Plzeň osvobodil Patton

5-6 2007 Aktuality česky
obálka čísla

V jedné ze svých, v devadesátých letech tak populárních, písní se Honza Vyčítal potřeboval vyzpívat ze čtyřicetileté západočeské frustrace. Vší silou svého osobitého pěveckého projevu všem naslouchajícím sděloval: „Já trvám na tom, že Plzeň osvobodil Patton.“ Vzpomínal, jak soudružky učitelky kázaly o sovětské armádě – osvoboditelce...

Německá okupace Československa začala anexí Sudet v roce 1938. Sudety byly Německu vydány na základě „Mnichovské dohody“ z 29. září 1938. V krásném podalpském městě Mnichov se čtyři tehdejší evropské mocnosti – ovšem vyjma Československa – rozhodly vydat Hitlerovi jako ústupek značnou část území naší republiky v domnění, že tím předejdou jím proklamované zdrcující válce. Jako Sudety se označovalo československé území při hranici s Německem, které bylo osídleno převážně německy mluvícím obyvatelstvem, To se v drtivé většině nechalo přesvědčit Hitlerovou líbivou vizí o tzv. osvobození německého národa z područí Čechů (a Slováků). Krátce po anexi Sudet obsadila nacistická vojska 15. března 1939 i zbytek Čech a Moravy, zatímco Slováci vyhlásili formálně samostatný Slovenský stát, ve skutečnosti podřízený Říši.

I po dlouhých letech války, která se navzdory francouzské a britské politice appeassmentu a mnichovskému ústupu stejně rozhořela, se nacističtí vojáci nechtěli s porážkou smířit jen tak. Na území předválečného Československa se jako první dostaly československé jednotky bojující v rámci sovětské Rudé armády a pomáhající Slovenskému národnímu povstání. Poté se v roce 1944 probojovala Rudá armáda až ke slovensko- polské hranici. Bylo to v komunisty tolik oslavované krvavé bitvě v Dukelském průsmyku, kudy se Rudá armáda probila s velkými problémy skrze německé linie. Sověti zde posílali především československé vojáky, sloužící v jejích řadách, bojovat do prvních linií. Hlavním politickým cílem tohoto postupu sovětské strany bylo doslova vykrvácet elitu československé armády a zbavit se, nebo výrazně oslabit potenciálního poválečného protivníka.

Z druhé strany, od západu, se v průběhu roku 1945 blížila k našemu území i americká Pattonova 3. armáda. Do Čech dorazila v 18. dubna 1945, když se průzkumná hlídka 358. pluku 90. divize dostala při pronásledování německé jednotky až přes hranici naší republiky v blízkosti obce Hranice u Aše. O dva dny později se vydala 2. motoskupina této divize směrem k Aši a po krátkých, nepříliš silných bojích také celé město osvobodila. V dalším větším městě Chebu sídlila německá posádka a bylo zde také vojenské letiště. Když se americká 97. pěší divize k městu pomalu blížila, vstříc jí vyšel německý 33. pluk, ale díky americké početní převaze byl Cheb zanedlouho osvobozen a Američanům navíc padlo na chebském letišti do rukou mnoho zajímavých letadel.

1. května 1945 podepsal Alfred Jodl kapitulaci Německa. Mohl to udělat díky tomu, že Adolf Hitler neunesl svou porážku a toho dne spáchal sebevraždu. Jenomže v Čechách se ještě asi měsíc po ukončení války bojovalo proti mnoha pozůstalým jednotkám a špiónům, kteří se nesmířili s osudem nacistického Německa a byli rozhodnuti bojovat do posledního dechu.

Až 5. května se po dlouhé odmlce v bojích, kterou způsobilo reorganizování jednotek, Američané opět dali do pohybu. Svůj útok soustředili na západočeskou metropoli Plzeň. Proti nim zde stáli odhodlaní vojáci wehrmachtu a waffen-SS. Američané si nechtěli dovolit velké ztráty, také proto, že byl jejich postup sledován médii. Přípravou k útoku na Plzeň jim bylo velké bombardování plzeňských Škodových závodů, v nichž se pro německou armádu vyráběla děla, a to jak pro námořnictvo, tak pro pěchotu i tanky. Zároveň s Plzní bylo bombardováno i Záluží na Mostecku. Zničení zdejší naší největší rafinerie bylo pro Německo mající nouzi o pohonné hmoty velmi bolestivou ztrátou. Téhož dne, 5. května 1945, také v Plzni vypuklo povstání vedené dělníky ze Škodovky. Povstalcům se podařilo město téměř vyčistit, a tak se 6. května musela příchozí americká armáda vypořádat „jen“ s odstřelovači a opožděnými nacistickými jednotkami.

Válečné uspořádání rozdělené Plzně s tramvají nazývanou Pacifik kopírující hranici Sudet, kruté osudy některých spolužáků, sousedů a známých, bombardování i schovávání se před odstřelovači v oněch květnových dnech si ještě pamatuje i moje babička, která v Plzni tenkrát s rodiči bydlela. Americká armáda však po osvobození Plzně bohužel daleko nepostoupila. Musela se totiž zastavit na demarkační linii kousek za městem Rokycany. Politická dohoda o poválečném uspořádání byla příčinou zbytečného zdržení a nesmyslné smrti mnoha nevinných lidí.

Povstání mezitím vypuklo také v Praze. Pražané volali rozhlasem a žádali o pomoc, ale generál Eisenhower nedovolil generálu Pattonovi překročit demarkační linii. Američané tak nemohli vyrazit Praze ku pomoci, a i proto si povstání v hlavním městě vyžádalo tolik padlých. Sovětští vojáci totiž spíše plánovali opakování již vyzkoušeného „varšavského scénáře“. Na tom, že k němu nedošlo i v Praze, že Němci Prahu nesrovnali se zemí a nevyvraždili povstalce spolu s civilním obyvatelstvem, má zásluhu spíše vyčerpanost a nedisciplinovanost poražených německých vojáků, než pomoc Sovětů. Pro pražské povstání byla časově daleko významnější pomoc Vlasovovy ruské osvobozenecké armády.

Ironií osudu a svévolí moci bylo pak během dlouhých let komunistické éry zakázáno veřejně přiznávat zásluhy americké armády na osvobození západních Čech a tím i celého Československa.

Michal Hužvár

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012