Osmým pádem padáme

1-2 2007 Povídka česky
obálka čísla

Tak nám zase jeden rok pověsí rokování na hřebík. Při bilancování všeho druhu se neudržíme smíchy. Naštěstí je Silvestr za dveřmi a k němu veselé historky patří. Nejveselejší budou ty z knihy příjmů a vydání. Kapitola výdělky a prodělky bude taky k popukání, stejně jako vzestupy a pády.

Co se mne týče, vzestupy jsem nezaznamenala, zato v pádech každopádně porazím každou konkurenci.

Například češtinu. Má pouhých sedm pádů - troškařka! V mé životní gramatice se nominativ, tedy první pád, konal ve chvíli, kdy mě mojí šikovní rodiče vylili, coby kojence, z vaničky na dlažbu v kuchyni. Měla jsem proto porozumění pro novorozence Petra M., syna našich bývalých nájemníků, kterým při přebalování spadl se stolu a přistál hlavou v nočníku. Po takové akci se mozeček dopadlého řádně otřese a dotyčný, jak je patrno, nese následky po celý život.

Genitivů - druhých pádů, následovalo asi 267.

Koho, čeho, čí kolena jsou dodnes vydlážděna drobným štěrkem? Zvídavé dětství platilo daň, a tak jsme padali jako hrušky z jabloní. Se žebříků, se zábradlí, se špejchárků, s oken, do vody, do kopřiv, do malty u Dlasků, také do sudu s povidly, a jednou do rychlokvašek u Čermáků.

Dativ - třetí pád. Komu vyrazila kláda dech? Bylo mi pět a šla jsem si k sousedům pro Zdenečka. Zrovna obědvali, tak mi zbyl čas objevit klády, které, na sobě srovnané, ležely podél našeho plotu. Když jsem se procházela po té nejhornější, uklouzla mi noha. Kláda se uvolnila a svalila mě dolů. Hrcla na mě. Byla těžká. Vyražený den je sviňa, člověk leží, vosa mu krouží kolem nosu. Je pravé poledne a maminka volá z okna naší vily: "Lidkóóó!.. Oběééd!" Cítím, že dech je někde poblíž, ale ne a ne ho popadnout! Natož pak cokoliv říci.

Zrovna, když mě napadlo, že pod tou kládou budu ležet až do smrti, přemluvil Pánbůh sám sebe, aby byl milosrdný, a pomohl mi zakřičet.

Malý bílý králíček prožil tu situaci se mnou. Od té doby jsme mu říkali Beznoska.

Acusativ - čtvrtý pád. Koho málem přizabila pisatelka tohoto povídání? Dějiště: Ramzovské sedlo. Zima jako z pohádky. Super prašan i parta naší třídy.

Jedu, jedu. Uprostřed sjezdovky stojí rozkročen sám ředitel Pelclova reálného gymnázia v Rychnově nad Kněžnou Jan D. Pluží.

"Tak tohle nevyberu!", problesklo mi kůrou mozkovou, která mi v té chvíli zešedivěla nadobro. Je to v pr...!

Akce, reakce - choulím se do dřepu. Prolétla jsem mezi nohama našeho šéfa jen to zasvištělo. Brzdím o křoví, abych se omluvila.

Překvapený pan ředitel snožil. "Ty, ty, ty!", pokáral mě a musel se přitom smát. Ulevilo se mi, měl nás na matyku.

Vocativ - pátým pádem voláme: "Bacha, mýdlo!" Ale už bylo pozdě. V Rychnovské sokolovně se koná slavnostní akademie. My, dorostenky, máme tančit v krojích. Chci být ze všech nejkrásnější, jak jsem se to dozvěděla v pohádce O Sněhurce. Chci se ještě přičísnout, a proto na poslední chvíli zamířím do sprch. Uklouznu po mýdle, které tam někdo upustil, upadnu na vodovodní kohout v podlaze a ten koná svou práci. Rázem jsem zlitá v celé své kráse ledovou vodou. V promočeném kroji, se splihlými vlasy přicházím na jeviště. Maminku, která nám hrála na klavír k představení, málem ranila mrtvice. Tančila jsem tenkrát jenom pro ni, jako o život, mokrá mezi suchými. Kroutila nade mnou hlavou do rytmu a lidé v hledišti si utírali slzy smíchu.

Chudinka, kdykoliv se chtěla svou dcerou pochlubit, nějak se to zvrtlo.

Ablativ - šestý pád. O kom? O čem? O výletě na kolech. Cíl? Pastvinská přehrada.

Jako by to bylo předevčírem. Standa K., Karel K., Jaruša D., Růžena Č., Mirek P., a další spolužáci přišli požádat mojí maminku, aby mě pustila.

"Kam?", ptala se.

"Jenom asi čtyřicet kilometrů. Kolo jsme pro ni už vypůjčili u Tejklů."

Maminka se právě zabývala moderní metodikou hry na klavír od hudebního skladatele Petra Ebena, a neměla ani ponětí o tom, zda její dcera už někdy na kole jela nebo nejela.

Svolila.

Den jako malovaný od Josefa Lady. To ostatní od Josefa Lady nebylo. Který puberťák by se přiznal, že drží řídítka poprvé? Hrdinské činy, to bylo vždycky moje. Do kopce žádný problém. Kopec, po kterém se sjíždí do Vamberka se jmenuje Milenka. Na Milence mi vlétla do každého oka jedna moucha. Nevidím, slzím, zabrzdím.

Do mého kola vrazil Karel a upadl. Do Karla Čermačka a má odřené koleno. Do Čermačky Jaruša, do Jaruši Standa a o ně se postupně zastavil celý peloton. Všichni ležíme na silnici.

Japonci, kteří kdysi složitě vymysleli nekonečně dlouhé domino pro Guinesovu knihu rekordů, by záviděli. Kluci, džentlmeni, sami zranění, ovázali nám holkám kolena pánskými kapesníky, a jelo se dál.

K přehradě se od Žamberka prudce svažuje další kopec. Samá serpentina. Když ztratíš pedály, kolo neubrzdíš. Rychlost nabírá na rychlosti. Bojíš se tím švunkem najet na betonový most. Co, když se netrefíš?

O něco se ale zarazit musíš. Rozhodneš se pro ohradu pro dobytek. Je bytelná, ale přece jenom dřevěná. Vybereš si, narazíš do ní kolmo. Silná kláda praskne jako tříska. Nárazem vyletíš do vzduchu, přes ohradu do výšky šesti metrů a pak jako balistická střela vletíš do otevřených vrat stodoly, kde naštěstí nestojí mlátička, ale je tu pro tebe připravena kupa slámy. Dosedneš, vystydneš, rozklepeš se, otočíš se, a začneš se smát.

Podél poničené ohrady spatříš řádku vykulených tváří, bledých jako křída, které unisono vydávají zvuk: "Ty žiješ?"

Výlet vyvrcholil. U ohýnku na zahřátí sbíráme sílu k návratu. Všichni si s jistým obdivem ukazují průměr klády, kterou jsem přerazila. Já osobně nejsem na sebe moc pyšná.

Na osmičku bez blatníku nasedl Standa a nabídl mi kolo své, pánské. Byl to projev důvěry, kterou jsem nezklamala. Jak jsem to dokázala, nechápu dodnes.

Mimochodem: Teprve loni jsem si konečně koupila vlastní kolo. V cukrárně pana Jana M. na Panské ulici, protože velocipédy a zmrzlina jsou sympatická kombinace. Obětavý prodavač Jiří A., který u nás toho času bydlel, slíbil, že ho bude hřebelcovat čtyřiadvacet hodin denně.

Kdyby tak věděl!

Instrumentál - sedmý pád. S kým? Čím? S kronikářem. Nástroj pádu - rozviklaná barová židlička. Ne, nebyla jsem tak opilá, ale tak rozhodnutá dosáhnout do nejvyšší poličky knihovny pro Kosmovu kroniku. Sotva jsem Kosmase držela v ruce, připravil mě o rovnováhu, sadista. Přistála jsem na kaktusech. Stály pode mnou na podlaze v ozdobných květináčích a divukrásně kvetly. Snažily se dotvářet útulnou atmosféru pokoje a tím spíš se divily, proč si na ně někdo zasedl.

Divila se tomu i moje zadní část těla, rázem sama proměněná v kaktus.

Osmý pád čeština nezná. Já ano.

Rozběhla jsem se po pavlači a vrhla se na schodiště, abych dohonila hosty, kteří právě odcházeli. Zlatý pantoflíček měl v tom spěchu jinou představu, než noha. Předběhl ji a já došlápla mimo schod.

Nestačím se divit. Sjíždím schodiště rychlostí blesku, bradou testuji schod za schodem. Cestou přemýšlím o tom, že patrně ještě šestnáctkrát třísknu čelistí o tvrdý modřínový stupeň než ztratím vědomí. Schody se z žabí perspektivy jeví vyšší, než obvykle. Vybírám zatáčku a přistávám v přízemí.

Maminka, když slyšela padat pytel brambor, otevřela dveře svého pokoje a hrozí ukazováčkem: "To nedělej, to je nebezpečný!", cituje pravnučku Kačenku, která jí řekla totéž, když nedávno spadla u pumpy na zadek. Pak zavírá dveře a pokračuje ve vyučování. Netuší, že mám pravou ruku přeraženou v zápěstí, což je pro kreslířku poněkud zlomyslný výšklebek osudu.

Nalézám se na podlaze haly tak tak při vědomí. Konečně jsem se dočkala návratu svého muže, který na rozdíl ode mne hosty vyprovodil a vrátil se domů nepoškozen. S vědomím, že už vědomí nepotřebuji, nechala jsem to na něm a upadla jsem do mdlob.

O mnoho dní později, když už mi pilou rozřezali sádru, zrehabilitovali ruku ve ždímačce, když se mi vrátil do prstů cit pilným sbíráním figurek Člověče nezlob se, pobavila nás moje maminka vysvětlením svého tehdejšího laxního přístupu: "Myslela jsem, že si jen tak něco zkoušíš."

Byla jsem pro ni zkrátka stále ta malá holka, která jezdí se schodů s polštářkem pod zadkem a královsky se přitom baví.

Jsou pády a pády. Některé jsou velepády, mohou být i sakumpády. Psychické, politické, umělecké, milostné. Pracně se vyšplháš na vrchol a někdo do tebe zcela nečekaně strčí.

Chtě? Nechtě? Nebo si to prostě zaviníš sám. Padat dolů je adrenalinový sport. Je to zážitek. Celou cestu si přitom opakuješ starou moudrost: "Co tě nezabije, to tě posílí."

Aspoň, že jsi měl odkud padat!

Na Silvestra si připijem, aby pro nás Nový rok neznamenal cestu s kopce, ale alespoň s kopce do kopce, nebo a nejlépe, aby nás podnítil k přímému výstupu na vrchol hory, která se jmenuje Štěstí a je vyzdobena horolezeckými vlaječkami s nápisy Láska, Zdraví, Úspěch a Dlouhá léta všem.

Ludmila Lojdová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012