Oldřich František Korte - Bohatství života mezi (notovými) řádky

Následující řádky budou tak trochu dodatečnou gratulací k loňským osmdesátinám výjimečné osobnosti - hudebního skladatele a publicisty, zasahujícího ovšem do řady dalších oborů. Setkali jsme se několikrát, rozhovoru předcházela dlouhá přípravná fáze, během níž jsem přečetla stěžejní autorovo nehudební dílo, bestseller Chodící legendy (ze světa hvězd hudebního nebe 20. století), snad dvacetkrát si přehrála fantastickou klavírní sonátu, jednu z nejkrásnějších novodobých skladeb, jakou jsem kdy slyšela, a probírala se dodanými životopisnými podklady, nad kterými "normální" smrtelník musí žasnout. Tak se obtiskla doba v životě muže, který tu teď, stále energický a svěží sedí přede mnou. Probíraje se teď tím vším, zoufám. Jak tuhle přehršli velezajímavých zkušeností a celý tenhle úctyhodně bohatý život pojmout v rozhovoru s danou délkou? Přetěžko.

Nejdelší etapou vpravdě dobrodružného života O. F. Korteho bylo 28let s Laternou Magikou v době začátků a pak největšího rozkvětu. Vyzván slavným režisérem Radokem zde působil v roli pianisty, herce, později jako scénárista a autor (mimo jiné hudby k legendárnímu Kouzelnému cirkusu). Ani dnes O. F. Korte rozhodně nezahálí, ba naopak se s velkou intenzitou věnuje například práci pro Nadaci Bohuslava Martinů, v jejíž správní radě působí, a dalším činnostem. O tom ale později. Rozhovor začínáme studiemi.

V roce 1938 vám bylo 12 let. Jak jste prožil druhou světovou válku?

Můj tatínek, soudce za první republiky, pracoval na Slovensku. Proto jsem se narodil v Šale nad Váhom. Dodnes mám ke Slovensku vřelý vztah. Těžce jsem nesl jeho odtržení v roce 1939, stejně tak i nedávné druhé dělení státu.

Z nitranského gymnázia jsem přešel do Prahy. Mezitím byly za války uzavřené školy a já se poslední půlrok dostal do koncentráku v polské Vratislavi. Prožil jsem pak po útěku a po ukrývání v Praze dramatické chvíle, udali mne blízcí lidé, následovalo zatčení a předání Němcům. Vypadalo to moc zle, ale zasáhly souhry nečekaných zvratů, štěstí a uprchl jsem znovu.

Měl jste tedy štěstí - řízením osudu? Jak vás tyhle události ovlivnily?

Už tehdy jsem pochopil, že náhody neexistují a věci se dějí v určité zákonitosti. Začal jsem se mimo filosofii a teologii zabývat psychotronickými jevy. Dlouholeté studium, reálné zkušenosti a poznání mne dovedly také k tomu, že když jsem byl pak ještě několikrát v ohrožení života, podařilo se mi s tou situací úspěšně vypořádat. Po válce jsem konečně odmaturoval (mimo jiné z latiny a řečtiny) a pokračoval v přerušeném studiu skladby na pražské konzervatoři.

Mezitím proběhl Únor 1948...

Chtěl jsem pokračovat na Akademii, jenže jsem byl odjakživa příliš svobodymilovný a v daném čase i nadbytečně vzpurný. Tak jsem se stal brzy vyhlášeným "protistátním živlem" a při přijímacích pohovorech na AMU mi bylo řečeno, že bych "jim to tam rozložil." Byl jsem nucen živit se po desetiletí manuální prací. Tohle mi nevadilo, naopak, vyzkoušel jsem desítky povolání - zemědělský, stavební, lesní dělník, topič na lokomotivě, závozník. Nejkrásnější bylo moje pěstitelské období, kdy jsem obhospodařoval na Šumavě pronajaté lány heřmánku. To bylo dokonce i výnosné. Mezitím jsem komponoval, dál se vzdělával četbou - a hlavně se pak snažil opustit republiku. Byl jsem emigrací v té době doslova posedlý, se svojí první ženou jsem se na ni připravoval. Znal jsem velmi dobře Šumavu, odkud pochází část mé rodiny. Věděl jsem, kudy mnoho lidí přede mnou přešlo hranice, ale v okamžiku, kdy mělo dojít k mé vlastní realizaci, se všechny možnosti začaly uzavírat - a nakonec i osudný dohodnutý telegram přišel o tři dny později než měl.

Zkoušel jsem to pak jinak - různými krkolomnými způsoby - pálil jsem za sebou mosty, rozvedl se s milovanou ženou. Ještě několikrát se to nezdařilo, naposledy mne chytili. Trvalo mi pak hodně dlouho, než jsem pochopil, že je mi souzeno tu zůstat. Dnes toho nelituju.

Žil jste pak střídavě na Šumavě a v Praze?

Nejdřív mne zavřeli za pokus o opuštění republiky, pustili, znovu zavřeli za pobuřování - pak jsem kácel na Šumavě stromy. Po letech mne amnestovali. Nemohl a ani nechtěl jsem žít trvale v Praze jakožto pro režim "nebezpečný živel". Usadil jsem se tedy na Šumavě na své opuštěné chalupě, poslouchal tam západní rozhlasové stanice, jejich skvělé hudební pořady - měl jsem tam nerušený signál. A psal muziku. Většina mých skladeb vznikla na Šumavě, kde mám chalupu dodnes.

Hrozila mi ale vojna, které jsem se za každou cenu musel vyhnout. A to šlo jedině přes ústav pro choromyslné, kde jsem při opakovaných pobytech úspěšně předstíral duševní chorobu.

Jak se vám povedl ten přeskok z pohraničí do zahraničí s Laternou Magikou?

Na Šumavě si mne našel Alfréd Radok, který se nedlouho předtím v Bruselském Expo 58 proslavil skvělým vynálezem Laterny Magiky. Potřeboval více představitelů pro účinkování ve speciální roli hudebníka, hrajícího na klavír (živě) a na mnoho dalších nástrojů (z playbacku). Ale hlavně mne chtěl zachránit z té dlouholeté izolace. Musel jsem se rozhodnout hned. Střídal jsme se nejdříve s Jiřím Šlitrem a s Rudolfem Roklem. Ta pověstná několikanásobná projekce, kdy se na jevišti plus na plátně producíruje pět navlas stejných hudebníků, dělala s diváky divy. Začal jsem později pro Laternu Magiku i komponovat, mimo jiné pro Kouzelný cirkus, představení, které se hraje dodnes. A začal jsem jezdit do vytouženého světa, k čemuž přispělo i jisté všeobecné uvolnění, zejména v 2. polovině 60. let.

Na dalším Expu v Montrealu (1967) vznikla asi vaše myšlenka "chodících legend"?

Ano, strávil jsem tu s Laternou půl roku, kdy jsem měl příležitost potkat řadu hudebních i jiných legend a přemýšlet o jejich osudech. Montrealská a pražská či jiná zahraniční setkání s výjimečnými hudebními osobnostmi mi dala podnět k úvahám na téma "chodící legendy". Tak jsem nazval i svoji knihu, v níž se zabývám významem takových osobností jako Louis Armstrong, Artur Rubinstein, Leonard Bernstein, Igor Stravinskij, Herbert von Karajan, Marlene Ditrich, Duke Elington a další. Nejsou to žádné drby o slavných postavách či bulvární senzace; zrcadlí se v nich můj střízlivý postoj ke světu slávy a vyrovnal jsem se tak hlavně s průběžně zkoumanou otázkou po smyslu legendárních jevů. Mám radost, že knížka mohla vyjít podruhé přepracovaná a doplněná po roce 1989, kdy například Rafael Kubelík, který tu představuje i lidsky a politicky vrcholící kapitolu, mohl přijet do Prahy, a kdy se vlastně význam takových legend pro nás, kdysi za železnou oponou a nyní ve svobodném světě, promítá v mnohovrstevném dopadu.

Při tom všem jste ale stále komponoval a jezdil s Laternou po světě?

Vděčím Laterně opravdu za mnohé, vlastně mi splnila moje nejhezčí sny. V době svých zahraničních pobytů jsem mohl dýchat svobodný vzduch, poznal jsem svět, mentalitu národů jiných kontinentů - například v Latinské Americe jsem byl 15 měsíců!

S tím komponováním to je ale u mne těžké, na cestách to moc nešlo. Já k tomu potřebuji absolutní klid a ticho, (i kukačku na chalupě honím s bidlem pryč, aby nerušila). A momentálně mám šumavskou chalupu nadlouho mimo provoz. Zřítila se loni pod tíhou katastrofálních sněhových závalů.

Nesložil jsem žádné závratné množství opusů. Na každé skladbě pracuju třeba i několik let. Celkem jich je jen asi 30, vybraná třetina z toho se doma i po světě hraje, a to mne pochopitelně těší. Kromě toho jsem psal do odborného hudebního tisku - stovky článků, recenzí, lektorské posudky, měl jsem také svůj hudební seriál v televizi, též rozhlasové pořady.

A komponujete i dnes?

Nu ano, mám támhle už několik let asi osm minut v šuplíku, a doufám, že to někdy dokončím? (úsměv). Teď ale píšu paměti - a pěkně se v tom topím. Kromě toho organizuji a instaluji výstavy své manželky - výtvarnice Evy Jandejskové, a starám se o jejich publicitu (nedávno zrovna v kostele sv. Salvátora.) To mne moc těší. Pracuji také pro Nadaci Bohuslava Martinů, kde jsem během uplynulých let dal dohromady výběr skladatelových nejlepších děl na čtyřech CD. Pokud jde o licence, souhlasy a vůbec právní stránku věci, to byla dosti mravenčí práce. Ale dělám to nesmírně rád. Přitom mi stačí spát 4 a půl hodiny?

Dovětek:

O. F. Korte si v posledních letech Mistrova života důvěrně dopisoval s Bohuslavem Martinů, který žil v exilu. Nikdy se však vlivem nepříznivých politických okolností nesešli.

Mnohokrát bojoval za spravedlnost pro jiné, známé umělecké osobnosti i obyčejné lidi.

Skladby O. F. Korteho, například zmiňovanou klavírní sonátu, která získala ocenění v mezinárodní skladatelské soutěži v italském Bolzanu a je považována za jednu z nejkrásnějších sonát, nebo Příběh fléten, Filosofické dialogy či Concerto grosso hrálo a nahrávalo mnoho vynikajících interpretů. Mezi všemi Ivan Moravec, Shizuka Ishikawa, Josef Suk, Karel Ančerl, Lovro Matačič, Garrick Ohlsson, Česká filharmonie, Orchestre de la Suisse Romande, Münchner Kammerspiele, Theater an der Wien a jiní.

Martina Fialková