Sní o tom, že uslyší zpívat velrybu - Kateřina a Miloš Motani

Tento rozhovor s Kateřinou Motani nevznikl původně pro Český dialog, ale pro časopis Elixír. Kontakt na manžele Motani jsme dostali od vídeňského výtvarníka Jana Brabence, který je doporučil našemu časopisu a je také autorem otázek tohoto rozhovoru. Následně jsme domluvili promítnutí jejich diashow s besedou, obojí se odehraje 29. ledna v Městské knihovně v Praze v rámci našich Hovorů bez hranic. Zaujme-li Vás téma, přijďte se podívat a popovídat osobně, budete-li mít možnost.

Kateřino, jak dlouho jste v Rakousku?

Do Rakouska jsme odešli v létě 1989 - tedy krátce před revolucí. V ruce jeden kufr a hlavu v oblacích.

Proč děláte to, co děláte?

Plním si své dětské sny. Jako dítě jsem četla jen dobrodružné knížky z cest a od moře. Takové ty holčičí mě nikdy moc nezajímaly. Plánovala jsem s kamarádkou cestu kolem světa a snila, že jednou uslyším zpívat velryby. Mám hrozně ráda přírodu, vedla mě k tomu maminka a obě babičky.

Měla jste doma umělecké vzory?

V rodině hodně lidí dělá nebo dělalo do kumštu - výtvarno, malování, keramika, fotografování, hudba, zpěv, literatura. Máme v ní i jednoho cestovatele a sběratele všeho, co by se mohlo někdy na něco hodit. Asi se to ve mně všechno jaksi prokřížilo a vyrostl ze mě fotograf-cestovatel, který má oheň za patama, má nesmírně rád přírodu, jeho fotky mají výtvarné rysy, na cestě sbírá písek, kamínky a jiné zajímavé nepotřebné věci, o svých cestách píše reportáže a hudbu slyší i v neutuchající písečné bouři.

V té bouři byl také čas na lásku?

Když mi bylo devatenáct, tak jsem potkala kluka, který hrozně rád fotil a člověk se s ním nikdy nenudil. Byl stejně střelený jako já - a tak jsem si ho vzala.

Proč neděláte něco jiného?

Ráda maluju. Rozdíl je ale v tom, že při malování jste s tím obrazem sám, kdežto při focení jsme dva.

Máte jako fotograf jiný úhel pohledu na svět?

Při fotografování jsou oči nejdůležitější. Jelikož jsme na to dva, tak dohromady vidíme ještě víc. Zjišťujeme ale, že nejen oči, ale i ostatní smysly hrají při cestování podstatnou roli. Když si můžete něco nahmatat - v přírodě je tolik úžasných tvarů. Nebo když začne pršet, tak má zem takovou kořeněnou vůni. Jídlo daleko od domova také dobře chutná - ať už je pestré od domorodců, nebo ať jsou to špagety uvařené někde uprostřed pouště a polité kečupem. A vůbec ze všeho nejkrasnější je pouštní ticho - hrozně pěkně se poslouchá.

Chcete ze svého koníčka/fotografování/ udělat svoji práci a ze své práce svého koníčka?

Fotografování a cestování je pro mě to, pro co se dá na tomto světě dýchat. Chci mít na to co nejvíc času, protože bez dýchání člověk nemůže existovat. Ve zkratce - chci mít jednoho velkého koně "bez práce".

Co potřebuje umělec na to, aby našel správné světlo a okamžik?

Na to, aby vznikla dobrá fotka, musí všechno sedět. Fotograf musí být ve správnou dobu na správném místě. Musí sledovat počasí, jak jdou mraky, odhadovat jaký bude západ. Často vyhledává oblasti a motivy i pomocí intuice. Nejdůležitější jsou ty oči, které jezdí po krajině a snaží se zakopnout o něco pěkného v detailu nebo vnímat krajinu v celé své nádheře.

Nežli zakopnete, tak se asi hodně nachodíte.

Své kilometry dostáváme do nohou ne na dlouhých vyznačených stezkách, ale lezením po skalách, prodíráním se soutěskami nebo houštinami, "chozením kolem dokola", nebo když najdeme hodně motivů najednou a nevíme, kam dřív skočit.

Co pokládáte při Vaší práci za rozhodující?

Důležité je vnímat krajinu srdcem, jedině potom můžete přírodě opravdu porozumět.

Když máme vyhledaný motiv nebo určitou oblast, tak si musíme často přivstat. Většinou vstáváme už za tmy, protože do místa musíme také zavčasu dorazit. Zpátky z terénu se vracíme zase až potmě a doufáme, že příroda bude milosrdná a nešlápneme třeba na chřestýše.

Propršel Vám nějaký záběr?

Když se schyluje k bouřce, tak zatímco ostatní prchají někam do sucha, vyčkáváme, co se před objektivem "otevře", nebo co se pěkně zabarví. Z terénu odcházíme teprve tehdy, když jsme spokojení a mokří až na nit.

Vracíte se k některým motivům?

Když se světlo nevydaří, vracíme se do oblasti zpátky, dokud to "nemáme ve foťáku". A i když jsme celkem spokojení, stejně se vracíme, protože příště bude zase jiné počasí a možná si všimneme toho, co jsme roky předtím vůbec neviděli.

Velmi důležitá je i technika, tedy na co se fotí, kterým objektivem a na jaký film. Nutně potřebujeme i stativ, abychom se doma nemuseil dívat na různobarevné šmouhy.

Jste často v poušti, jste tam víc doma?

Naše heslo je "všude dobře, tak co doma". No a v té poušti je nám moc dobře.

Nemáte pocit, že do té pouště patříte?

Určitě. Kdysi jsme také četli, že jak začne mít poušť člověk rád, tak že je to láska na celý život. No a my jsme její kráse úplně propadli.

Vy nejste ani tak cestovatelé, vy hledáte výjímečné tvary a barvy, proč?

Je to slast pro oko. Vlastně pro celé tělo, když se například někde odřete ? no a taky pro duši.

Kde končí přírodní úkaz a kde začíná umění?

Myslíme si, že největší umělec je "Ten nahoře". My jenom to, co "On" z té haldy kamení, skal, písku a prachu vymodeluje, kouskem toho moře, jezera nebo vodopádem promokří, světlem a barvami Země namaluje, dáváme na film.

Jaké máte plány?

Velké, oba dva jsme střelci - střelení, s nohama na Zemi, prachem na patách a hlavou stále v oblacích.

Kam až chcete ve vašem umění jít?

Až na konec světa.

Přeji Vám, aby na tom konci světa bylo nádherné světlo.

www.motani-photography.com nebo www.motani.eu