Angela Rogner na trase Praha – Lucemburk

5-6 2007 Rozhovory česky

Nenápadná usměvavá světlovláska středního věku spojuje péči o čtyřčlennou rodinu v Praze s prací v Lucemburku. Profesí překladatelka a tlumočnice pracovala tři roky pro Evropský soudní dvůr na plný úvazek a s mužem a malými dvojčaty v Lucemburku i žila. Protože však zde manžel nenašel vhodné uplatnění, nedávno se kvůli jeho práci a nastávající školní docházce dětí vrátili do Prahy. Paní Angela za prací ovšem dojíždí a na částečný úvazek u Evropského soudního dvoru tlumočí stále. Nyní to tedy vypadá tak, že deset dní pracuje v Lucemburku, zbylou část měsíce, tedy nejméně dvě třetiny je v Praze s rodinou. Není to zas nic tak ojedinělého, říkáte si možná. Jenže - paní Angela není Češka, ale Rakušanka – a to ze štýrského Knittelfeldu.

Češtinu ovládáte úplně skvěle včetně přízvuku. Až na ojedinělé maličkosti to člověka skoro nenapadne, že jste se narodila někde jinde. Jak se vám to přihodilo?

Docela náhodou. Přišla jsem sem za prací v roce 1992. Byla tady velká potřeba rodilých mluvčích vyučujících cizí jazyky a já se zrovna v té době rozhodovala, jestli se v rámci výměny rakouských lektorů s různými zeměmi mám vydat učit do Francie nebo někam jinam. Francii už jsem znala z dob studií, líbilo se mi tam, ale pak jsem si řekla, proč jezdit někam, kde už to znám? Otevírala se možnost jít učit „na východ“ – ačkoli je to z Vídně do Prahy vlastně geograficky na západ. Uvědomila jsem si, že o České republice mnoho nevím, ačkoli ještě jako Československo byla naším sousedem. Bylo to prostě za železnou oponou a v Rakousku se lidé příliš nezajímali, co se v téhle zemi děje. Před rokem 1989 se říkalo, že tu žijí deprimovaní lidé, pro cizince není možnost volného pohybu (museli se hlásit policii), je tu špatné jídlo. Začala jsem být zvědavá a rozhodla jsem se jít do Prahy. No a vidíte, bez toho intermezza v Lucembursku už jsem tady skoro 13 let. Dnes jsem za to rozhodnutí velmi ráda, protože Praha se stala mým domovem, zamilovala jsem si ji.

Takže vás tu držela celé ty roky jen láska k Praze? Myslela jsem, že to byl také český partner…

Kdepak, toho jsem poznala až později. To už jsem neučila, vrátila jsem se ke své původní profesi, překládala a tlumočila, a také pracovala v Ústavu translatologie. Víte ale, kdo vlastně také vzbudil moji zvědavost na Českou republiku a češtinu? Spisovatel Milan Kundera svojí knihou „Nesnesitelná lehkost bytí“. Byla velmi dobře přeložena do němčiny a já jsem ji četla ještě v Rakousku. Vyvolala ve mně zájem o svět za železnou oponou a o emigranty z východu. My jsme obecně v Rakousku moc nepřemýšleli o možnosti, že tahle opona padne, a co bude potom. Byla to jistá ignorance z naší strany.

Na Kunderovi v tomto i jeho dalších dílech oceňuji jeho schopnost zpracovat hořkou skutečnost. Jeho ironii a lehkost jsem v současné rakouské literatuře nenacházela. A Kundera mi vyvstal na mysli při pohovoru na ministerstvu, když jsem se rozhodovala, do které země mám jít pracovat. Najednou jsem měla možnost poznat tuhle zemi v průběhu jejích změn – a to bylo lákavé. Mimochodem Kunderu čtu stále – zrovna nedávno jeho Nesmrtelnost.

Předpokládám, že jste uměla česky už předtím?

Ale vůbec ne! Studovala jsem a tlumočím i překládám němčinu, francouzštinu, angličtinu a španělštinu. Teprve, když padlo rozhodnutí, začala jsem se učit u jedné Češky v Grazu. Ta mi ale řekla: „To se nikdy nenaučíš!“ Byla přesvědčená, že mi bude pro život stačit umět jazyk tzv. „na přežití“, že to vlastně lépe není nutné. Původně jsem tu měla být jen rok, ale v Čechách se mi hned velmi zalíbilo, a proto jsem si pracovní pobyt ráda ještě čtyřikrát vždy na další rok prodloužila. Nejdéle jsem tu mohla učit němčinu právě těch 5 let. Mezitím jsem chodila sama na různé kurzy češtiny, nemám z ní ale žádnou státní zkoušku nebo mezinárodně uznávaný diplom. Ta systematická výuka mi chybí. A také stále ještě dělám chyby, například ve videch. Používám také typicky pražské výrazy a nepoznám to – necítím vnitřní zábranu. Můj muž mne už ani neopravuje, a to bych ještě potřebovala.

(Nad takovou sebekritikou při takové úrovni ovládnutí češtiny žasnu, ale pak si říkám – inu lingvista se nezapře.)

V Praze jste se později vdala a zakotvila. Jak ale přišel ten Lucemburk? To jste přece měla dvě hodně malé děti?

V roce 1999 probíhal konkurz pro německé tlumočníky do Evropského soudního dvora. Chtěla jsem si to vlastně jen zkusit, otestovat si své schopnosti, a ze sportu jsme s kamarádkou tento konkurz podstoupily. Ke svému vlastnímu překvapení jsem jej udělala a byla zařazena na seznam potenciálních zaměstnanců. V roce 2003 jsem dostala nabídku místa na Soudním dvoře. Z Prahy se mi ale vůbec nechtělo, několik měsíců jsem bojovala sama se sebou. Po zvážení všeho jsem se rozhodla práci přijmout. Kdybych tehdy odmítla, asi bych později litovala, podobná příležitost už by pravděpodobně nemusela přijít. Manžel tu sice nemohl pracovat, ale věnoval se na dálku neplaceně ochraně zvířat v Česku a staral se hodně o děti.

Na vašem pobytu v Lucembursku je zajímavá jedna věc. S manželem jste tam založili internetové stránky s názvem Češi v Luxu. (www.cesivluxu.rogner.cz)

To byl vlastně manželův nápad. My jsme si nejprve udělali naše rodinné stránky, ale pozvolna se z nich stalo fórum pro výměnu informací, které potřebují všichni, kdo do Lucemburska z Čech přijíždějí – ať už za prací, studovat nebo i jen na dovolenou či krátký výlet.

(Najdete na nich užitečné informace o možnostech dopravy, ubytování, pronajímání bytů, vyřizování různých povolení, hledání práce, ale také o kulturních či sportovních a jiných akcích, které pořádají Češi žijící v Lucembursku. Ať již ti, kdo zde žijí již řadu let – čeští krajané – nebo ti, kdo tu jsou zatím krátce a na neurčito. Stránky jsou velmi živé a to, co na nich nejlépe funguje, je sekce inzerátů pro spolujízdu. Lucemburk nemá příliš dobré spojení s Prahou. Letecké je složité a drahé, autobusové není tak pohodlné a časté, jak by bylo třeba. Spolujízda se tak ukázala jako absolutně nejlevnější a mnohdy i nejrychlejší možnost, jak se do Lucemburku dostat a díky těmto stránkám skvěle funguje, jak jsem se osobně přesvědčila. Pozn. autorky)

Jak se vám v Lucemburku žilo?

Je to velmi krásné starobylé město, svojí gotickou architekturou a romantickou atmosférou trochu podobné staré Praze. Jinak je tam ale všechno drahé a poněkud sterilní, panuje tam atmosféra jakéhosi „malého Švýcarska“. Lucemburčané mohou cizincům připadat uzavření, ale ve skutečnosti zase tak moc nejsou. Vezmete-li v úvahu, s jakým náporem cizinců ve své malé zemi se musí vyrovnávat, není divu, že se to o nich tvrdí. A nemohou se logicky také zajímat o každého z toho množství stále fluktuujících zahraničních pracovníků.

Lucembursko je ideální zemí pro bohaté důchodce. Donedávna tam také žilo málo mladých lidí mezi dvaceti a třiceti, protože chyběla univerzita. Z maličké země jezdili všichni studovat do zahraničí, neexistoval tu studentský živel a život. Až teprve před pár lety v Lucemburku vznikla univerzita a tím sem přitáhla i mladé.

Žije se tam pohodlně a v klidu, ale draze. Svět euroúředníků, politiků a bankovních úředníků je dost oddělen od světa ostatních, od světa obyvatel v lucemburských městech a vesnicích. Záleží na vás, když tam přijdete, zda se chcete nějakým způsobem zapojit do normálního života a seznamovat se vůbec s místním obyvatelstvem a s touto zemí blíž, nebo zda svůj pobyt vezmete jen jako příležitost k osobnímu růstu a vydělávání peněz. Chcete-li zkusit to první, musíte vyjít mimo svět institucí. Bývá však problém uplatnění toho z manželů, který nepracuje pro unijní instituci. Lucembursko totiž donedávna neudělovalo kvalifikovaným lidem pracovní povolení a až do roku 2011 bude udělovat jen velmi omezeně.

Proto jsme se rozhodli vloni vrátit se do Prahy, kde muž pracuje v oblasti ochrany přírody a věnuje se také politice ve Straně zelených.

Ještě se zeptám na děti. Brzy půjdou do školy – mluví určitě dobře česky i německy, vaším rodným jazykem?

Bohužel ne, to je moje velká starost. Samozřejmě jsem na ně vždy mluvila německy a tatínek česky a předpokládali jsme, jak je to u jiných bilingvních rodin běžné, že se děti přirozeně a snadno naučí používat oba jazyky. Tady ale asi hrálo roli, že jsou kluci dvojčata. Odmalička si velmi dobře rozumí a spolu se dorozumívali svojí vlastní řečí, která se nedala identifikovat ani jako čeština ani jako němčina. S ostatními komunikovali jen málo, až jsme to museli řešit s pomocí logopedů a psychologů, kteří nakonec usoudili, že bude nutné mluvit s nimi pouze jedním jazykem, a to česky, jsouli nyní v českém prostředí. V jejich zájmu jsem tedy další snahy s němčinou zanechala a opravdu se to vylepšilo. Až se vše úplně normalizuje, což věřím, že už bude brzy, snad i na tu němčinu dojde.

Jste tedy opět v Praze, ale do Lucemburku jednou nebo dvakrát měsíčně na týden dojíždíte tlumočit. Jste s tímhle kočovným životem spokojená?

Jsem. Prahu mám opravdu moc ráda a považuji ji za svůj domov. Mám tu rodinu, manžel tu má práci a když jsem tady (a to jsou dvě třetiny měsíce), mohu se všem naplno věnovat. V mé práci je pravidelnost, a tak jsem si na dlouhé cesty autem do Lucemburku a zpět již zvykla a je v tom nyní zajetý systém. Teď hlavně hledáme s manželem někoho šikovného a iniciativního, kdo by převzal námi založené internetové stránky pro Čechy v Lucembursku. Zatím je stále aktualizujeme odtud, ale bez dřívějšího úzkého kontaktu s lucemburskou realitou už to samozřejmě není ono. Spolujízda ale pořád funguje perfektně a i já ji vždy při svých cestách nabízím.

Rozhovor s paní Angelou
vedla Martina Fialková