Autor knihy o Hučínovi: bylo to pro mě velmi přitažlivé téma

11-12 2006 Rozhovory česky
obálka čísla

Přerov/Olomouc - Vlastimil Podracký je autorem knihy o disidentovi Vladimíru Hučínovi z Přerova. Nedávno vydaná kniha nese název Hrdinům se neděkuje. Její autor se narodil v roce 1940 a bydlí v Olomouci. Vystudoval vysokou školu technickou, obor elektro. Pracoval v několika podnicích na Olomoucku a v Brně, většinou ve výpočetních střediscích. Politologie je však jeho koníčkem od mládí. "Za komunistického režimu bylo kontraproduktivní studovat filozofii nebo politologii, přestože jsem to chtěl," říká Vlastimil Podracký. Rodiči, hlavně svým otcem legionářem, byl vychován v odporu proti komunistickému režimu, nikoliv kvůli jeho myšlenkám, ale pro jeho nemorální praxi. Psaní knih se začal věnovat od roku 1998.

Jste autorem knihy o Vladimíru Hučínovi, který je považován za kontroverzní osobnost. Některými lidmi je vnímán jako hrdina, jinými jako podivínská osoba. Co vás vedlo k tomu napsat knihu právě s Vladimírem Hučínem? Čím vás toto téma zaujalo?

Bylo to pro mne velmi přitažlivé téma. Jednak téma hrdinství v naší společnosti vyčichlo a je to jeden z důvodů morálního úpadku. Pro lidi se stalo přitažlivé švejkovství a prospěchářství. Dalším důvodem byla možnost popsat dobu, v níž jsme my starší žili. Dnes se hodně zapomíná jaké vlastně opravdu komunistické období bylo. Z pohledu člověka, který v té době žil a o nic jiného než o sebe se nestaral, to mohla být docela normální nekonfliktní doba. To se mohlo stát především proto, že nic nevěděl o tom, jak trpí někteří spoluobčané nebo to vědět nechtěl. Proto je tak potřebné tuto dobu připomínat. Přičemž zcela odmítám názory, že je to už dávno a k dnešku to nemá žádný vztah. Všichni jsme z té doby vzešli a většina dnešních životních postojů tkví v té době a to dokonce i v případě mladých lidí, protože ti nejsou nic jiného než odchovanci starších.

Vladimír se možná některým dnešním lidem, zaměřeným jen na osobní prospěch, může zdát jako podivín. Je to úhel pohledu. Pro něj jsou tito lidé zase jen individualisté bez patřičných ohledů ke společenským povinnostem. Podivín je každý hrdina. Legionáři byli také hrdinové, dnes by je lidé nejspíše nazvali magory. Vladimír bojoval proti sovětské okupaci a koloniálnímu sovětskému režimu. Označoval pravým jménem ty, kteří kolaborovali a zradili národ. To je snad bláznovství?

Znal jste se s Hučínem už dříve? Jinými slovy vzešla vaše spolupráce na knize na základě vašeho přátelství?

Ano, spolupráce vzešla z přátelství a dlouhodobé známosti. Vladimír Hučín hledal někoho, kdo by nějak sepsal jeho názory a zveřejnil dokumenty. Zároveň se mu líbily moje předchozí knihy, a chtěl aby se zvezveřejnilo také něco takového, beletristického. Také měl požadavek, aby autorem byl člověk, kterému důvěřuje a člověk, který dobu normalizace dobře poznal. Nepřipadali tedy v úvahu různí emigranti nebo mladí lidé.

Ovlivnil vás svým pohledem na současnou politickou scénu?

V zásadě máme shodné názory. Ani není nutno se nějak vzájemně ovlivňovat. Já jsem kupodivu zjistil, že Vladimír má dokonce v principu shodné konzervativní názory, jako já. Pouze je nikdy moc neříkal, neboť měl mnoho jiné práce a starostí, aby unikl komplotům. Protože jsem členem Konzervativní strany, jsem rád, že se Vladimír nakonec rozhodl kandidovat za naší stranu a ztotožňuje se s jejím programem.

Vladimír Hučín by pro vás tedy byl tím správným senátorem?

Vladimír Hučín se do vysoké politiky hodí jako nikdo jiný. Jeho nezkorumpovatelnost a odpor ke všem nešvarům a nemorálnostem jej pro vysokou politiku předurčuje. Jen si myslím, že to tam bude mít těžké. Bude asi bílou vránou.

Mnozí lidé se domnívají, že Vladimír Hučín bude v politice hájit svoje ostře protikomunistické přesvědčení a bude se snad pouze mstít svým bývalým věznitelům a nynějším protivníkům. K tomu je možno pouze říci jen to, že Vladimír se nemstil oněch deset let, kdy byl pracovníkem BIS. Dokonce nechal v policii pracovat i příslušníka Podepřela, který ho kdysi ve vězení zranil, protože se domníval, že schopných policistů je nedostatek. Jeho boj proti bývalým estébákům byl na základě přesvědčení, že prostě takoví lidé na svých místech společnosti škodí. O tom, že měl pravdu, je přesvědčen i stávající ministr vnitra Langer.

Kniha Hrdinům se neděkuje je vaší prvotinou? Nebo jste autorem i jiných knih?

Před dílem o Vladimíru Hučínovi jsem vydal tři knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda a Návrat k domovu. Jsou to politologické úvahy spojené s příběhy.

Mohl byste přiblížit, o čem kniha je?

Páteří knihy je vyprávění Vladimíra Hučína o jeho osudech. Na to navazují doprovodné příběhy jeho rodiny a dalších známých, přátel, spolupracovníků a dalších osob nějak navazujících na Vladimírovu činnost. Zde je důležité zpracování činnosti StB a dalších represivních složek režimu a jejich pozadí včetně usilování o život Vladimíra (a dalších nástrah. Ještě zajímavější jsou příběhy z BIS a osudy Vladimírových informátorů, z nichž tři zahynuli za záhadných okolností a další se stal dvojitým agentem. Také Vladimírův boj s levicovými okultními silami, jejich pokus o atentát a další příběhy. Je to popsáno beletristicky, tedy příběhy se odvíjejí jako román. Rozsah popisovaného období je od začátku sedmdesátých let do dnešní doby.

Není to protikomunistická kniha. Některé postavy komunistů jsou kladné, zcela podle skutečnosti. Není tedy zaměřena proti komunistům jako lidem ani proti nějakým ideologiím. Zabývá se otázkou hrdinství a lidských morálních selhání zvláště při kolaboraci se sovětským kolonialistickým příběhy uvedené režimem. Vyznívá ovšem proti komunistickému režimu, zcela podle skutečnosti.

Jaký je váš osobní názor na Vladimíra Hučína. Řadíte se k těm, kteří jsou přesvědčeni o jeho nevině?

V komunistické době bojoval Vladimír Hučín prostředky dané době odpovídajícími. Nelikvidoval lidi. Prováděl distribuci letáků a výbuchy transparentů tak, aby nikoho nezranil. Dekonspiraci nebezpečného agenta udělal jeho komplic výbuchem na vrata agentova domu v nočních hodinách. Poškodil auto. Ačkoliv byl Vladimír komunisty mnohokrát označen za teroristu, komunistický režim jej odsoudil pouze za nedovolené ozbrojování a hanobení státu socialistické soustavy. Nejvyšší trest dostal 2,5 roku.

Obvinění z roku 2001 je zcela vykonstruované. Aktéři předpokládali, že proces bude neveřejný a mohou jej zcela zmanipulovat. To se jim díky odporu veřejnosti nepodařilo.

Převzato a kráceno z Přerovského deníku z 2. 10. 2006, autorkou je Dagmar Rozkošná.

Proč byl nazván tělocvičný spolek Sokol?

Tělocvičný spolek, který v roce 1862 založili bratři Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner měl úřední a stanovami povolený název "Tělocvičná jednota Pražská". Renata Tyršová ve své knize o otci píše, že se již před založením bratři dohodli, aby se nová jednota v mimoúředním styku nazývala Sokolem. Sokol v letu se stal jejím znakem. Název po tomto dravci byl zvolen cíleně pro jeho vlastnosti - bystrost, statečnost, hbitost, svobodu pohybu. Navrhl jej profesor E. Tonner, který se inspiroval jeho přírodní metamorfózou pro krásnou postavu, nebojácného ducha mužů - hrdinů v jihoslovanské a ruské literatuře.

V prvních stanovách název Sokol nebyl uveden z obavy, že by neobstál před policejní cenzurou a spolek by nebyl úředně povolen.

Použitá literatura:

Tyršová, Renata, Jindřich Fügner, díl II., Praha 1926.
Památník Sokola pražského, Praha 1883.
Sokolský katechismus, vydaný Sokolem v Drnovicích,1920.
Štursová Květoslava, Prapory Sokola Pražského, Praha 1992.

Rešerši vypracovala: PhDr. Hana Franková, historicko - dokumentační středisko ČOS

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012