Václav Hollar - 1. část

* 13. 7. 1607 Praha, + 25. 3. 1677 Londýn

Letos uplyne 400 let od jeho narození a 330 od smrti. Tento pozoruhodný umělec, ač většinu života strávil v cizině, vždy za svůj podpis hrdě připojoval prostinké Bohemus - Čech. Výročí jeho narození bylo zařazeno mezi významná data organizací UNESCO.

Zprávy o jeho nelehkém životě jsou velmi kusé, většinou pocházejí z útržků vzpomínek přátel a současníků. Lze říci, že jeho osud určila neklidná doba 17. století, čas třicetileté války a anglické revoluce. Ne nepodobné jí bylo století minulé.

Malý Václav spatřil světlo světa v dobře zajištěné rodině úředníka zemských desek Jana Hollara. Otcův rod pocházel z jihočeských Horažďovic a předkové provozovali pivovarnické řemeslo, které jim v 16. století zajišťovalo dobré postavení. Bratři Hollarové byli rozvážní, pilní a pracovití, proto je císař v roce 1600 povýšil do šlechtického stavu s právem užívat přídomek z Práchně podle stejnojmenného pobořeného hradu v jižních Čechách. Václavovou matkou byla Margareta, dcera Davida Löwa von Löwengrün und Bareyt. Rodina přišla do Prahy v 16. století z jižního Německa. V roce Václavova narození 1607 ještě málokdo tušil, co nové století přinese. Navíc rodinná pohoda a naděje na šťastné dětství dvou Janových synů byla přerušena náhlým úmrtím mladé matky. Václavovi bylo teprve šest let. Otec, jak bylo tehdy obvyklé, se v krátkém čase podruhé oženil. O jeho ženě víme jenom to, že se jmenovala také Margareta, pocházela z Hradce Králové a časem se jim narodil třetí syn. O vztahu nejstaršího tichého a citlivého Václava k maceše se můžeme jenom domýšlet. Víme, že podle otcova přání navštěvoval latinské školy, neboť se měl stát právníkem a jako nejstarší pokračovat v otcových šlépějích. Ale od mládí rád a dobře kreslil. Tato záliba ho nakonec přivedla do dílny vynikajícího malíře, portrétisty a rytce Aegedia Sadellera. Nevíme, chodil-li do jeho malostranské dílny tajně, nebo s otcovým svolením, ale v osmnácti letech se začal učit základům mědirytectví. První dva grafické listy, které asi pocházejí z jeho ruky, mají náboženský motiv. Byly vyryty podle obrazů A. Dürera, který patřil k jednomu z nejobdivovanějších malířů té doby. Jsou datovány do roku 1625. Na jednom je postava trpícího Krista nazývaná "Ecce homo" - Ejhle člověk, na druhém Madona s děťátkem. Oba jakoby odrážely vnitřní stav dospívajícího mladého muže. Do sebe uzavřený chlapec patrně těžce nesl ztrátu matky. Navíc nesplňoval naděje otce jistě pečlivého, ale přísného úředníka. K dobré pohodě v rodině asi nepřispívalo ani otcovo zklamání nad tím, že nechtěl pokračovat ve studiích.

Nevlastní matka se skoro jistě věnovala více vlastnímu synkovi než oběma chlapcům. Na jeho vnímavou mysl působily i převratné události v Praze. Defenestrace v roce 1618 se ho patrně tolik nedotkla, i když se o ní jistě v rodině mluvilo, neboť kancelář, kde pracoval otec, byla v bezprostřední blízkosti místa, odkud byli místodržitelé vyhozeni z okna.

O tři roky později jako čtrnáctiletý byl mezi těmi, kdož přihlíželi popravě vůdců povstání na Staroměstském náměstí. Navíc každý den procházel cestou z rodného domu v Soukenické ulice do mistrovy dílny na Malé Straně Staroměstskou mosteckou věží, na které pro výstrahu všem visely hlavy popravených.

Ač rodina byla katolická, tak tvrdá opatření proti poraženým, okupace Prahy žoldnéři, musela v duši mladého muže zanechat stopy. Navíc se v dílně mistra Sadellera seznámil se začínajícím malířem Karlem Škrétou z protestantské rodiny.

Praha nejprve obsazená žoldnéři protestantské strany a po bitvě na Bílé hoře a útěkem Zimního krále císařskými byla vše jiné než klidné město jeho raného mládí. Latinské Inter arma silent musae (Uprostřed zbraní mlčí múzy) se začalo vrchovatou měrou naplňovat. Všechno dohromady, ač jeho rodině nehrozila perzekuce, byli katolíky, ho přivedlo na myšlenku odejít ze země. Možná k tomu přispělo i seznámení se začínajícím malířem K. Škrétou, který na rozdíl od tichého, klidného Václava překypoval temperamentem a pro svoji víru rodina i on museli opustit zemi. Nevíme, jestli odcházeli společně, ale v cizině se bezpečně potkali. Jejich krátká setkání v cizině připomínají dvě kresby zachované ve Štambuchu - kniha návštěv stuttgartského humanisty a protestanta J. J. Sparna. Krásně vyjadřují rozdílné pocity a naladění mladých umělců.