Osudy několika urozených žen spjatých s posledními Přemyslovci - Zastavení třetí - Rejčka - princezna polská

- POKRAČOVÁNÍ Z ČÍSLA 10 a 11-12/2006

Žena mnoha jmen, z nichž každé znamená jednu etapu mnoha zvratů v jejím životě - Luitgarda, Richenza, Ryksa, Rejčka, Alžběta, Eliška.

Narodila se v Polsku 1. září 1288 švédské princezně Luitgardě, dceři krále Waldemara. Otcem byl polský král Přemysl Velkopolský. Zdálo se, že malou princezničku čeká pěkný život královského dítěte. V prvních letech byla obklopena péčí a láskou rodičů, chůvami a služebnictvem. Když jí bylo pět let, její matka náhle zemřela. Otec - jak bylo tehdy běžné, se do své násilné smrti v roce 1296 stihl ještě dvakrát oženit. Pak se začal naplňovat nelehký osud sirotka. Na dlouhá léta se stala figurkou na šachovnici dějin. S nevlastní matkou Markétou Braniborskou odešla do její rodné země. Ota Braniborský ji rychle zasnubuje s nejmladším synem, protože si dělá naděje na zisk Polska. Je to týž Ota, který se tak "vyznamenal" poručnictvím a správou českého království v dětství Václava II. Otovy plány padnou vniveč předčasnou smrtí jeho nejmladšího. Polští páni nelenili a nabídli ruku dvanáctileté osiřelé dívky, a zároveň polskou korunu, úspěšnému českému králi - mladému vdovci Václavovi II. Ten v naději na upevnění své pozice přijímá. Vyšle opata zbraslavského a přední české šlechtice do Žitavy, kde převezmou z rukou poručníků mladou dvanáctiletou nevěstu - ještě dítě. Ta jim zřejmě ani nerozumí, polsky zapomněla, mluví pouze německy. Po příjezdu do Prahy patrně dojde k formálnímu uzavření sňatku. Zbraslavský kronikář projevil obecný podiv nad tím, že sňatek nebyl konzumován, neboť tehdy byl obvyklý názor, že už jedenáct let je věk, kdy lze dívku provdat, naopak novomanžel povolal do Čech krakovskou vévodkyni Griffinu, svou tetu, a obě poslal na královské statky do Budyně.

Kdykoli jedu kolem půvabného městečka nad Ohří, vzpomenu dvou klidných let, která tu polsko-švédská princeznička prožila, patřila k tomu málu šťastných chvil v jejím životě. Důvodů, proč Václav odkládal naplnění sňatku - při tehdy běžném slovu konzumace, mi vždy běhá mráz po zádech - bylo více a jsou dosti protikladné. Zbraslavský kronikář, Václavův obdivovatel hovoří o králově útlocitu, zahraniční zpravodajové jsou jiného názoru. Zmiňují se o nejednom románku krále-vdovce. Otevřeně popisují dlouholetý poměr s milostnicí jménem Anežka, měla prý pozoruhodné kouzlo a mnoho předností od jemného dvorského umění po znalost zpěvu, hudby až po toleranci, dnes bychom řekli madame Pompadour. Jejich líčení připomíná krásu, šarm a vzdělanost řeckých hetér. Vypočítali i privilegia, kterými ji král obdařil - měla k dispozici stále dvanáct koní, mohla kdykoliv krále doprovázet na cestách, o špercích a drahém šatstvu nemluvě. Nejkrásnější je charakteristika jednoho ze současníků: "Vládla vším, čím se ženy mohou cennými státi." Není co dodat. Byla to pro nevěstu-dítě těžká konkurence. Po dvou letech nakonec zvítězily povinnosti a král konečně uvedl ke dvoru svoji zákonitou manželku. Roli sehrálo i to, že zatím byl pouze jediným mužským dědicem malý Václav.

A tak 26. května 1303 záhy po svém příchodu byla Rejčka, jak se jí v Čechách říkalo, korunována ve svatovítské bazilice. Při obřadu arcibiskupa mohučského zastoupil vratislavský biskup Jindřich z Polska. Pro státnické starosti a nedostatek času byla slavnost skromnější. Obvyklá hostina se konala v dřevěném paláci na Hradčanech postavením v prostoru mezi bazilikou sv. Víta a sv. Jiří. Mladičká královna všechny okouzlila svým půvabným zjevem. Přestože s první ženou měl Václav během devíti let 10 dětí a ještě několik levobočků, první a poslední dítě s Eliškou-Rejčkou se narodilo pár dní před jeho smrtí v červnu 1305. Jak jinak by se asi vyvíjely dějiny, kdyby se místo holčičky Anežky narodil syn. Mladá vdova s malým sirotkem se za necelý rok, kdy je zavražděn poslední Přemyslovec Václav III., jako vhodná nevěsta, stále možná dědička polské i české koruny stran soupeřících o kandidaturu na trůn, opět stává předmětem zájmu.

V tomto soupeření zvítězí obratný Habsburk Albrecht a mladá vdova je rychle provdána za jeho nejstaršího syna Rudolfa. Jsou si věkem blízcí. Jemu je dvacet pět a jí o sedm let méně. Mateřstvím ještě zkrásněla. Zdá se, že kyne naděje, když ne na šťastný, tak aspoň spokojený svazek. Poměry v zemi, jako vždy, kdy se střídají vládci, nejsou příliš klidné, ale Rudolf se zdá být schopným mužem. Zdědí krásnou ženu, zemi bohatou stříbrem, ale i dluhy. Pokouší se vše dát do pořádku. Panstvu zvyklému na přepych a rozmařilost posledních dvou vládců, se zdá šetrný až lakomý, proto dostane od ironií a škodolibostí známých Čechů přezdívku "král Kaše". Vůči své půvabné ženě však Rudolf projeví neobvyklou štědrost, na dvojnásobek zvýší její důchod, přidá jí další věnná města. Nelze říci, že v předtuše konce, ale stalo se. Bylo mu dopřáno pouhých devět měsíců vlády. Umírá na vojenském tažení u jihočeských Horažďovic 3. července 1307. Eliška je během dvou let podruhé vdovou.

Jako vždy se kolem Rudolfova náhlého skonu vyrojí řada dohadů vraždou počínaje a pikantním tvrzením konče - šeptalo se, že zemřel následkem bouřlivého a přílišného milování s mladou a vášnivou chotí. Příčina smrti byla daleko prozaičtější, sklátila ho úplavice - nemoc ve středověku a na válečných výpravách zcela běžná. Eliška se potřetí již nevdá, ale potká muže svého života šlechtice z rodu pánů z Osterve Jindřicha z Lipé, krásného, vtipného, okouzlujícího. Stane se jedinou a poslední láskou jejího života. V letech vlády mladičkého Jana Lucemburského je prvním mužem království. Eliščin dvůr je díky její zralé kráse a osobnímu šarmu daleko přitažlivější než dvůr její nevlastní dcery, též Elišky. Obě ženy spolu ke škodě země soupeří. Zdá se, že moudřejší ustoupí. Eliška Rejčka se usadí nejprve v Hradci, kde na její popud vznikne nádherný gotický Chrám sv. Ducha, později odchází s milovaným Jindřichem do Brna. Tam po ní zůstává klášter a špitál augustiniánů na Starém Brně. V jeho kostele s překrásnou gotickou klenbou v roce 1329 spočine tělo přítele a milence Jindřicha z Lipé, kterého oplakávala k neutišení. Nelze se tomu divit, poskytl jí jako jediný vše, co jí život před ním odepřel.

V létech po jeho smrti vykoná pouť do Trevízu a Kolína pro ostatky, snad pozdní vzpomínka na prvního manžela, který ostatky sbíral. Zaslouží se o vznik osmi iluminovaných rukopisů. K nejkrásnějším patří rukopis zvaný podle místa vzniku Rajhradský nebo "Brevíř královny Rejčky" bohatě zdobený řadou nádherných iniciál, jedna z nich představuje i samotnou královnu Elišku Rejčku. Před koncem života sepíše závěť, ve které veškerý majetek odkazuje na zbožné účely. Zemřela 19. října 1335, šest let po smrti milovaného Jindřicha. Spí svůj věčný spánek po jeho boku v kostele kláštera ve Starém Brně. Byla to statečná, krásná a pozoruhodná žena.