Goyovy přízraky

3-4 2007 Kultura česky
obálka čísla

Francisco Goya byl a provždy zůstane geniálním malířem. Na svých plátnech zobrazil španělskou královskou rodinu, hlavně však v kresbách a grafikách škálu směšných i hrůzných neřestí pohnuté doby, skryté pod sutanou inkvizice a za zdánlivou blahosklonností církve, v pokleslých mravech a ve falešné morálce, v nahé brutalitě války, v době po ní. Oběti krutého lidského jednání se z Goyových děl dívají na svět pohledem, který ví až příliš. Proto si jen stěží dokáží zachovat zdravý rozum. O tom všem a ještě mnohém (skrytém) vypovídá film Miloše Formana Goyovy přízraky (Goya´s Ghosts), s dialogy Jana Nováka (narozen v Kladně, dnes Chicago) a s vynikající hudbou českého skladatele Varhana Bauera.

V hodnoceních k filmu padly otázky, například: "Proč Goya není ústřední postavou?", Kde jsou jeho přízraky, jestliže tento výraz evokuje nepříjemné sny, noční můry (které by tu byly pochopitelné)?", "Kam se vytratil děj filmu?".

Myslím si, že film zodpovídá všechny tyto otázky. A to na pozadí dějinných událostí, které jsou tu jen základními kulisami (jak bývá režisérovým zvykem). Navíc že film vypovídá o mnohém skrytém hlavních postav, a to prostřednictvím jejich osudů, které se protkávají v mocném příběhu. Kněze Lorenza (Javier Bardem) - v jeho zpočátku mírném projevu přes světské skutky ke "kacířskému" odporu, kdy se mění hraná pokora jeho tváře i gest neovladatelnými pohnutkami do světských činů až k vědomému odporu a zániku. Malířovy múzy Inés (Natalie Portman) - navždy ztratí svou spanilost a před očima malíře se změní v tělesnou trosku. Je však prozářena světlem (byť s temnými místy zatmění) nejsilnějších a nejušlechtilejších citů, kterých je ženská bytost schopna: milostného a později mateřského. Její dcery Alicii (dvojrole Portman) - s matčinou vnější krásou, ale uvnitř chladně vypočítavou. Franciscu Goyovi (Stellan Skarsgard) - dvornímu malíři, proto trpěnému církví.

Co umělec v klíčové scéně ostře vytýká Lorenzovi ("Kam vítr, tam plášť"), se mu vrací (dle biblického: "Kdo jsi bez viny, hoď kamenem") jako jeho "přízrak". Charakteristiku hlavních postav můžeme odhalovat, pro Goyu jsou (stejně jako v jeho dílech) ztělesněnými přízraky. Zosobněným svědectvím proměn: proměn osobnostních, proměn vzájemných vztahů, proměn jejich vztahu k ději, k době.

A právě tato svědectví příznačných proměn, kterých jsme při sledování filmu účastni, jsou Goyovými přízraky (dle titulu filmu). Mohou být i přízraky Formanovými, stejně jako přízraky každého z nás. Mnohé přízraky bývají, pravda, v našich životech negativní. Myslím však, že leckdy mohou sehrát roli pozitivní. To film Miloše Formana ukazuje a dokazuje v plné míře.

Olga Szymanská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012