Ještě Historie Velvets

V minulém čísle jsme uveřejnili článek o uměleckém souboru, který obětavé šíří dobré jméno naší kultury do světa. Bohužel jsme se dozvěděli, že se potýká již léta s takovými potížemi, že má jeho činnosti skončit. Položili jsme vedoucímu souboru Bedřichovi Hányšovi nakonec pár otázek...

Co je pravdy na tom, že vaše úspěšné divadlo má ukončit svou uměleckou činnost?

Částečně je to pravda, protože čistě biologicky vzato – já i moje žena už nemáme sílu vykonávat těch asi deset funkcí, které v našem divadle zastáváme. A protože nevěřím na zázraky, nikdo nám tu naši skromnou subvenci nezdvojnásobí a tudíž nebudeme finančně bez starostí. Jsme schopni dále pokračovat v umělecké práci, ale kompletní management a starosti o to jak uživit dalších 5-6 lidí, to už je příliš. Takže, jediné černé divadlo, které nehraje show, ale dává důraz na slovo DIVADLO pomalu, asi za rok skončí.

Jak jste se cítili po svém odchodu z Československa?

Žilo se nám tak, jako v těch klasických románech z Ameriky – byly v tom (hlavně na začátku) těžkosti, zklamání, různí podvodní agenti, maléry – až do pověstného umývání nádobí a práce ve fabrice za účelem holého živobytí.

Ale ani na chvíli nás nenapadla myšlenka se vrátit, naopak jsme měli až posedlou vůli to překonat. A měli jsme i krásné zážitky. V Neapoli nás dav nesl na ramenou, v Aachenu jsme poslouchali bouřlivý potlesk 1200 diváků, o který by se člověk mohl opřít, Hráli jsme tehdy Kouzelnou flétnu na počest Václava Havla a udělení mu ceny Karla Velikého). I když bychom dnes mnohé dělali jinak, nestěžujeme si. Těšilo nás ponořit se do věci, i ta organizace nás těšila. Méně už nutnost tu naši práci prodávat… ale také jsme se to museli naučit.

Jaká byla vaše návštěva Prahy v roce 1992?

Do Prahy jsme se těšili jako děti. Byla zde tři vyprodaná představení na Nové scéně. Naši němečtí kolegové byli nadšeni, vše se zdálo být otevřené, možné. Ale asi po 24 dnech vyšly kritiky. Dvě z toho zlé, snad ještě pod vlivem komunistické tiskové direktivy, že nelze psát o jiném černém divadle, aniž by se pisatel zmínil o geniálnosti Černého divadla Praha. Třetí kritika byla nemastná neslaná, ale všechny dost hloupé. Nikdo se nezmínil o vnitřním obsahu opery, který jsme se snažili vyhmátnout (zasvěcovací mystérium, zednářská symbolika atd.), ani o jiných, skutečně odborných aspektech. Všechno jen povrchní povídání. A to vše poté, co jsme s „Flétnou“ byli na třech mezinárodních festivalech a jeden z nich vyhráli

Také jsem si při návštěvě Prahy nemohl nevzpomenout na Černé divadlo Praha. Jeho vedoucí Jiří Srnec nás před lety v těsné spolupráci s Pragokoncertem a jeho německým partnerem chtěl zničit. Do Státního divadla ve Wiesbadenu poslali pomlouvačný dopis a žalobu na 500 000 DM. Že prý nesmíme používat označení černé divadlo. Intendant wiesbadenského divadla s odporem dopis roztrhal a našli se přátelé, kteří nám, tehdy chudým jak kostelní myš, zaplatili právníka. Ten tu žalobu rozcupoval jednoduchým argumentem, že se jedná o techniku divadelního projevu jako balet, pantomima atd., takže to nelze nikomu zakázat. (Ale mohlo to také dopadnou katastrofálně…) Takže i hořká pachuť…

Jak jste vnímali nebo vnímáte situaci v Česku vůbec?

Spoustu věcí člověk zvenku vidí jinak, kriticky. Ale říká si: musíš být trpělivý, nelze vše změnit přes noc. Možná také, že jsem měl z mládí příliš idealistickou představu o vlastním národě a teď jsem překvapen. Například jsem si nikdy nemyslel, že Češi jsou nacionalističtí. To bylo připisováno vždy jen Němcům anebo Francouzům. Ale jak už přede mnou řeklo pár chytrých lidí: čtyřicet let byl národ mrzačen (včetně téměř úplného vymýcení Boha či čehokoli vyššího), tedy to bude ještě dlouho trvat než se věci srovnají.

Korupce, to už je jiná. V tom člověk bohužel vidí nebezpečnou blízkost k tzv. banánovým republikám.

Přesto je Praha jedno z nejkrásnějších míst na světě, stále čistší a krásnější. Dělá se tam pořád výborné divadlo a přes všechny ty maléry se rodí nové generace, už nezatížené zločinným komunismem – morálně nepokřivené.