Neváhal nasadit svůj život

11-12 2006 Ostatní česky
obálka čísla

Žije mezi námi

Ačkoliv pan Václav Vondrák žije v třetí pražské části - vzdálen jen coby člověk kamenem dohodil od klubovny Klubu přátel Žižkova, málokdo jej blíže zná.

A přece tento vitální a fyzicky zachovalý muž má již téměř 95 roků života za sebou, je plukovníkem ve výslužbě, nositelem několika vysokých vojenských vyznamenání, a od roku 2004, kdy na velvyslanectví v Praze přijal jmenování podepsané prezidentem francouzské republiky Jacquesem Chiracem, dokonce rytířem řádu Čestné legie!

I když se Václav Vondrák narodil v Dudíně v okresu Humpolec dne 29. prosince 1912, a to pouhé dva roky před tragickou smrtí svého otce, od roku 1936 bydlí na Žižkově. Do Prahy se však přistěhoval už v roce 1927 a studoval reálné gymnázium v Londýnské ulici na Královských Vinohradech. Vojenskou základní službu vykonal u 4. leteckého pluku v Hradci Králové. A v roce 1938, během mobilizací v květnu a v září, působil v kulometné obraně kbelského letiště.

Za ideou svobody

Co následovalo je všeobecně známo. Koncem září 1938 Mnichov a v březnu 1939 okupace českých zemí. 1. září téhož roku začátek války. 28. října 1939 perzekuce a střelba do českých vlastenců demonstrujících proti nacistickým okupantům.

To byla poslední kapka v mysli šestadvacetiletého Václava Vondráka. Společně se svým o dva roky mladším bratrem Jaroslavem (1914 - 1990), se rozhodl ilegálně opustit ujařmenou vlast, dostat se ke tvořící se zahraniční československé armádě ve Francii, a se zbraní v ruce bojovat proti nepříteli.

Jenže kudy jít? Cesta přes hitlerovské Německo rozhodně nepřicházela v úvahu, a stejně tak přes poražené, válkou rozvrácené a nacisty a sověty okupované Polsko. Šeptané informace doporučovaly nejpřijatelnější, i když stejně nesnadnou a nebezpečnou trasu: luďácké Slovensko, horthyovské Maďarsko a Rumunsko dosud vládnoucího krále Carola II,. Odtud pak nějak na Blízký východ.

Cestou trnitou

Vstříc nepředvídatelné budoucnosti se bratři Václav a Jaroslav Vondrákovi vydali ve studených podzimních dnech listopadu 1939. A to směrem na východ, na rozdíl od většiny čs. vojáků, volících tzv. "Jižní trasu" přes Jugoslávii.

Vyjeli z Prahy rychlíkem do Brna a odtud pokračovali osobním vlakem do Bylnice. Protože neměli cestovní pasy, museli slovenskou hranici překročit tajně. Aby unikli pozornosti četníků a klerofašistických hlinkovských gardistů, volili pěší cestu lesy. V chladu, za dešťů i za hustého sněžení přespávali v lesních krmelcích. V Trenčíně nastoupili do vlaku, který je odvezl do Ružomberoku. A zase pěšky. V horách jim nenadálý závan sněhové vichřice srazil do nepřístupné rokle tašku. Tak rázem přišli o rezervní prádlo a toaletní potřeby. Dostali se však až do Brezna nad Hronom.

Utrmácení, nevyspalí, hladoví a s nedostatkem finančních prostředků, bratři neměli ani zdaleka vyhráno.

Ba co horšího! Při náhodné kontrole tisovskými četníky byli na 24 hodin zadrženi a poté eskortou posazeni do vlaku k cestě zpět do Protektorátu. Avšak ještě než souprava vyjela, bratři nepozorovaně vyskočili z vagónu a pokračovali svým směrem.

Podle Vídeňské arbitráže se na úkor Slovenska jeho jižní hranice musela posunout k severu, tudíž nová hraniční linie Maďarska se nacházela již u Rimavské Soboty.

A právě zde, v jednom hostinci, si bratři Vondrákovi vyměnili náramkové hodinky za kousek salámu a chléb, a deštivou noc přečkali ve stohu slámy. Poté zmoklí a unavení pokračovali lesem a přes maďarskou hranici. Na tržišti v Miskolci prodali zlatý prsten hluboce pod cenou. V dalších dnech úsilovného pochodu, kdy noci byly mrazivé, byli vděčni za každé přespání ve stozích, či v lepším případě potajmu v senících u selských stavení.

V osamělém statku poblíž městečka Mirabrany hospodář bratřím sice nabídl bramborovou kaši s pálivou paprikou, ale zdržel je pouze proto, aby získal čas a místní četníky stačil informovat o přítomnosti dvou cizích a velmi podezřelých mužů.

Než se Václav s Jaroslavem najedli, do obydlí vniklo několik ozbrojených mužů. Oba běžence zatkli, odvezli koněm taženou bryčkou do Debrecínu, a vyslýchali. Nepříjemné zadržení v Maďarsku skončilo až po dvou týdnech vyšetřovací vazby naštěstí jen vyhoštěním a předáním rumunským úřadům.

Trampotám však ani zdaleka nebyl konec. Pod ozbrojeným dohledem putovali od jedné četnické stanice ke druhé, a po výsleších v Satu Mare následoval převoz do zajišťovací cely v městě Cluj (Kluž). Spali v kobce na zavšivené a zahnívající slámě na betonové podlaze. K jídlu dostávali jen nechutný polévkový odvar s kousky zelí a kukuřice.

Úsměv osudu

Nastal advent 1939. Konečně svitla naděje k obratu. Manželka místního starosty byla naštěstí Češka, a po písemném kontaktu poslala bratřím vánočku, láhev vína, pečené maso a 30 lei.

A na Štědrý den se Václav s Jaroslavem mohli dokonce dostavit na francouzský konzulát. Tam jim byly slíbeny doklady potřebné k cestě do Libanonu a do Francie, a nejnutnější finanční obnos. Kupodivu i jedna zaměstnankyně francouzského konzulátu měla v sobě českou krev, a tak společně s konzulovou dcerou poskytla vyhladovělým uprchlíkům dostatek dobrého jídla.

Bratři Vondrákovi dostali navíc od starostovy manželky doporučení na inženýra Klučku v Bukurešti. Takže když v lednu 1940 přijeli vlakem do hlavního města Rumunska, ing. Klučku vyhledali. Ten zařídil kompletizaci dokladů, předal bratřím obálku pro čs. zastupitelský úřad v Bejrútu, a opatřil oběma rezervní prádlo a Jaroslavovi nové boty.

Za týden Václav a Jaroslav nastoupili v Constantě na loď "Bessarabia" a vypluli na Černé moře. Po mezipřistáních v Istanbulu, Athénách, Alexandrii a Haifě, vyvstal první cíl cesty - francouzské mandátové území - přístav v libanonském Bejrútu.

Ty tam byly předchozí deštivé, rozbahnělé a sněhové útrapy. Na Blízkém východě zářilo slunce a tržiště překypovaly množstvím banánů a pomerančů.

V táboře Cizinecké legie našli bratři ubytování společně s tuctem rovněž uprchlých Čechoslováků a větším počtem příslušníků polské armády. Ředitel bejrútské Baťovy továrny dal všem patnácti Čechoslovákům zcela zdarma nové boty.

Hlas polnice

Na konci února 1940 všichni exulanti nastoupili na loď, po Středozemním moři se přeplavili do Marseille, a odtud se vlakem dostali do výcvikového tábora dvou československých pěších pluků v Agde.

Václav a Jaroslav Vondrákovi byli zařazeni ke kulometné rotě 2. pěšího praporu.

I když Francie (společně s Velkou Británií) byla oficiálně ve válečném stavu s Německem od 3. září 1939, boje v plném rozsahu a hrůze začaly až 10. května 1940, hitlerovským útokem na Francii, Belgii, Holandsko a Lucembursko.

Československý pluk byl 5. června dislokován do přifrontového pásma k Montigny, asi 200 km jihovýchodně od Paříže, a o pět dnů později odeslán na Marnu. I když se čs. pěšáci 11. června zúčastnili bojů na Marně a Seině, na nevalné bojeschopnosti Francouzů nemohli mnoho měnit. Francouzská armáda jako celek nebyla schopna zastavit drtivý německý nápor.

Nastal všeobecný ústup. Nejhorší bylo, že všechny hlavní i vedlejší komunikace byly doslova ucpány tisíci zoufalých civilistů, kteří v automobilech i pěšky, s koňmi, na jízdních kolech, s ručními vozíky i s dětskými kočárky, bezhlavě prchali do bezpečí. Přitom je nic nechránilo před kulomety a bombami útočících německých letadel.

Čs. 2. pěší pluk bojující v rámci francouzské 239 lehké pěší divize, se stahoval od Gienu, jižně od Paříže, a bránil Loiru.

19. června se francouzská armáda totálně zhroutila. Zanechávala za sebou jen nepojízdnou techniku, vyhořelé budovy, a v příkopech své mrtvé a odhozené zbraně. A 22. června 1940 došlo k potupnému podepsání francouzsko-německého příměří. Ne všichni z povolaných 13 614 Čechů a Slováků se smířili s kapitulací. Na 5000 z nich, na rozdíl od mnohých mobilizovaných čs. krajanů-starousedlíků, chtělo pokračovat v boji, a byli mezi nimi i bratři Vondrákovi, se znovu soustředilo v Agde. Přemístili se pak k evakuaci do Lvího zálivu, do přístavu Séte, kde nastoupili do podpalubí egyptské nákladní lodě "Rod El Farag" (27. 6.). Vypluli na Středozemní moře, aby od Gibraltaru, tentokrát už v dlouhém evakuačním konvoji, nabrali směr k britským ostrovům.

Battledress

V první polovině července, po vylodění v liverpoolském přístavu, byla čs. vojenská skupina ubytována ve vojenském stanovém táboře v hrabství Cheshire-Cholmondeley u Chesteru.

Brzy dostala britskou výstroj a výzbroj. Po ustavení 1. čs. smíšené brigády se v říjnu čs. druhý prapor přestěhoval do zámku Walton Hall poblíž Stratfordu, Shakespearova rodiště.

Zatímco probíhaly neustálé ničivé nálety německých letadel na britská města, československé orgány v Albionu realizovaly pro své pozemní vojsko kurzy útočného boje a kurzy výsadkového výcviku pro nasazení v týlu nepřítele.

Václav Vondrák patřil mezi první dobrovolníky. Jenže měl fatální smůlu! Při třetím nácviku seskoku z letounu padákem, si při dopadu zlomil pravou nohu. Další uplatnění jako parašutisty určeného pro vysazení v Protektorátu proto již nepřicházelo v úvahu.

Po vyléčení ve vojenské nemocnici v Manchesteru se Václav přihlásil k čs. obrněné brigádě, která na jihoanglickém pobřeží prováděla intenzívní výcvik na tankový útvar.

Ve válce mezitím nastal obrat. Začal porážkou německo-italských vojsk u El-Alamejnu, vyloděním Američanů a Britů v Alžírsku a Maroku, a zejména rozdrcením 6. Paulusovy armády ve Stalingradu. A také leteckými údery postupně přecházejícími na kobercové bombardování nejcitlivějších lokalit Německa.

Mladší z bratří Vondrákových - Jaroslav, se při plnění svých vojenských povinností stačil v roce 1942 ještě oženit s Angličankou Peggy a mít s ní dcerku Carolu.

A Václav? Ve vojenském útvaru přeorganizovaném v září 1943 na čs. samostatnou obrněnou brigádu, stal se v hodnosti rotného velitelem tanku. V květnu 1944, jen několik týdnů před invazí Spojenců do francouzské Normandie, byla brigáda k dokončení výcviku převelena k Edinburghu v jihovýchodním Skotsku.

Dunkerque

Britské velení od počátku neuvažovalo o zařazení čs. samostatné-obrněné brigády přímo do invaze. To byla akce prestižní, především anglo-americká. I když se někdy tvrdí, že jedním z důvodů naší neúčasti byl fakt, že 4350 Čechoslováků by po případných větších bojových ztrátách už nemělo odkud doplňovat svůj početný stav.

Nejvyšší britská vojenská místa čs. samostatnou- obrněnou brigádu po pozdějším vylodění v Normandii poblíž Falaise - nasadila v prvním týdnu října 1944 k obléhání severofrancouzského přístavu Dunkerque.

Tak naši vojáci začali pasívním bojem takříkajíc "držet v šachu" kolem 15 000 německých vojáků, kteří pod velením neústupného viceadmirála Frisiuse měli k dispozici nejen 120 děl, ale i přiměřenou soustavu opevněných opěrných bodů - důmyslných betonových pevnůstek, krytů a dlouhých linií minových zátarasů. Kromě toho nacisté ke své obraně využili všech vodních kanálů a propustí, a doširoka zaplavili celé předpolí Dunkerque.

V den čs. státního svátku - 28. října 1944, se naši vojáci pokusili o útok. Pod tankem jemuž velel Václav Vondrák však vybuchla mina a poškodila rychlostní skříň.

Při opakované a velké bojové akci v listopadu 1944 se rozpoutalo úplné peklo! Tank Václava Vondráka se opět otřásl mohutnou a ještě silnější explozí. Článkové pásy byly rozervány, a pojízdná kola zůstala odtržena od podvozku. Václav vylezl z nepojízdného obrněnce. Avšak již po několika krocích jej střepina právě vybuchlého granátu zranila na pravém stehně a vzápětí jiná do holení kosti pod levým kolenem. Následovala další exploze a další střepina, tentokrát přímo do levého boku.

Silně krvácejícího Václava spolubojovníci odnesli na nejbližší praporní ošetřovnu, a po základní první pomoci přemístili na brigádní ošetřovnu. Tam jej celého v obvazech, navštívil starostlivý a obětavý bratr Jaroslav.

Cena vítězství

Vánoce 1944 Václav Vondrák proležel v kanadské vojenské nemocnici v Saint Paul. Poraněná osádka jeho zasaženého pancéře se vrátila zpět k útvaru, a tak zcela ještě nedoléčený bojovník požádal v době mezi svátky o předčasné propuštění. Velení mu přidělilo nový tank typu Cromwell, vyzbrojený kanónem ráže 88mm.

Českoslovenští vojáci během sedmiměsíčního obléhání Dunkerque zmařili všechny nacistické pokusy o výpad, a naopak - za celou tu dobu na 900 Němců zajali, přes 500 navždy vyřadili a 1600 zranili. Ovšem za cenu vlastních téměř 170 mrtvých a 460 raněných.

9. května 1945 viceadmirál Frisius kapituloval. Brigáda mezitím vzrostla na 6 500 mužů. Sen všech příslušníků ČSOB, pro který vlastně odešli za hranice, se však splnil jen zčásti! Nebylo jim dovoleno přesunout se ještě před koncem války až na půdu vlastní země, a tam bojovat proti nepříteli. Především pomoci Pražskému povstání.

Domov, sladký domov

18. května 1945 o půlnoci rotmistr Václav Vondrák přijel se svým tankem do Klatov. A s nápisem na silném pancíři challengeru: "Home sweet Home" projížděl při slavnostní přehlídce tanků, automobilů a motocyklů dne 30. května hlavními tepnami rozjásané Prahy.

Měl úsměv na tváři, ale již věděl, že v roce 1942, po atentátu na Heydricha, Gestapo zatklo nejen sestru a nejstaršího bratra, ale i matku, která se po válce vrátila z vězení s 50 procentní invaliditou.

Bratr Jaroslav se v roce 1946 vrátil natrvalo ke své manželce a dcerce do Velké Británie, a živil se tam jako vcelku úspěšný opravář zemědělských strojů.

Naproti tomu Václav v nastalém míru setrval v čs. armádě, a jako náčelník archivu prvního a druhého odboje ve Vojenském historickém ústavu na vrchu Žižkově působil až do roku 1953. Protože režim nepřál vojákům ze západních bojišť, časem byl "upozaděn" na finanční oddělení okruhu, a po roce z armády vyhozen vůbec. Až do důchodu v r. 1969 pracoval jako bezpečnostní technik u Středočeských energetických závodů.

V roce 1984 se (podruhé) oženil s Antonií rozenou Bílkovou, a žije s ní až posud mezi námi na Žižkově.

Vyznamenání Václava Vondráka:

1940 - za chrabrost
1944 - za chrabrost (Dunkerque)
1944 - Čsl. válečný kříž 1939 (Francie 28. 10. 1944)

Medaile: za zásluhy I
za zásluhy II
1991 - za zásluhy
1994 - řád Čestné legie (Francie)

Podle vzpomínek plukovníka v. v. Václava Vondráka sepsal a doplnil Miroslav Čvančara

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012