Výjimečné ženy 20. století

3-4 2007 Ostatní česky
obálka čísla

Milada Horáková, uvězněná po zinscenovaném a zpolitizovaném procesu, napsala v jednom dopise z vězení: "Dne 30. června položte za mne kytičku k desce mé mateřské přítelkyně, popravené senátorky F. Plamínkové." Když pak byla Milada Horáková popravena komunisty, zemřela zřejmě i vzpomínka na pokrokovou političku Františku Plamínkovou.

Učitelka

Františka se narodila 5. února 1875 jako nejmladší ze tří dcer obuvnického mistra. Od dětství toužila stát se učitelkou, a proto zamířila na pražský Státní učitelský ústav. Tehdejší zákony však podmiňovaly výkon učitelského povolání celibátem. Plamínková zrušila své zasnoubení s jistým studentem medicíny (pasivní role vážné "paní doktorové" by temperamentní osobnost nejspíše dosti omezovala) a neprovdala se ani později, neboť žádný z mužů nesplňoval její přísná kritéria. "To je právě tvá tragika, že chceš na muže působit duchovně, a přitahuješ je fyzickým zjevem," vyjádřil se někdejší snoubenec.

Po prvních letech na odborných školách v Táboře a Soběslavi se Plamínková vrátila do Prahy a vyučovala na dívčí škole na Letné. Jedna z jejích žákyň později vzpomínala, jak paní učitelka objevila u jedné dívky satirickou básničku na sebe. Místo očekávaného výbuchu vzteku a trestu však opravila pravopisné chyby a mladé básnířce doporučila, aby svůj talent věnovala nějakému vděčnějšímu objektu.

Nejen učitelka

Františka Plamínková se angažovala nejprve v Pražském spolku učitelek, kde bojovala za zrušení celibátu pro toto povolání. Argumentovala, že společnost by neměla inteligentním ženám plození potomků zakazovat, ale naopak je od nich vyžadovat.

Když byl roku 1903 založen Ženský klub český, zasedala tehdy osmadvacetiletá Plamínková v jeho nejužším vedení. O dva roky později pak iniciovala založení Výboru pro volební právo žen.

Na sklonku první světové války Plamínková vstoupila do národně-socialistické strany a brzy se stala členkou jejího předsednictva. S velkým nadšením přivítala vznik samostatné republiky a v těchto revolučních dnech také - intervencí u ministra školství - dosáhla zrušení celibátu pro učitelky. Brzy byla za národní socialisty zvolena do pražského zastupitelstva.

Feministické hnutí ve světě

Liberální ovzduší první republiky využila též k vytvoření zastřešujícího orgánu ženského hnutí v Československu. Vznikl v roce 1923 pod názvem Ženská národní rada a stal se významnou součástí mezinárodního feministického hnutí.

Temperamentní učitelka zahájila své působení v cizině již roku 1908, kdy se zúčastnila světového kongresu Aliance pro volební právo žen v Amsterdamu. Od té doby jezdila Plamínková na feministické kongresy po celém světě pravidelně. Roku 1925 byla zvolena ve Washingtonu místopředsedkyní Mezinárodní rady žen. Tato důsledná žena však byla kritičkou i "vlastních řad". Na okraj dopisu, kterým přijímala místopředsednictví, napsala: "Mně se zvedá žaludek z těch ženských, které chtějí reformovat svět a zavádějí mam a klam."

Senátorkou byla zvolena poprvé roku 1925 a tuto funkci vykonávala až do zrušení Senátu v roce 1939. Současně jako hlava českého ženského hnutí hodně publikovala. Byla dlouholetou přítelkyní prezidenta Masaryka a jeho rodiny. Stýkali se především na politické úrovni - snažila se ho přesvědčit, aby byla do ministerské nebo velvyslanecké funkce jmenována nějaké žena (Masaryk odmítl s odůvodněním, že v současné politice nevidí osobnost, která by tuto funkci mohla zastávat.), ale velká sbírka fotografií a jiných vyobrazení T. G. M., jež se našly v její pozůstalosti svědčí o tom, že tento muž byl patrně jejím idolem po všech stránkách. Roku 1931 byla Plamínková jmenována alespoň delegátkou při Společnosti národů v Ženevě.

Politička, která se nikdy nebála ozvat

V září 1938 píše senátorka Plamínková otevřený dopis Hitlerovi. Vyčítá mu nejen urážku prezidenta Beneše, ale upozorňuje i na historické a zeměpisné omyly, jichž se dopustil ve své "slavné" norimberské řeči 12. září. Dopis zakončuje: "Jako poctivá demokratka považuji za svou lidskou povinnost napsati Vám, pane říšský kancléři, protože jsem pevně přesvědčena, že i proti vojenské převaze pravda zvítězí."

Po okupaci Čech a Moravy se neváhá ozvat znovu. Protestuje u státního prezidenta Háchy, že v padesátičlenném vedení jediné povolené protektorátní strany, Národním souručenství, není jediná žena. Odmítá navrhnout zrušení Ženské národní rady, jak jí to protektorátní orgány doporučily.

Měla možnost emigrovat, když v květnu 1939 vycestovala na feministický kongres do Kodaně. I když ji přátelé nabádali, vrátila se. Již v den vypuknutí druhé světové války, 1. září 1939, byla zatčena a šest týdnů vězněna. Jelikož byla po propuštění pod dohledem gestapa, pověřila organizací ilegální činnosti Ženské národní rady Miladu Horákovou.

Dva týdny po atentátu na Heydricha gestapo Plamínkovou zatklo podruhé a převezli ji do Terezína. Patrně ji vůbec nevyslýchali a podobně jako spisovatele Vladislava Vančuru poslali jako velice známou osobnost rovnou před popravčí četu, aby zastrašili české obyvatelstvo. Františka Plamínková byla zastřelena na střelnici v Kobylisích 30. června 1942.

Prorocky se naplnila její slova, když na nabídku portrétování prohlásila: "Nechci, aby po mně zbylo co takového. Po mně ani popel nezůstane, jenom ta práce." Její zpopelněné ostatky nacisté skutečně nasypali do hromadného hrobu.

Památku Františky Plamínkové se důsledně snažil vymazat poúnorový komunistický režim. Ulice na pražské Letné, která po válce nesla její jméno, byla v padesátých letech pojmenována po redaktoru ilegálního Rudého Práva Františku Křížkovi. Dnes má Františka Plamínková svou ulici na Pankráci.

krácený text Petra Koury z MF DNES
8. září 2005 (autor je historik)
připravila Marie Sládková, studentka
Literární akademie Josefa Škvoreckého

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012