Dovoluji si omluvit svoji babičku

Měla bych skoro začít jako Božena Němcová ve své nejkrásnější knize: "Dávno, dávno již tomu?"

Chci napsat o tom, co prý velice trápilo maminku mojí maminky. Tedy moji babičku.

Bylo to koncem předminulého a na začátku minulého století a rozhodně už nežijí žádní z těch, kterých se to týká. Ať už tady v Čechách, nebo v Americe. Jak těžce se v té době žilo, to si nedovedeme dnes ani představit. Je známo, že hodně lidí odcházelo za moře, kde bylo možno lépe se uživit. Museli to být asi lidé odvážní, šikovní a schopní. Také z rodiny mojí babičky se pustily do světa dvě její sestřenice. Byla to Marjánka a Boženka Bělohlávkovy (nebo Hajných). Babička byla za svoboda Bělohlávková a celý rod pocházel z Jelenova a okolí Pravonína u Vlašimi. Nám dětem to vyprávěla maminka. Babička se jmenovala Tonička a se svými sestřenicemi, Marjánkou a Boženkou se měly moc rády. Co se naplakaly, když rodiče babičky koupili hospodářství v jiné vesnici a z Jelenova se odstěhovaly. Ale navštěvovaly se stále a jak šel čas, děvčata dospěla a odvážná Marie i Božena se rozhodly, že zkusí štěstí v Americe. Na Toničku nezapomněly a přemlouvaly ji, aby jela také. Ta však už měla nějaké závazky, které ji poutaly k domovu, a proto neodjela. Rok za rokem utíkal, Tonička se vdala, měla děti, plno práce, starosti i radosti, jak šel život. A jednoho dne dostala dopis z Ameriky. Boženka s Marjánkou nezapomněly na svoji nejmilejší sestřenici. Ta, když dopis četla, plakala lítostí a hned zase radostí. Děvčata psala, jaké měly těžké začátky, proto nechtěly psát, ale teď že už jsou moc spokojené, pracují každá v dobré rodině, i děti mají na starosti a že jsou pracovité, dobře se jim žije. Byly obě ještě svobodné a Toničku prosily, aby jim brzy odepsala a hlavně napsala co doma potřebují, všechno že jim pořídí a zaplatí. Tonička měla upřímnou radost z jejich úspěchu, ale s odpovědí nechvátala. Vždyť oni nic nepotřebují! Mají svou střechu nad hlavou, hodné děti, i políčka, kde se pro všechny chleba urodí. Co si přát víc?! Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Tak přišlo v podobě ohně na tuto spokojenou rodinu.

Na podzim, v noci, je probudilo tlučení na okno, že mají střechu v plamenech. Shořelo jim všechno včetně dobytka v chlévě. Byly to zlé chvíle, ale s pomocí boží a dobrých lidí se ze všeho dostali.

A tady konečně mohu napsat, nad čím se tak velice trápila moje babička Tonička. Při tom velikém ohni shořela i adresa jejích sestřenic v Americe. A do smrti byla babička proto smutná, že si Marjánka a Boženka mohou myslet, že na ně zapomněla a že o ně nestojí. A už nikdy, nikdy jim to nevysvětlí. To je to nejhorší!!!

Já myslím, že už se to dávno vysvětlilo tam, kde se všechny sešly, kde je nedělí žádné moře. Přesto tohle píšu do našeho milého časopisu a mám takový pocit, že vedu dialog za svoji babičku, kterou jsem ani neznala. A že jí udělám radost!