Prosinec

11-12 2006 Ostatní česky
obálka čísla

Mezi evropskými národy jsme jedni z mála, kteří nemají názvy měsíců odvozeny z latiny, ale z přírodních jevů charakteristických pro podnebí mírného pásu až na jeden, a to únor. Nejste-li lingvisty, tak váháte, ale název vznikl z toho, že o předtuše jara prasklá led, kusy plavou a noří se do vody. Jméno existuje pouze v českém jazyce. Prosinec jako jediný byl odvozen od slovesa prositi a souvisí s duchovním obsahem Vánoc.

Nejen svátky, ale celý měsíc býval tajemný a plný očekávání. Dnes bohužel už většinou jen pro děti a někdy ani pro ně. Ve mně jako venkovském dítěti přežívá vzpomínka na pole zapadaná sněhem, na dům prohřátý teplem obyčejných kamen, vzpomínka na chalupu mých prarodičů s velkou sednicí, tak se říkávalo v našem kraji obytné kuchyni, se zelenými kachlovými kamny a vlahou pecí, na které se tak krásně leželo po návratu z klouzačky a usínalo při tichém vyprávění dospělých. Oba domy voněly čistotou doběla vydrhnutých podlah, zářily naškrobenými záclonami a bílými ubrusy. Čerstvě nařezané větévky borovic, smrčků s červenými plody šípků přinášely vůni lesa. Dárků nebývalo mnoho, nikdy mezi nimi nechyběla kniha a u babičky kalendář na čtení, proto do něj tak ráda píšu.

Na štědrovečerním stole nesměl chybět houbový kuba, rybí polévka, kapr, salát a štrúdl, což můj tatínek milovník českého jazyku vždy znovu opravoval na závin. Cukroví a v našem kraji spařované makové buchtičky, dobrota dobrot. Pravda, víc mi chutnalo až po nadílce. Vzpomínkám na Vánoce svého dětství nikdy neodolám.

Poslední měsíc v roce je významný od pradávna, neboť naši předkové byli pečlivými pozorovateli přírody a záhy zjistili, že kolem 20. prosince se začíná blýskat na lepší časy - přibývalo světla. Slavnosti zimního slunovratu byly v pohanských dobách velmi bujaré. Končila vláda dlouhých nocí a rodila se naděje na jaro. Jistě v nich byla skryta vzpomínka na dobu, kdy tu několik století žili Keltové. Jako dítěti mi vrtalo hlavou, jak asi vypadá převalení blechy, neboť jem slýchala babiččino přísloví "Na Boží narození o bleší převalení." Jaro od Štědrého dne dychtivě vyhlížím dodnes.

Vánoce v českých zemích jsou trošku jiné než v okolní Evropě. Jejich slavení je doloženo již ve 14. století. Advent od latinského adolvio - přicházeti, je čtyřtýdenní období - původně duchovní přípravy na příchod Božího děťátka na svět.

Naši předkové v tomto čase ráno před úsvitem chodili do kostela na tak zvané roráty. Název pochází od prvních slov latinského liturgického zpěvu: "Rorate coeli desuper?" "Rosu dejte nebesa, shůry?" Bohoslužby se konaly ke cti Panny Marie Matky Boží. Od 16. stol. byla do textu přidávána slova duchovních písní v českém jazyce a dodnes patří k nejkrásnějším. Ježíška přinášejícího dárky slaví kromě nás ještě v Polsku, Slezsku a v některých částech Německa. Pokus nahradit Ježíška ruským Dědou Mrázem, jehož obdobou je Santa Claus, zatím neuspěl. Obě postavy připomínají sv. Mikuláše, který býval provázen bujarými slavnostmi mládeže, která vyváděla různé skopičiny. Sv. Mikuláše provázel průvod masek, kde nechyběli kominík, ras ani smrt. Později se počet ustálil na tři postavy sv. Mikuláše - stařec s bílými vousy, berlou, anděl a čert. O čertech by toho bylo na delší vyprávění.

Nedávno jsem se dočetla o Američanovi, který si přál, aby s Mikulášem nechodil čert, poněvadž děti jsou jím vyděšeny a frustrovány, čímž jsou porušována práva dítěte. Tak nevím? Na základě vlastní zkušenosti jako dítěte a později střídavě v roli anděla i čerta a ještě později jako matka a babička jsem ani na sobě ani na nich nějakou frustraci z návštěvy sv. Mikuláše nepozorovala. Jsme frustrováni lecčíms, ale ne v důsledku mikulášské nadílky.

Ač byl Mikuláš v nedávné době katolickou církví vyřazen ze seznamu svátků, slaví se dál. Na české čerty nedá dopustit, nepatří mezi evropské démony, zlé duchy. Za všechny jejich jinakost v nejlepším slova smyslu dokazuje zlidovělá čertíkova větička z pohádky Princezna ze mlejna: "Jsem malej, ale šikovnej."

Trochu mikulášské pranostiky: "Když na sv. Mikuláše prší, zima lidi hodně zkruší." Téměř zapomenutým svátkem začátku prosince je tzv. barborka. Slavil se 4. prosince na den sv. Barbory, patronky havířů a dělostřelců. Představovala ji ženská postava zahalená v bílém s metlou. Dnes tento svátek připomíná zakoupená a v lepším případě osobně ustřižená větévka třešně, višně, forsytie (lidově zlatého deště). Dříve dívka hádala, kolikátý den po sv. Barboře rozkvete první kvítek, protože tolikátý měsíc byl pro ni v dalším roce šťastný. Pokud větévka rozkvetla do Štědrého večera, věštila brzký sňatek. K tomuto svátku se váže také řada pranostik.

Za všechny: "Jaké počasí na sv. Barboru, takové celý advent."

Než vraťme se k Ježíškovi. Podle Nového zákona se Ježíšek narodil ve chlévě, zavinut do plenek byl položen do jesliček (krmítko pro zvířátka). Ta ho obklopila a zahřívala svým teplým dechem. Jeho příchod ohlásila tzv. Betlémská hvězda, která je zobrazována jako kometa. Po jejím objevení přicházejí tři mudrcové z Východu a přinášejí malému Spasiteli krásné dary. Lidová tvořivost úlohy poněkud obrátila a po staletí dárky dětem a dospělým nosí Ježíšek. Dostává se mu za to toho nejcennějšího, co může člověk darovat, a to lásky.

Dojemný příběh narození Božího dítěte v Betlémě ztvárnily obratné ruce řezbářů. Realita spojená s půvabem v řadě lidových betlémů budí obdiv u domácích i zahraničních návštěvníků. Jesličky můžeme v předvánoční době spatřit v každém katolickém kostele. Mám ráda ten u kapucínů na Hradčanech, kam jsem chodívala se svými dětmi.

K našim Vánocům patří neodmyslitelně hudba, ať jsou to koledy umělé nebo ty prostinké lidové doprovázející vánoční mše. K nejslavnějším patří ta od rožmitálského kantora Jana Jakuba Ryby, začínající: "Hej, mistře, vstaň bystře." V době hluboké totality se na ni chodívalo do kostela sv. Jakuba na Starém Městě pražském. Chrám patřil ke klášteru františkánů, v jehož zdech staroměstští spolu s mnichy uspořádali pro Elišku Přemyslovnu a jejího manžela Jana Lucemburského svatební hostinu, poněvadž Pražský hrad byl v rozvalinách. V kostele jsou nádherně znějící varhany. Pražané zajdou i k Panně Marii Vítězné, kde chovají zázračnou sošku Pražského Jezulátka, o němž se ve španělsky mluvících zemích věří, že se narodil v Betlémě, ale do školy prý chodil v Praze. Není to krásná legenda? Proč tedy stále vymýšlíme další a další reformy našeho školství?

Zvyků se k Vánocům váže dlouhá řada. Na stole má být chléb a sůl, aby bylo v roce všeho hojnost, vánoční věnec, který po druhé světové válce vymizel, se postupně vrací. Původně ho vázali mladí lidé, případně celá rodina. Má čtyři svíce a každou adventní neděli se rozsvěcí jedna. Klade se na stůl, ale věší se i nad dveře. Měl zajistit dobrou úrodu a ochraňovat domácnost a její obyvatele před pohromami, nemocemi a zlými silami (to je to pohanské). Dnes je z větviček jehličnanů, na vesnici býval z klasů. Věnec se nosíval i na hřbitov. Rozkrajování jablíček zná snad každý. Srdíčko znamenalo lásku, křížek nemoc a hvězdička - jak jinak - štěstí. Děvčata házívala střevíc, byl-li špičkou ke dveřím, znamenal sňatek. Odlévání olova známe už jen z literatury. Zamilovaní chodili třást bezem a říkali: "Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes."

Do nového roku Vám přeji, ať jsou kolem Vás samí laskaví a milí lidé a daří se Vám při veškerém konání.

Vaše Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012