Poklady z bostonské knihovny - Jiří Voskovec & Jan Werich - Korespondence I

5-6 2007 Kultura česky

Pokud se mluví o poválečné spolupráci Jiřího Voskovce a Jana Wericha, pak může být zmiňována obnovená a lehce zaktualizovaná Pěst na oko, Divotvorný hrnec, případně krátké společné působení ve hře Přišel na večeři. Ještě by se k tomu mohly přiřadit dva zvukové dialogy obou pánů – jeden se uskutečnil na dálku a vyšel pod názvem Dialog přes oceán v roce 1965 na LP Klobouk ve křoví, druhý byl nahraný při jejich posledním setkání ve Vídni v roce 1974 a jeho část se objevila na Voskovcově LP Relativně vzato – a to by asi bylo vše. Bylo, pokud bychom zapomněli, že si oba také vyměňovali korespondenci, která je natolik bohatá, osobitá a specifická, že ji můžeme brát jako jejich další společnou tvorbu. Tvorbu, která ovšem dosud byla pro příznivce této geniální dvojice nedostupná. Tento stav se ale mění, protože právě vychází kniha s názvem JIŘÍ VOSKOVEC & JAN WERICH – KORESPONDENCE I, kterou vydává společně Nadace Jana a Medy Mládkových a nakladatelství Akropolis Jiřího Tomáše. Jak římská číslice v titulu napovídá, je korespondence tak rozsáhlá, že se do jedné knihy nevejde, takže vyjdou ještě dva díly další. Ten prvý zahrnuje období od roku 1945 do roku 1962 a obsahuje více než 130 listů, mezi nimiž jsou na straně jedné obsáhlé, několikastránkové dopisy, a na straně druhé krátké pozdravy posílané na pohlednicích. Také témata jsou hodně různorodá, od legrácek psaných především na ty pohledy přes debaty o divadle i politice (to v případě, že Werich pobýval krátce někde na západě, odkud mohl psát bez obavy z cenzury, a kam mu také Voskovec mohl otevřeně psát), až po smutnou korespondenci na konci jara 1958, kdy Voskovcova druhá žena Ann umírá na rakovinu. Do výběru je zařazen také jeden Voskovcův dopis, který není adresován Janu Werichovi a jeho rodině. Jiří Voskovec ho napsal 23. 8. 1950 během své internace na Ellis Islandu Ferdinandu Peroutkovi, který se hodlal s několika dalšími přáteli angažovat za Voskovcovo propuštění.

Asi se ptáte, jak se podařilo celou korespondenci v tak kompletní podobě získat, aby mohla být převedena do knižní podoby. Je to shoda několika šťastných okolností, z nichž ta prvá se skrývá pod názvem Howard Gotlieb Archival Research Center při Boston University. Sem totiž paní Christine Voskovec předala veškerou korespondenci svého zesnulého manžela, která vedle listů obdržených od Jana Wericha obsahuje také kopie dopisů, které mu Voskovec psal a dokonce i několik originálů, protože Jan Werich závažné dopisy, které mu došly na přechodnou adresu do Itálie, Vídně či Londýna, posílal po přečtení zpět, k úschově. Z toho můžeme usuzovat, že oba pánové v tomto společném písemném dialogu spatřovali více než jen výměnu informací a doufali, že se někdy v budoucnu tyto „forbíny přes oceán” dostanou ke čtenářům. Druhou šťastnou okolností je to, že paní Meda Mládková se s rodinou Jiřího Voskovce dobře zná a získala od Christiny Voskovec souhlas k publikování, což by se asi málokomu podařilo. A nejpříznivější okolností je fakt, že přední český bohemista Prof. Ladislav Matějka, žijící již několik desetiletí ve Spojených státech, se ujal náročné práce na edici celé korespondence. Když tento pán, kterému bude v květnu 88 let, hovořil na tiskové konferenci, která se k vydání knihy konala 13. 2. v Muzeu Kampa, přiblížil přítomným svoji práci, kterou dělá z čirého fandovství, a kvůli níž zanechal zahrádkaření. Protože bydlí na pobřeží jižně od centra Bostonu, musí každý všední den vstávat v 6 hodin, aby maximálně využil čas a v univerzitní knihovně byl už v 9 hodin, kdy se otevírá. Tam se zdrží až do tři čtvrti na pět a po celou dobu opisuje jednotlivé části korespondence, protože z celého kompletu by podle zdejších regulí mohl okopírovat pouze 9 stran, což je naprosto zanedbatelný počet. Proto musí psát – zpočátku používal tužku a papír, nyní už pracuje na computeru – a doma pak opsaný text edituje, ke každému roku napíše úvod a text opatří vysvětlivkami, které čtenáři umožní pochopení všech detailů. Takto zpracoval nejen materiál pro díl první, ale má už hotovou i polovinu dílu druhého, který zdokumentuje období let 1963 – 1968 a bude podstatně objemnější, protože v tomto období se dopisování velmi zintenzivnilo. Když se tento obdivuhodný pán začal korespondencí zabývat, byl zpočátku překvapen nejen její tématickou šíří a stylistickou kvalitou, ale především jejím jazykem, který osciluje od mluvy naprosto lidové používající řadu vulgarismů, až k řeči renomovaných filozofických studií. Na stylu a tématu lze zřetelně poznat, zda korespondence odcházela z Prahy, nebo tam byla doručována, či zda se odehrávala v době, kdy byl Jan Werich na chvíli v cizině. Příklad vidíme hned v jednom z prvních dopisů odeslaných po osmileté odmlce v roce 1956, když Werich píše z Říma a připomíná politické procesy slovy: „Faraonové chystali různé oprátky, které si pak navzájem vhodili na krky a na dané znamení táhli. Klementis a ti druzí měli menší sílu a tak vyjeli kolmo vzhůru.” Takových výstižných komentářů i dalších zajímavých pasáží nacházíme v knize spoustu na obou stranách, takže lze bez váhání konstatovat, že těch téměř 350 stran korespondence skutečně stojí za přečtení. Závěr knihy obstaral Jan Kolář, který podává stručnou informaci o životním běhu obou souputníků ve sledovaném období, což by mohli ocenit především mladší čtenáři. A všichni se můžeme těšit na druhý díl, který by měl vyjít ještě letos.

Ivan Kott

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012