Setkání v Berlíně

1-2 2007 Ohlasy a názory česky

Pochyby

Nejprve nutno říci, že tu pozvánku jsem přijímal s pocity dubiosity. Jinak nemám rád společnosti s dlouhými názvy a tato se jmenuje Nadace pro výzkum a dokumentaci diktatury SED ve východním Německu + (zvalo i) České centrum v Berlíně. To vše pod záštitou Velvyslanectví ČR v Berlíně a u příležitosti 30. výročí Charty 77,?Subjekt už vypadal lákavěji: Jak se Německo a Česká republika vypořádávají s následky čtyřicetileté komunistické diktatury? Je možno nalézt paralely, nebo jsou zde výrazné rozdíly? Je možno při zpracovávání totalitní minulosti spolupracovat na evropské úrovni?

Takže co očekávat? Mísení lejna s pískem v naději, že výsledkem bude diamant, anebo věcnou debatu o vinách bez trestu?

Lákavěji vypadal seznam panelistů. Nechyběl mezi nimi totiž Josef Mašín a jeho dcera, autorka úspěšné knihy o "největším dobrodružství studené války". Pokud jde o Chartu tedy panové Prečan, Janouch a Uhl, za dámy pak paní Šiklová. Dva naši senátoři (Štětina a Liška). Z německých účastníků nejlákavěji Joachim Gauck, jehož jméno dalo neveřejný titul "Gauckovu úřadu", tedy obdobě našeho ÚDV, rozhodně však podle všech dostupných zpráv zvládající vyrovnání se s minulostí jaksi lépe, než naše ÚDV ve správě pana plukovníka Ireneje Kratochvíla. (U toho jména mne vždy napadá, že slušný člověk se prostě nemůže jmenovat Irenej; takové jméno mi zní až příliš sovětsky a podvrhuje se myšlenka mentality osob takové jméno volící a životní pravdy dítku vštěpující).

Mezi pochyby patří samozřejmě i to, že podobných konferencí, sjezdů i konvencí se vždy určité osoby účastní nikoli za své. S výjimkou Josefa Mašína jsou všecka svrchu uvedená jména (mimo pana Uhla) opatřena nejen zvučnými tituly jakož institucemi v nichž působí (u pana Uhla deník Právo) činící z jejich účasti věc služební a tudíž hrazenou, zatím co pozvaní plebejci musí přijet i pobýt, pokud mají zájem, za své. Za své, dozvěděl jsem se v průběhu návštěvy, ovšem přijel i Pepík Mašín a jeho dcera. Jeli ostatně do Evropy navštívit německé rodiny, které v průběhu jejich fantastického útěku probíjející se skupinu ukryly. Berlíně nechyběl ani Milan Paumer. V debatě však nevystoupil.

Konference

Začala opravdu smutnou zprávou. Pan Uhl i jeho zaměstnavatel (deník Právo) jsou zřejmě s vyrovnáváním se s minulostí zcela vyrovnáni a pokud o ní chtějí konferovat, pak pouze s lidmi shodné "krevní skupiny". Pan Uhl účast odmítl s prohlášením, že nebude sedět v jedné místnosti s vrahem. (Míněn Josef Mašín). A tak se konferovalo. Pokud jde o nás pak třeba František Zahrádka, tak tak ve věku 19 let vyklouznuvší z oprátky (jako skaut převáděl lidi přes hranice) a 13 let z posléze "jen" dvacetiletého trestu, trávící v uranových dolech. Josef Mašín (okolnosti jeho cesty za svobodou, jakož i to, že matku mu doslova umučili komunisté ve vězení jsou známy). Nu a pánové, v předmětné době soudruzi, pilně budující pod záštitou SSSR socialismus (zaplacený i tím otročením na uranu) a posléze rodnou stranou vyvržení (pan Janouch neopomenul svůj vyhazov z KSČ poznamenat mezi ústrky jichž se mu dostalo, ale opomenul poznamenat, že na činnost jeho určitě záslužné Nadace charty 77, přispěla jistě nikoli nevýznamnou částkou $ 220 000 oklikou přes čs. exilovou organizaci CIA a vůbec už nepadla zmínka o disproporci s jakou byly tuzexové finance mezi chartisty rozdělovány).

Inu jak jinak, pravili pánové, to, co od nich očekáváno. Podle pana Prečana se národ zobčanštil a osvobodil sám. (Že devět dnů po pádu zdi v Berlíně a jen za přímé podpory soudruha Zifčáka nezmíněno). Pan Janouch zas soudil, že Sovětský svaz se rozpadl sám od sebe. Jenže ze své části okupované Evropy se stáhl ještě před tím rozpadem.

Největším zklamáním pro mne však byla Jiřina Šiklová. Dáma, které jsem v minulosti měl snahu vážit si. Na námitku, že Chartě předcházel všelijaký jiný odboj, například ten v létech padesátých a persekuce značně krutější, než jakási normalizace odpověděla, že to bychom mohli vzpomínat i napoleonské války, či bitvu u Lipska z roku 1813?

Výborní byli ve své většině Němci, třebaže ten nejlepší z nich se jmenoval Sascha Kowalkczuk (ale i nejlepší esa Luftwaffe byli Walter Nowotny a Hans Joachim Marseille) Lotyška Sandra Kainiente, jakož i ten už zmíněný Gauck. Své a nikoli jen jakési bláboly, samozřejmě řekli i naší senátoři a občan zákonodárce Liška navíc poinformoval i o tom, že naše česká a právě horko těžko ulepená a mnohými pochybnostmi opředená vláda, má oproti všem předešlým od roku 1989, jednu unikátní vlastnost. Žádný z jejich členů nikdy nebyl členem KSČ. Osobně si myslím, že to není právě málo. Vzpomeňme, že jsme měli kandidáta presidentství, toho jména Bureš, který své členství v této zločinecké organizaci zdůvodňoval tím, že to tehdy prostě chtěl někam dotáhnout. Samozřejmě, kdo chtěl být někdo za Hitlera, také vstupoval do NSDAP, že? Toto fujtajbl nyní místopředseduje nejvyššímu soudu.

Poznámky

Budova velvyslanectví i Českého centra (zde vystaveny i figurky chartistů oddávajících se odboji bytovým divadlem) je dost hrůzné monstrum, poděděné po komouších, ale kromě těch z moduritu vyvedených chartistů, jsou tam navíc porůznu i jakési hodně příšerné sochy, také snad z moduritu, leč v životní velikosti, jejichž vyhození by prospělo. Velvyslanectví se snad doopravdy má lišit od Drákulova hradu, byť ho zvenčí připomíná.

Obecně řečeno, přes další bouře a větry sledující nás cestou domů, neměl jsem pocit ztraceného času.

Jinak se účastníci dohodli na tom, že nýbrž komunistická zběsilost se netýkala jen Němců a Čechů, je zapotřebí rozšířit tato setkání v rámci EU i o další, americky řečeno, porobené národy. U této příležitosti zmíněna i rezoluce Rady Evropy z ledna 2006, u nás i těmi nejhorlivějšími "Evropany" ignorovaná. Takže sepsána tedy následující deklarace. (str. 42)

Jan Beneš
(Redakčně kráceno.)