Opál na dlani - úryvek

?Líbila se mi ta malá jáma. Byla suchá a světlá. Vybraly jsme s Evou místo, kde začneme kopat, rozsvítily svíčku, abychom na práci viděly a sedly si na přinesené stoličky. Neměly jsme žádné zkušenosti a tak jsme spoléhaly na štěstí. Nacházely jsme škebličky, některé plné písku jiné čisté, ale bez barvy. Našly jsme i něco jako hada silného jako prst, ale lámal se po článcích ačkoliv jsme se snažily kopat opatrně. ..

"Zítra odpoledne budu mít čas," řekl nám jednou Jožka "a tak vás zavezu na Tři míle, abyste se podívaly na naši jámu."

Byla jsem na ni opravdu zvědavá. Jožka byl v Lighting Ridge už několik roků a určitě neztrácel čas jako my s Evou, aby vykopával bezcenné škebličky. Těšila jsem se, že uvidím místo, kde jsou opály a v jaké hlíně je mohu hledat.

Jáma byla opravdu hluboká. Jožka vylezl na žebřík první, aby nás mohl zachytit, kdyby nám uklouzla noha. Hned za ním šla Eva a potom já. Zapomněla jsem počítat žebříky, ale bylo jich několik zavěšených jeden na druhém. Dole vzal Jožka Evu za ruku a vedl ji ke stěně, kde kopal jeho společník Ignác. Zůstala jsem stát u žebříku a v údivu se rozhlédla kolem. Můj bože, to byl taneční sál! Pohlédla jsem vzhůru. V matném světle Ignácovy lampy jsem viděla strop a zamrazilo mne v zádech. To byla výška kostela! Bylo zřejmé, že to byl starý dobrý důl, když tam nezůstaly ani stropy mezi jednotlivými vrstvami. Rozkopali je, aby neztratili stopu jak šli za opálem na spodní vrstvu. To nebyla práce jednoho minera. Bůh ví, kolik se jich podílelo na kopání a vynášení hlíny nahoru. Všichni byli jistě dobře odměněni. Teď už to však vypadalo jako hrobka než opálový důl.

Vydrží to než odejdeme? Ptala jsem se v duchu sama sebe, Kudy se dá asi utéct v případě nebezpečí? Vzduch tam byl dobrý, to znamenalo, že existovalo spojení s další jámou a vzduch volně proudil. Musím říct Jožkovi, že je to nebezpečné a že je třeba odejít hned. Pomalu jsem k nim šla. Už se ohlíželi kde jsem a Jožka se usmíval. Bála jsem, aby nezavolal, měla jsem strach, že strop drží jenom na nitce, která se přetrhne, když se výkřikem zachvěje vzduch.

"Jožko, kde máte větrací jámu?" ptala jsem se.

"Tady je plno jam okolo a vzduchu všude dost," odpověděl bezstarostně.

"A co kdybychom museli utíkat? Jak se dostaneme ven?"

"Já věděl, že se Boženka bojí, protože ještě neviděla takovou jámu," smál se Jožka, "nám to už vůbec nevadí".

"Tady je chodba do druhé jámy," ukazoval. rukou Ignác, "je zasypána hlínou, ale ta už je slehlá a pod stropem se dá prolézt."

Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. I kdyby se jim podařilo prolézt tunelem do druhé jámy, jak se chtějí dostat ven bez žebříku? Možná, že by byli bez světla a ve tmě by ztratili orientaci?dál jsem to ani nechtěla domyslet.

"Ten strop může spadnout každou minutou a nebudete mít ani čas hledat nějaký tunel," řekla jsem vážně, "kolem dokola je spousta příhodnější země, proč tedy riskovat život?"

"Vydrží to než dokopem," řekl Ignác.

Úryvek z knihy B. Šamánkové viz. předchozí strama