Romanovy narozeniny

5-6 2007 Ostatní česky
obálka čísla

Česko je země, z níž se po celou dobu její existence masově emigrovalo. Víc snad jenom z Irska. Můj strýc odešel za krize, V+W kvůli Hitlerovi, režisér Forman za normalizace. O většinu našich lidí přijímající země dvakrát nestály, a tak to zpočátku neměli v cizině lehké.

Je proto s podivem, proč se nyní málo solidarizujeme s těmi, co imigrují k nám. Včetně těch z někdejšího autonomního regionu pod Karpaty. Rusíni jsou totiž na rozdíl od Anglosasů, Hispánců a Australanů, na jejichž rozpoložení vůči slovanským vetřelcům byli naši vystěhovalci odkázáni, naši příbuzní.

Přemýšlel jsem o tom po večírku plném zážitků.

Práce

Roman - mladický úsměv a svaly pod košilí - slavil narozeniny v pro rodinu pronajatém (on, ona a syn) kdyňském poměrně apartním bytě 2+1. S příplatkem za zdraví škodlivou práci si vydělává přijatelně. Žena Ljuda taky. Původním povoláním učitelka, přijela do ČR na smlouvu vykonávat podřadnou práci, ze setrvačnosti ohozená podle „frčící“ kyjevské módy s dlouhými namalovanými nehty a nastavenými řasami. Přišívá ve fabrice knoflíky. Bere si schválně noční směny, víc se za ně platí. Manželé si našetří, aby jim po návratu na Ukrajinu bylo líp. Proto se Roman vystavuje rasovině, a proto Ljuda snáší výčitky spolupracovnic, že údernickým přišíváním knoflíků riskuje zvýšení norem všem.

Zaměstnání u nás obstarávají Rusínům podnikatelé - zprostředkovatelé. S nimi se dělí o výdělek jako svého času Karel Gott s Pragokoncertem.

Hody

Na narozeninovém stole nechybělo nic: hospodyňka předkládá vybranou krmi a pobízí hosty s grácií hraběnky (bude pak tři měsíce škudlit každou korunu).

Pravda, ještě líp hodovala kdysi šlechta na hradu Rýzmberk, tyčícím se nad textilním městem Kdyně, kde se veselíme, a dnes v luxusních separé hodují agenti - verbíři manuální pracovní síly.

Mafie?

Moje sousedka u stolu Valja vyrábí v Domažlicích bezpečnostní vložky do automobilových zámků. Jednu s sebou vzala, aby se pochlubila. Netroufám si zeptat se jí, kolik jí zbude z platu. Nestěžuje si. V roce 1995, když přijela poprvé, se o ni „mafiáni“ - tenhle znevažující název brokerů imigranti převzali od českých cyniků, co o skutečných mafiánech nevědí nic - dobře postarali. Dokonce ji na 14 dní ubytovali ve svém bytě, když přechodně přišla o práci.

Maria, sousedka z druhé strany, říká, že dokud byla pod protekcí „mafiánů“, nehrozilo jí nic zlého. Vždy se postarali. Při jednání s úřady vědí, „co se sluší a patří“, dovedou se orientovat a pohybovat v českém byrokratickém prostředí. Se sólisty naproti tomu úřady zacházejí nešetrně. Sama za přehlédnutí data vstoupení v platnost jednoho dokladu byla pohnána až před soud.

Nad migrací by ve vzájemné spolupráci měly mít gesci náš a ukrajinský stát. Jejich úlohu však suplují soukromníci na živnostenský list. Jedni z nich se skutečně starali a starají, druzí si možná skutečně zaslouží být označováni slovem vypůjčeným z italského podsvětí.

Tolja - nejmohutnější postava oslavy - vypadá jako Taras Bulba -, pracuje stejně jako ukrajinská manželka Václava, mimo mne, jediného českého narozeninového hosta, jako ošetřovatel dobytka za mzdu, jež svou výší balancuje na úrovni sociální podpory. Byl nicméně spokojen, než mu český parťák vlepil, „Kdybyste tu nebyli, platili by nás, místní, víc.“

Reflexe

Rusíni byli za groš pro domácí lidi mrzký poprvé na zdejší statky najímáni - jak zapsáno v koutské kronice - v roce 1910 polskou hraběnkou Rzyczewskou, dvorní dámou u vídeňského dvora a držitelkou někdejšího panství Lamingena, protagonisty Jiráskových Psohlavců. Zatímco pyšní Koutští se ošívali, když je z balkonu zámku oslovovala „Milí poddaní“, Rusíni jí říkali „hrabena“ a v kostele jí líbali lem šatů.

Z kuchyně k vrátkům jsem loni nosil čaj a kávu rusínským středoškolákům, kteří se před mou chalupou lopotili s krumpáčem při asfaltování silnice.

Aby nás ale nemýlilo, že lidé z Podkarpatí byli vždy u nás odkázáni jen na hrubou práci, vězme, že několik Rusínů už koncem 19. století studovalo na pražské české a německé univerzitě. Vězme zároveň, kvůli srovnání, že poúnoroví čeští emigranti (1948) byli v Austrálii první tři roky po vylodění nasazováni na kopáčské práce a stavby mostů, lékař nelékař, inženýr neinženýr.

Štěstí na rozdávání

Zpíváme podkarpatské písně, tančíme. Moje spolustolovnice by klidně mohly zazpívat na valné hromadě SPPR, líbilo by se to.

Mnoho trablů prožívají lidé z Podkarpatska, kteří k nám přijíždějí. Nebrání jim to, aby se, když jsou spolu, bavili a radovali ze života. V tomto punktu mají Rusíni festovnější povahu než Češi.

Nicméně - je nutné, aby lidé, kteří jsou svým způsobem našinci, procházeli těžkými zkouškami? Vzorem příkladného jednání je mi Mirko Janeček, naturalizovaný Kanaďan. Mimochodem, čte náš časopis, stýká se s kanadskými Rusíny... Letos byl českým parlamentem navržen na udělení některé z poct k 28. říjnu. Janeček se skupinou stejně smýšlejících vedl sdružení, které se zasloužilo o změkčení dopadu čerstvých „osmašedesátníků“ (emigrantů po srpnové okupaci) z Československa na tvrdou kanadskou zem. Dnes se už mají dobře. Ale když na cizí půdě poprvé vyšli z letadla, nebylo jim hej.

Společnost na rozcestí

Má-li mít SPPR (Společnost přátel Podkarpatské Rusi) chvályhodný cíl do budoucna, měli bychom programově napodobovat počiny lidí jako je pan Janeček. Snad by se hodilo pozvat ho na besedu, až navštíví Česko, jistě by zajímavě vyprávěl.

Optimismus a naděje drží v dnešním Česku žijící potomky signatářů rodného listu Československa nad vodou. My, naše Společnost, si buď vezmeme část jejich starostí na svá bedra, nebo k nim zůstaneme neteční a staneme se v budoucnu imitací, řekněme, „Společnosti přátel staré Orlové“. Na rozdíl od Orlové, kterou zbourali, Podkarpatská Rus se rozvíjí. V nové, mladší podobě. Tam na východě, a svými výhonky i u nás. My to buď budeme kvitovat, nebo ne. V takovém případě to bude naše chyba.

Hynek Kout na Šumavě

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012