik let po první válce. Rodiče byli Češi, kteří se zde usadili ještě za starého Rakouska. Šli sem za prací, jako mnoho Čechů a Slováků.

Otec si zařídil truhlářství a matka sem přišla „do služby“, jak to bylo tenkráte zvykem. Můj otec Oldřich Plodr také výborně hrál na housle a časem dal dohromady menší kapelu. O víkendech hrával na bálech, na svatbách a pohřbech a při jiných příležitostech. Mezi krajany byl velice oblíben pro svou milou povahu a lásku k hudbě. Jeho jméno se dokonce dostalo do jedné české písničky. Tehdy se zpívalo: „Jak to krásné je, když Plodr hraje, jak to krásné je, když hudba zní“. Otec měl velkou radost z toho, že jeho kapela přinášela lidem tolik potěšení. Byl to velký vlastenec, a proto mu velmi záleželo na tom, abych i já milovala svůj národ a svoji mateřštinu, a abych se také stala hudebnicí, což se mu snad podařilo. Bydleli jsme ve 14. okrese, nedaleko Národního domu (Turnergasse 9). To bylo tehdy jedno z míst, kde se scházeli krajané. Byl to vlastně komplex několika domů, včetně restaurace, která měla zasklenou verandu a zahradu; dále tam byl velký sál s jevištěm, kde cvičili Sokolíci, kde se konaly plesy, besedy, divadelní představení atd. Můj otec byl členem nebo funkcionářem v mnoha organizacích: Mimo Sokola byl činný v Dělnické Jednotě Barák, ve školském spolku Komenský, v podpůrné organizaci „České srdce“ a ve zpěváckém spolku Tovačovský. V r. 1925 mě rodiče zapsali do české mateřské školy v Národním domě. Později jsem navštěvovala českou obecnou školu na Grenzgasse (tehdy jen čtyřletou). České obecné i měšťanské školy byly v několika okresech. Též tam byla česká dvouletá obchodní škola a navíc tam byly dvě české střední školy, a to reálné gymnázium ve 3. okrese, a reálka na Herbstrasse v 16. okrese. Do té jsem přestoupila ve svých třinácti letech a na ní maturovala v roce 1938. Po maturitě jsem odešla studovat do Československa.

Úroveň těchto škol byla výborná a mohu říci, že jsem všechno, čemu jsem se tam naučila, v životě použila – zvláště pak matematické znalosti a jazyky. Znalost angličtiny mi velmi pomohla, když jsem se později rozhodla studovat v USA.

Spolkový život po první válce byl velmi rušný. Rakouská vláda byla tehdy velmi liberální a nikterak naši činnost neomezovala. Mohli jsme pořádat veřejná cvičení, sokolské slety, manifestace, průvody apod. Vídeňští Češi byli nadšeni vznikem Československé republiky a tato nás všemožně podporovala, zvláště pak naše české školství. ČSR k nám vysílala profesory a učitele všech oborů. Vzpomínám si na několik jmen – ředitelem reálky byl tehdy dr. Papež. Profesor Julák učil matematice, F. Balada deskriptivní geometrii, prof. Seidlová angličtině, prof. Strnadová francouzštině, prof. Dvořák čsl. vlastivědě, a prof. Křižíková češtině. Byly to krásné a bezstarostné časy!

Vídeňští Češi tehdy měli potřebu se sdružovat v různých centrech, kde se mluvilo česky nebo slovensky. Mimo Národního domu to byl hlavně Hotel Pošta v 1. okrese, nebo nová sokolovna ve 20. okrese. Moji spolužáci byli většinou z rodin řemeslníků a obchodníků. My mladí jsme se rádi účastnili divadelních představení, koncertů a tanečních zábav. Ty bývaly na několika místech – v Národním domě, v tanečním sále na Margarettenplatz, v taneční škole pana Kubíčka atd. A v masopustu byly plesy každou sobotu, a to hned na několika místech ve Vídni! Ale všechno jsme to stihli navíc ke studiu a ovšem jsme nemohli vynechat ani jeden ples!

Hospodářská krize, která postihla celý svět v r. 1929 poněkud ztížila život malých živnostníků a obchodníků. V r. 1934 nastal politický obrat k horšímu pro nás – sociální demokraté prohráli a volby vyhrála tak zvaná Černá partaj, neboli klerikálové. Činnost českých spolků byla poněkud omezenější – leccos se najednou nesmělo. Také rakouští fašisti se stávali bojovnější, tlak z nacistického Německa sílil, až se nakonec Rakousko stalo součástí Třetí říše v březnu 1938. Nám ještě bylo dovoleno maturovat, a po nás snad reálka a gymnázium ještě existovaly rok nebo dva – a pak byl konec. Sokol byl ihned rozpuštěn, a pokud se pamatuji – stejně to dopadlo s většinou ostatních spolků. Z českých škol snad zůstaly pouze některé třídy školy obecné.

Během druhé světové války utrpěla Vídeň mnoho bombardování. Také náš Národní dům dostal zásah a už neexistuje. Na jeho místě byl vybudován moderní hotel. Podle vyprávění mého otce se spolkový život ve Vídni začal zase slibně rozvíjet po druhé válce, ale komunistický převrat zasáhl i zde. Komunistickým agitátorům se podařilo rozeštvat menšinu. V české menšině nastaly boje místo spolupráce. Příslušnost k národu, láska k jazyku a kultuře a slušné a poctivé chování – to všechno bylo méně důležité nežli členství v komunistické straně. Můj otec tento vývoj velmi těžce nesl a myslím, že tyto okolnosti uspíšily jeho předčasnou smrt. Mnozí krajané uvěřili propagandě a odstěhovali se do Československa. Velmi brzy však svého rozhodnutí litovali. A nastaly zajímavé a nečekané úkazy: Kdysi Československo pomáhalo české menšině ve Vídni. Po roce 1948 Čechoslováci začali utíkat z komunistického ráje a hledali naopak pomoc za hranicemi a Vídeň se stala útočištěm českých uprchlíků.

Ve Vídni jsem byla naposled na skok v r. 1996. Už tam nikoho neznám. Ze všeho zbyl jen hrob mých rodičů nedaleko Schönbrunnu a hrstka vzpomínek. Mám však radost, že krajanský život ve Vídni zdárně pokračuje.

Dr. Marie Dolanská,
rozená Plodrová
Kalifornie, USA
viden.20@cox.net

článek byl otištěn v čísle 2 - 2004

Zuzanka Velebná

českého klubu nás opustila 30. května. Její příchod do jazzového nebe za jejím manželem Karlem Velebným (zemřel v březnu 1989) je jistě radostnější, než utrpení, které jí zde na zemi způsobila v posledních letech těžká nemoc. Zuzanka byla úžasně vitální, inteligentní a aktivní bytost s přirozeným tvůrčím a uměleckým zaměřením. S „Kájou“ Velebným, vynikajícím jazzovým muzikantem a skladatelem, tvořili nezaměnitelnou „dvojku“, sršící vtipem a muzikou. Já osobně jsem s nimi zažila tak nezapomenutelné chvíle plné krásných uměleckých zážitků, ale i překvapení, dobrodružství i rebelantství proti komoušům, že bych si přála, abych nemusela tolik času věnovat tomuto časopisu a místo toho je sepsat. Určitě by byly velice čtivé.

Zuzanka se po smrti manžela pohybovala v muzikantských a divadelních kruzích a také v kruzích našeho MČK. Byla vždy příjemně naladěná, chápavá k lidem, elegantní a ochotná pomoci, což jsem v jednu kritickou chvíli svého života velmi ocenila.

Zuzanko, sbohem.

-ES-

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012