Karel Hladík

5-6 2007 Kultura česky
obálka čísla

Letos uplyne 95 let od narození a 40 let od úmrtí nejpozoruhodnější osobnosti českého poválečného sochařství i sochařství evropského.

KAREL HLADÍK (1912 Králova Lhota u Josefova – 1967 Praha) pracoval v kamenolomu ve Štanovicích u Kuksu. V kamenické dílně sochaře Bohumila V. Škody v Hradci Králové se vyučil kamenickému a sochařskému řemeslu. V letech 1940 – 1947 studoval na pražské UPRUM u Jana Laudy, na AVU u Karla Pokorného (po studiu jeho asistentem). Tehdy se seznámil s Věrou Cihlářovou (tetou výtvarníka Michala Cihláře), s níž se roku 1945 oženil. Od jara 1951 se stal odborným asistentem, od začátku 60. let až do své smrti (na následky pracovního úrazu) vedoucím sochařské katedry a profesorem pro obor plastiky na AVU. Se Skupinou 58 se zúčastnil desítek kolektivních výstav doma, např. České sochařství 19. a 20. století – Národní galerie v Praze (1968 – 1969), více než dvaceti zahraničních výstav a bienále, např. 32. Biennale di Venezia (1964), Tschechoslowakische Plastik von 1900 bis zur Gegenwart – Folwank v Essenu (1966), Sculpture thécoslovaque de Myslbek á nos mour – Musée Rodin v Paříži (1968). Jeho samostatné výstavy byly pojmem. Tvorbou zastoupen v mnoha galeriích a muzeích, ve filmových dokumentech. Celoživotní dílo soustřeďuje Stálá expozice sochařského díla Karla Hladíka v Rychnově nad Kněžnou (od roku 1980), zdejší Státní okresní archív dokumentuje umělcovo dílo.

V tvorbě K. Hladíka se „sváří“ díla, navazující na realistickou tradici a těch silných v experimentu. Inspirativní bylo časté setkávání s braunovskou barokní plastikou rodného kraje, později s uměleckými slohy a výtvarnými směry. Sochař, původně kameník, tak plně chápal barokní dynamiku hmoty ve svých aktech z počátku 60. let Sedící, Schoulená Překvapená, Melancholické děvče, prodchnutou lyrickou notou. Abstraktní formu dokazují stejně dřevěné plastiky Proměna, Ležící, Torzo. Hlavní proud se však odvíjel od expresívně modelovaných a monumentálně cítěných reliéfů, např. Rybáři, Vyhnání Adama a Evy, přes žánrové figurky z románů A. Jiráska a realistické portréty k osobitému výrazu, ovlivněnému setkáním s novou italskou plastikou. Podněty přicházely na studijních cestách do Maďarska, Řecka, Francie, Polska, Německa, Rakouska. Ale častěji do Itálie, kde jej oslovili především G. Manzú a J. Greco. Vytvořil varianty Odpočívající tanečnice, Vzpomínky, Snu, Stojící, Na slunci. Portréty V. H. (1953, 1958) a podobizny žen a hereček, portréty umělců Karla Součka, Václava Talicha, Jindřicha Mošny, Zdeňka Štěpánka, Jaroslava Průchy aj., umístěných ve foyeru Národního divadla. Koncem 50. let se seznámil s experimentální tvorbou Pomodora a Paolozziho. Vznikly malé reliéfy s otisky přírodních prvků Pták, Štír, Kukuřice, cyklus Válek. Asociace najdeme v monumentálním reliéfu Zdi, v meziokenních panelech břevnovské polikliniky, v plastikách Proměna, Dolmen, Sloup, Katedrála, Vítězství, Stéla. Nejlepší díla období mají značný emotivní výraz a hlubokou osobní výpověď. Sice tvořena postupem mnohdy spekulativním a ve výsledku proto dekorativním, mají však stále kladný ohlas. Jsou znakem odvahy k syté barevnosti. Hladík vytvořil výjimečnou kompozici pamětní desky Franze Kafky (průčelí rodného domu na nároží ulic Maislovy a U radnice): samotný portrét F. K. zakomponoval do reliéfu obloukovitého tvaru (jakoby měl chránit Kafkovy myšlenky). Desku odhaloval v roce 1966 Eduard Goldstücker. Jeho slova také nejlépe vystihují tvorbu Karla Hladíka: „Jeho uměleckou poctivost jsem ctil dávno a měl jsem pohříchu jen málo příležitostí osobně se s ním stýkat. I za tu krátkou dobu jsem však v něm poznal krásného, veskrze lidského člověka.“ (z knihy Věry Hladíkové Můj manžel sochař Karel Hladík). Pokud by Karel Hladík žil dále, jistě by nás potěšil dalšími krásnými díly. Tvůrčí odvaha a jedinečnost z něho přímo stvořila nadčasového umělce.

Olga Szymanská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012