Zářné zítřky?

Krátké a jako vždy do nového roku 2007 velmi osobní zamyšlení nad několika obsahově vágními až nesmyslnými pojmy z našich nedávných dějin.
V listopadu loňského roku uplynulo sedmnáct let - krásný věk - od tzv. "sametové revoluce". Pro člověka aspoň trochu obeznámeného s dějinami je to nesmysl podobný "socialismu s lidskou tváří" z roku 1967 - doby, od které letos uplyne už let čtyřicet. Pozor, archivy se otvírají až po padesáti letech. Pojem vymyšlený patrně skalními komunisty let padesátých a přijatý za svůj nadšenými idealisty. Pokolikáté již? Musím říci, že mám nezávislé svědky na svůj velmi skeptický postoj k tzv. "obrodnému procesu". Co mě k němu vedlo? Za prvé: z dějin mi není známo, že by se jakákoli mocenská skupina obrodila zevnitř a navíc dobrovolně vzdala moci. Mezinárodně politická situace rozdělené Evropy nebyla ani trochu příznivá jakýmkoli změnám. Téměř úzkostlivě, kvůli hrozbě atomové války, se dodržovaly smlouvy uzavřené v Postupimi pod vedením Spojených států a Sovětského svazu. Dělicí čára mezi Východem a Západem tehdy byla neporušitelná. Ostatně iluze samostatné politiky našeho státu nenávratně zmizela na konci 15. století smrtí Jiřího z Poděbrad. Od té doby jsme víceméně střídavě v roli diváků či přicmrdovačů (čeština je krásná, pravda?). Obsahový nesmysl pojmu "socialismus s lidskou tváří" je jasný i zatvrzelému technokratovi. Sebemenší byť jen stopa lidskosti je cizí každé totalitě, netřeba dodávat důkazy. Je třeba přiznat "obrodnému procesu" jeden zisk. Vstup armád Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem s konečnou platností zahubil ideu slavjanofilství a rusofilství děděnou po našich obrozencích.
Podobně se to má s obsahem názvu "sametová revoluce". Ten je ukázkou našeho smyslu pro absurditu. Bez něj bychom v tomto frekventovaném prostoru střední Evropy patrně nepřežili. Cožpak může být revoluce sametová? Ledaže si revolucionáři hrdlořezové navléknou sametové rukavičky. Ty si v tomto případě navlékly po 17. listopadu elity komunistického režimu. My, "šedá zóna", jsme jako obyčejně zůstali zírat s otevřenými ústy (víte, který výraz mi tane ne mysli, ale slušné vychování mi brání v jeho použití).
Konečně termín třetí, nenápadnější, ale neméně děsivý. Normalizace. Slovo odvozené z latinského norma-ae, femininum (ženského rodu) znamenalo úhelnice, pravidlo, předpis. Dnes v technických oborech znamená závazné pravidlo. V etice (věda o morálce) všeobecně přijatá pravidla či způsob morálního jednání. Vzhledem k člověčí nedokonalosti ideál, ke kterému se jedinec i společnost má nebo snaží aspoň přiblížit. Platnost morálních norem je dobově a společensky podmíněna. Biblické desatero mi stále připadá obsahem i formou jednou z nejlépe definovaných norem lidského chování. Odvozené přídavné jméno normální značí obvyklý, běžný. Ale období dvaceti let nazývané po 21. srpnu 1968 normalizace, případně konsolidace, bylo vše jiné, jen ne normální. Neobjevily se sice kruté zločiny v podobě politických procesů, následných poprav a mnohaletých vězení, padesát let nucené práce a ostudných PTP (Pomocné technické prapory z let 1950-54), jejichž příslušníky byli tak zvaně politicky nespolehliví občané - děti sedláků, řemeslníků, inteligence atd. Většinou dobře vychovaní mladí muži, kteří sloužili beze zbraně a dělali těžkou a často nebezpečnou práci pod dozorem Komunistickou stranou zvláště vybraných velitelů. Musím připomenout televizní film z nedávné doby natočený o těchto "vojácích" režisérem J. Herzem, který byl plivnutím do tváře těchto dnes už většinou starců, kterým "služba" v PTP vzala nejen mládí, ale často zničila zdraví, někdy i život.
Než vraťme se k létům normalizace - opět znehodnocení obsahu slova normální. Obávám se, že většina generace, která v ní vyrostla, nyní nastupuje cestu do řady významných míst v našem státe. Většina z nich se nedokázala a nedokáže zbavit jistého křiváctví. Pokřivení, které nastartovali vůdci obrodného procesu tím, že až na jednoho - MUDr. F. Kriegla - zbaběle podepsali moskevské protokoly, pokračovalo dalších dvacet let pod vedením KSČ v čele s Gustávem Husákem za oddané spolupráce všudypřítomné StB, která pod záminkou boje proti vnitřnímu a zahraničnímu nepříteli dokonale lámala charaktery - vyhrožováním jedincům a rodinám, vězněním, šikanou a až nucení k vystěhování ze země. Nevím, jak bych se zachovala, kdyby mi někdo vyhrožoval přes moje děti. Pouze jsem dokázala odolat několikerému lákání do řad KSČ. Škody, které vznikaly v myslích mladých lidí, nám, kantorům, začaly docházet v momentě, kdy přišel jeden student, který propadl u maturity z českého jazyka a milostivě sdělil, že přijde tu maturitu z češtiny opravit, ale zároveň upozornil, že už je přijat na studia medicíny. Dostalo se mu lakonické odpovědi, že doufáme, že se do jeho rukou jako lékaře nikdy nedostaneme.
Po roce 1989 mne upřímně vyděsil počet členů KSČ - celý jeden a půl milionu duší. Jestliže vstup do KSČ těsně po 2. světové válce je omluvitelný levicovým idealismem, naivitou, neznalostí dějin komunistických stran atd., tak ti, kdo volili členství v KSČ po roce 1968, kdy většina lidí se mohla seznámit s necenzurovanými zprávami o skutcích jejích členů, tak jediným motivem byla bezuzdná touha po kariéře. Ostatně z životopisů, které o sobě zveřejnili po listopadu 89 někteří už bývalí členové této organizace, to bylo zcela zřetelné stejně tak z jejich posametových aktivit.
A jsme u posledního velmi nedávného, tentokrát hesla listopadových a polistopadových dnů: "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí." Na první pohled je krásné až líbivé, láká vidinou ideálních vztahů mezi lidmi, ale za prvé: nikdo a nic nemusí zvítězit, stačí se podívat na osudy jednotlivců, států a národů v dějinách. Za druhé: lež a nenávist bývají daleko vynalézavější, krutější a bezohlednější než láska a konečně za třetí: normálního člověka nenapadne ani desetina toho, co podvodníka, lumpa a zločince. A tady je kámen úrazu. Většina členů KSČ rychle pochopila, že se nemusí bát sebemenších postihů, natož věšení na lucerny, když "nejsme jako oni". Někteří odložením legitimace získali pocit naprosté morální bezúhonnosti. Další bystře využili svých konexí a dokonale propracovaného systému "jánabráchysmu" a usadili se na dobrých postech, začali získávat značný majetek ať státních podniků, či mládežnických organizací Svazu mládeže a Pionýra. Bohužel ke škodě celé společnosti.
Milí čtenáři, láska k antickým filosofům-stoikům a historii mě naučila optimistické skepsi.
Proto dovolte citovat W. Allena: "Pokud chcete, aby se Bůh zasmál, sdělte mu své plány do budoucna." A za sebe do roku 2007 Vám nepřeji "zářné zítřky".
PhDr. Jana Volfováhistorička
Jak přispět na provoz
Český dialog vzniká díky dobrovolným finančním příspěvkům lidí po celém světě.
I vy můžete přispět na jeho provoz libovolnou částkou.
Jak publikovat článek
Po domluvě je možné publikovat na stránkách vlastní texty!

Všechny moje Ameriky - I. Cali
Reportáže z atraktivních míst San Franciska, Los Angeles, San Diega, Orange County a dalších střídají příběhy českých osobností. Najdeme tu jména novináře Jožky Pejskara, spisovatele Jana Beneše, skladatele, fotografa a dobrodruha Eduarda Ingriše, prof. Ivo Feierabenda a jeho otce, politika z první republiky Ladislava, který se zasloužil o zemědělské družstevnictví, profesorky, klavíristky a výrazné vlastenky Marie Dolanské, příběh rodiny Georginy Teyrovské, která se musela se svým manželem Eduardem v roce 1949 proplazit přes hranici, když jim komunisté zabavili nejznámější pražskou barvírnu a šlo jim o život.
Je tu i částečný příběh Jiřího Voskovce, který prožíval své poslední roky v mohavské poušti.
Samozřejmě je zde také putování po stopách Jacka Londona, který zde v mládí kradl ze sádek ústřice, ale v pozdějším věku své úspěšné spisovatelské kariéry si postavil pěkný dům, který je dnes jeho muzeem a nedaleko je i jeho hrob. V přístavu Oakland má své náměstí, sochu Bílého tesáka, chatu dovezenou až z Aljašky a hospůdku, do které chodil.
Knížka představí i Jiřího Knedlíka, který v hlavním městě Sacramentu peče nejlepší lázeňské oplatky na světě, příběh bratra známého spisovatele Oty Ulče Gustava, zajímavé zážitky mladé spisovatelky Katky Dehningové a mnoha dalších.
Čtivé je vyprávění o minulosti i současnosti zdejšího Sokola, o tzv. Československém domečku, o několika Českých školách a školkách a v neposlední řadě o mladých lidech, kteří sem přišli až po roce 1989 a dobře se uplatnili.
Kniha má 144 stran a kromě černobílých fotografií v textu má několik barevných příloh.
Cena je 200 Kč v ČR, v zámoří 15 USD a v Evropě 10 EUR i s poštovným. Jak zaplatit sdělíme zájemcům při objednání.
Objednávejte na:
cesky-dialog@seznam.cz
nebo tel.: +420 739 091 057
Spřátelené instituce
- Anlet
- Beseda - Belgie
- Czechevents.net
- Czechfolks.com Plus
- Czechoslovakstalks.com
- Časopis Čechoaustralan
- Česká centra
- Česká škola bez hranic
- Český výrobek
- Demokratický klub
- Jana Garnsworthy DipTrans IoLET
- krajane.net
- Libri prohibiti
- Nový domov, Toronto
- Průvodce Rychnovem
- Rádio Perth
- Rádio Praha
- Velehrad