Vyprávění o Božence

Někdy v polovině osmdesátých let mně do českého vysílání v Sydney (Radiová stanice 2EA SBS) poslala krajanka paní Anežka Tondrová verše své přítelkyně paní Boženy Šamánkové. Když jsem po vysílání toho večera skládala ve studiu odvysílané materiály, přelétla jsem rychle očima těch několik stránek strojem psaných básní a v duchu jsem si poznamenala - zdá se to být dobré. Potom jsem na ně pozapomněla a když jsem našla chvilku času, znovu jsem se na ty verše podívala. Najednou jsem viděla, že verš sem tam jaksi pokulhává, že první dojem nebyl docela správný a odložila jsem je. Za několik dní jsem si uvědomila, že pisatelka těch veršů již dávno není nejmladší a že se na ně musím podívat a co nejdříve jí sdělit odpověď, použiji-li je v rádiovém vysílání nebo ne.

V klidu jsem si jeden večer sedla a začala pomalu číst. Po chvíli jsem zavolala manžela, aby si přišel něco poslechnout. Znovu jsem tedy četla od začátku jednu báseň za druhou až jsem najednou pro slzy nemohla dál. Vzhlédla jsem a zjistila, že i oči mého manžela jsou zavlhlé a že je dojatý.

Ano, ty verše byly místy trochu neumělé, ale naprosto otevřené a byly psány, jak se říká srdcem. A když jsem pisatelku těch veršů poznala osobně, poznala jsem, že byly psány srdcem skutečné vlastenky, milující mámy, oddané manželky, velmi nevšední ženy, vzácného člověka.

Věděla jsem, že z těchto básní program pro naše krajany rozhodně udělám.

Nejdříve jsem se ale musela sejít s paní Šamánkovou. Její milý hlas mi po telefonu sdělil adresu do státního bytu ve vzdálenější sydneyské čtvrti Croydon Park.

Již z básní bylo patrné, že paní Božena celý život tvrdě pracovala, ale přesto žádnéhoNa malé verandě byla spousta pěkných kytiček v květináčích a dveře do skromného bytu mi otevřela drobná starší dáma, oblečená rozhodně ne draze, ale s jemným vkusem, což bylo ještě zdůrazněno pěkným účesem jejích krásně šedivých vlasů. Na přivítanou mi podala obě ruce, pečlivě upravené, nehty nalakované nepříliš výrazným lakem. Tmavé, výrazné a velmi živé oči jakoby se dívaly až do mé duše. Okamžitě jsem měla pocit, že paní Boženu již dávno znám, ale hlavně, že ona dobře zná i mne.

Byla jsem opravdu překvapená a ještě více by asi byli překvapení všichni ti, kteří ji znali jako malé děvče a dospívající dívku v rodné Lásenici, kde se jí dostalo jen základního školního vzdělání. Do praktického života ji ale její rodná ves, sousedé a celý typický venkovský život dal více než jen velmi mnohé užitečné dovednosti a znalosti všech pěkných tradic. Láska k rodné Lásenici s ní zůstávala i po těch mnoha letech v daleké cizině. Krátce před její smrtí, ji rodná obec Lásenice, jen 8 km vzdálená od Jindřichova Hradce, jmenovala čestnou občankou.

Netrvalo dlouho a paní Božena mě začala oslovovat křestním jménem a i mne vyzvala k tykání, jak je ostatně v Austrálii zvykem. Nikdy jsme to nezměnily a našly jsme k sobě, věřím, velmi blízký a důvěrný vztah, který trval až do její smrti.

Již při první návštěvě jsem se dozvěděla, že Boženka má v rukopisech několik životopisných prací. Vypůjčila jsem si poměrně tenký rukopis, který líčil útěk její rodiny z poúnorového Československa.

Pořad z jejích veršů se velmi líbil a tak jsem ho pro potěšení nahrála spisovatelce Blance Kubešové a poslala za ní do Curychu. I jí se básně líbily a dokonce je použila v programu pro krajany ve Švýcarech.

Když jsem si potom přečetla první vypůjčený rukopis, věděla jsem, že by bylo dobré, aby se dostal do "světa". Neměla jsem v tomto směru ale žádné zkušenosti a požádala jsem o radu Vladimíra Škutinu. Tomu se vyprávění Boženky také líbilo a předal ho Blance Kubešové. Ta ho předala Dr. Strnadovi, který velmi ochotně udělal první edici. To byl ten počátek, bez jejich pomoci to nikdy nemohlo začít. Boženčiny děti, které vše co v knize je napsáno, prožily, vydaly tuto prvotinu vlastním nákladem. V krajanské komunitě v Austrálii měla okamžitě úspěch. Mnozí čeští exulanti z počátku padesátých let prožívali podobné útrapy útěku, jako Boženka, její manžel a tři malé děti, při opouštění "socialistické" republiky, v zimě, v noci, pěšky přes zasněžené hory.

Podobným způsobem jako tato první kniha pak postupně během několika let spatřovaly světlo světa Boženčiny ostatní literární práce.

Ta první měla titul "Útěk z domova", potom následovaly "Andělské schody", "Perpetuum mobile", útlá knížka básní "Jak život šel" a kniha povídek "Opál na dlani".

"Andělské schody" jsou pečlivým a velmi zajímavým popisem života na jihočeské vesnici, se všemi zvyky a tradicemi, tak jak jej viděla a prožívala malá Boženka, přes její pozdější odchod do služby v Jindřichově Hradci a nakonec až do Prahy.

"Perpetuum mobile" je vlastně závěrečnou částí trilogie, která začíná "Andělskými schody". Líčí obtížné začátky po příjezdu do Austrálie, rozvíjející se osud rodiny a zabývá se i osudy jiných českých emigrantů té první exilové vlny po komunistickém puči. Jen docela nepatrná ukázka z knihy mluví za ty těžké začátky :" Nechtěla jsem nic, než pracovat a zajistit dětem klidný domov, než se postaví na své vlastní nohy.

Můj dům, to není domov
to je hnízdo, v němž se bolest rodí,
hnízdo, v němž nikdo nezazpívá,
v němž smích se neozývá,
jen těžké kroky času pod okny tu chodí."

Jako ale všechny ostatní těžkosti, kterými v životě procházela, i toto dokázala Boženka překonat.

Poslední je knížka povídek "Opál na dlani", která vyšla v roce 1997. Její druhá část vypravuje o životě ve známém opálovém nalezišti, městečku Lighting Ridge, kde manželé Šamánkovi prožili několik let až do smrti Boženčina manžela, kdy se ona sama potom vrátila do Sydney. V závěru knihy o tom píše:

?" A najednou to všechno byl jen neskutečný sen. Třináct roků poznávání úplně jiného života. Ještě teď, po dalších šestnácti letech, se mi zdává, že kopu pod zemí, barva opálů se mění jako obloha ze zelené do pomerančové a potom do zlaté. Držím je v sevřené dlani, abych je neztratila, a když se probudím, jsem zklamaná, že moje dlaň je prázdná."

Povídky v první části knihy i vyprávění o životě v Lighting Ridge má mnoho společného. Je to nevšední zpověď Boženy Šamánkové o zvláštních a neobvyklých zážitcích, které ji provázely již od útlého dětství.

V posledních letech žila moje nejvzácnější a nejbližší přítelkyně Boženka v "domově důchodců". Bylo to značně daleko od místa mého bydliště, a tak jsme alespoň téměř obden hovořily po telefonu. Její 96 narozeniny jsme oslavili jen několik dní předem, ale skutečných narozenin se již nedožila. Zemřela 17. dubna 2002 (narodila se 20. 4. 1906). Ještě jedna rychlá a roztřesená návštěva v nemocnici a potom již jen smutný pohřeb v pošmourném dubnovém dni.

Na cestu k Pánu Bohu jsem jí dala obrázek Pražského Jezulátka. V mém životě je další prázdné místo, ale díky jejímu všedávajícímu přátelství není prázdno v mém srdci.