"Obsluhoval jsem anglického krále" ve vancouverském Divadle Za rohem aneb Hrabalův dramatický debut v Britské Kolumbii

Diváci, kteří shlédli premiéru dramatizace Hrabalovy novely "Obsluhoval jsem anglického krále", uvedenou 30. listopadu až 2. prosince 2006 vancouverským Divadlem Za rohem v jeho jubilejní třicáté sezóně, byli přivítáni ve vestibulu Shadbold Centre for Arts výstavou sedmi obrazů význačného slovensko-kanadského výtvarníka Franka Jalsovského. Skutečnost, že z bezpečnostních důvodů se výstavu nepodařilo ponechat i na reprízy, překvapivě zapadá do Hrabalova "dvoj-pohledu" na lidský život. Název výstavy Jalsovského úchvatných abstrakcí byl "Konkretizovaná vidina na nočním nebi", tedy citát, kterým Hrabal vyjádřil svůj koncept nejvyšší pravdy.

Naplněni dojmy z obrazů vstupujeme do hlediště. Částečně nasvícená, skoro-surrealistická scéna zdá se už napovídat obsah příběhu. Dominantou je masivní oprýskané lešení, vyvolávající asociaci na Prahu padesátých a šedesátých let a navozující atmosféru nekonečné přestavby. Na levé straně je v trubkové konstrukci zakotven realistický výsek restauračního interiéru a uprostřed je náznak secesního budoáru s vínově rudou pohovkou a decentní taftovou záclonou? Ze zadní projekce uprostřed jeviště na nás shlíží Hrabalův portrét. Jeho krásná zamyšlená tvář, jako by již zastíněná tragedií, je přetnutá stíny. Připomínají mříže vězení a jsou do obrazu vrhány příčkami lešení, na jehož nejvyšší části, dosažitelné pouze po žebříku, vidíme náznak chudičkého příbytku se starým psacím strojem a otevřeným oknem...

Jeviště se setmí a do ostrého světla reflektoru oslňujícího diváky vstupuje na jeviště stín postavy. Do tónů klavírního motivu z Janáčka začíná stín mluvit k promítací ploše, na které se objevila fotografie majestátního kocourka. Vypravěč zvolna stoupá po žebříku a usedá k psacímu stroji, kde setrvá až do konce představení. Zde bude vzpomínat, filosofovat, a posunovat kupředu děj "biografu svého života". Brzy si začínáme uvědomovat, že ze vzpomínek vypravěče, Jana Dítěte v konečné fázi jeho života, se vydělila personifikace jeho mladistvého "alter-ego", která začíná znovu prožívat, teď už jen na jevišti "biografu" pod ním, jeho reminiscence. Od peskovaného pikolíka v restauraci Praha, který lukrativně prodává horké párky na nádraží a navštěvuje tajně nevěstinec U Rajských, kam vnáší nečekaný závan romantiky když obkládá bříška prodejných slečen okvětními lístky, přes nevědomou kolaboraci s Němci až k poválečnému milionáři, končícímu jako cestář v pohraničí. Do Janovy téměř-trubadúrské cesty životem vstupuje na kratší či delší úseky řada "pábitelských", celým příběhem však prochází několik vyhraněných charakterů: "hajzl-bába", která komentuje situace výstižnými a občas i vulgárními aforismy, postava levicového básníka, končícího nakonec v komunistickém pracovním táboře, a postava pompézního obchodního cestujícího, později důstojnického playboye, pak milicionáře a nakonec opilce v komunistickém lágru. Objevují se a mizí tradiční figurky hoteliérů a vrchních, zřejmě školených v luxusních vídeňských hotelech a zavánějících elegancí starého Rakouska-Uherska?

Příběh života Jana Dítěte je v této dramatizaci obohacen autorovými biografickými prvky. Ze zdánlivé všednodennosti a jednoduchosti scének postupně vystupují na povrch (a právě v tom je Hrabal geniální) všechny významné události, které otřásly střední Evropou dvacátého století.

Důležitou součástí originality této inscenace je nejen důraz na Hrabalovo unikátní umění vypravěčské, ale i souhra hudebního a vizuálního doprovodu. Hudba vnáší do hry záblesky skoro-pohádkové atmosféry, která zaznívá hned v úvodním stařičkém šlágru "Byl jednou jeden král". Historické zakotvení příběhu je umocněno výběrem hudebního doprovodu - od křaplavých melodií originálních nahrávek šlágrů ze začátku století (mezi kterými je i autentický hlas Karla Hašlera), přes extatický Wagnerův pochod Valkýr, podbarvující autentický záznam Hitlerova projevu, až po naivně budovatelské častušky. Centrálním hudebním motivem, vracejícím se v kritických okamžicích Janova života, je podmanivé kouzlo klavíru Leoše Janáčka z jeho sbírky "Po zarostlém chodníčku" v citlivém podání kanadsko-české pianistky Evy Solarové- Kindermanové.

Hrabalovy postavy vyžadují citlivé civilní výrazové prostředky a krátkost scének musí být vykompenzována dokonalým pochopením událostí, které scénku předcházely i následovaly. Pro amatérský soubor jsou to velice náročné úkoly. Všech šestnáct herců, ať už to byli zkušení dlouholetí členové souboru a nebo vstoupili na jeviště poprvé, odvedlo své role s elánem, disciplinovaně a se zjevně hlubokým porozuměním. Josef Skála v roli starého Jana Dítěte/vypravěče, dává hře originální dramaturgický koncept svou vizuálně okrajovou, ale hlasově dominující přítomností. Je to jeho nenapodobitelný hlasový projev, který nás vede prolínajícími se časovými rovinami z minulosti do přítomnosti. Široká intonační stupnice dlouholetého rozhlasového herce, od zasněného přemítání až po kousavou ironii, od chladného odstupu až k tiché bolesti či váhavé nejistotě pochopení, je dokonalým průvodcem Hrabalovým světem. I tou jeho částí, která zůstala nevyslovena... Bronco Hyrman, jako vzpomínková personifikace Jana Dítěte, úspěšně ztvárnil několik desetiletí života zpočátku nemotorného a udiveného pikolíka, jehož touha po úspěchu, a později i úspěch sám, stále pokulhávají za rychle se měnícím okolním světem. Nelehké přechody do různých časových období byly hercům význačně usnadněny stylizovaným, i když historicky věrným, kostýmováním Jany Reinbergerové. Inscenace je technicky mimořádně náročná a zde je nutno vyzdvihnout naprostou preciznost práce technického štábu pod vedením zkušeného inspicienta a zároveň producenta. Dramatizace uvedená DZR a připravená Josefem Skálou, Karlem Růžičkou a Jiřím Adlerem z Hrabalových originálů, a s přihlédnutím k starší dramatizaci Krobota a Oslzlého, dosáhla úrovně, která by si rozhodně zasloužila širší, možná i mezinárodní, pozornosti divadelních kruhů. Ocenění největší jistě zaslouženě náleží Dr. Skálovi (spoluzakladateli DZR, ve kterém již připravil desítky úspěšných inscenací), který zároveň představení nastudoval, navrhl scénu a osvětlení a ztělesnil roli vypravěče. Samozřejmě, že bez nadšené a obětavé práce celého souboru a technického štábu by se inscenace tohoto rozsahu a na takto vysoké úrovni uskutečnit nemohla.

Myslím si, že kdyby mohl Bohumil Hrabal sedět s námi ten večer v naprosto vyprodaném hledišti divadla na kanadském pobřeží Tichého oceánu, asi by Divadlu Za rohem také z celého srdce zatleskal.

Další informace na: www.divadlozarohem.ca

Poznámka redakce

Podle Hrabalova příběhu byl natočen v ČR film stejného názvu. Režisér Jiří Menzel (po několikaletých peripetiích, kdy se o režii přetahoval s dalšími dvěma známými režiséry) znovu prokázal své kvality a cit pro Hrabalovu poetiku.

Film si okamžitě získal srdce diváků a nedávno také nejvyšší české filmové ocenění - Českého lva za režii, dalšího za kameru a vynikající slovenský herec Martin Huba za ztvárnění nejlepší vedlejší role. Čtvrtého Českého lva získal film za absolutní vítězství - nejlepší film roku. Přijedete-li do Česka, nezapomeňte se jít podívat. Je to nejen pohlazení po duši, ale i pastva pro oko a ucho. Film má skvělé kostýmy a je dotvořen vynikající hudbou hudebního skladatele a muzikologa Aleše Březiny.

Bohumil Hrabal Obsluhoval jsem anglického krále

Po úspěšném zfilmování románu Jiřím Menzelem (cena kritiky v Berlíně) vyšel román knižně v Mladé frontě, vydání v této podobě první. Knížka má 152 stran a 32 stran obrazové přílohy (s fotografiemi ze stejnojmenného filmu i z natáčení). Bohumila Hrabala jistě není nutné představovat, takže alespoň krátký výňatek z jeho knížky:

Kterak jsem se stal milionářem

Dávejte pozor, co vám teď řeknu. Ten kufříček se vzácnými poštovními známkami mi přinesl štěstí. Ne hned, ale až pak, protože po skončení války jsem dostal malý dekret, i když jsem dal adresu toho velitele gestapa, toho, který byl vrahem tolika lidí a utekl a schoval se někde v Tyrolích, a já jsem v Chebu od svého tchána vyzvěděl místo jeho pobytu a Zdeněk dostal povolení od amerických úřadů a autem s dvěma vojáky si vyjel pro něj, zastihli jej, jak sekal louku přestrojen v tyrolské kalhoty a košili a nechal si narůst plnovous. I kdybych jej zatkl já, přesto mne sokolové z Prahy dostali do kriminálu, ne za to, že jsem si vzal Němku, ale za to, že jsem v době, kdy popravovali tisíce českých vlastenců, že jsem stál před nacistickým úřadem krve a ochrany německé cti a dával jsem se prohlížet, já, přispívající člen Sokola jsem se nechal dobrovolně prohlídnout, zda jsem schopen pohlavně obcovat s germánskou árijskou ženou, tak za to jsem dostal půl roku, podle malého dekretu..., ale potom jsem prodával ty známky a dostával jsem za ně takové částky, že jsem jimi pokryl deset podlah mého bytu, a když jsem dosáhl částky pokrývající čtyřicet podlah, koupil jsem si hotel na periférii Prahy, hotel se čtyřiceti pokoji...