Slovo šéfredaktorky - Pochmurný listopad?

Právě před deseti lety jsem přistála (tedy po velkých turbulencích, kdy dívka vedle mne musela použít pohotovostní pytlík) v Sydney v Austrálii. 17. listopadu v 17 hodin, 7 let po sametové revoluci jsem měla besedu v Sokole. Bylo to báječné setkání s báječnými lidmi, z nichž mnozí jsou mými dobrými přáteli dodnes a já si toho velice vážím. Počasí bylo typicky jarní, 25-27 stupňů Celsia, kytky voněly, ptáci řvali (v Austrálii se o jejich "zpěvu" dá těžko mluvit), a moře na Bondi Beach mi ukázalo, zač je toho loket, když do něho člověk vleze a nemá patřičné vědomosti či zkušenosti, jak s ním zametou vlny. Byl to nádherný čas, který už asi nezopakuji, ale mám jej ve svém srdci, ve své mysli a popsala jsem jej do knížky. Knížce jsem za deset let nenašla vydavatele, což je moje chyba, protože když čas věnuji Českému dialogu, nemohu jej věnovat už ničemu jinému.

Ale co bych ráda zmínila, viz titulek: Tehdy, v roce 1996 jsem cestovala tři měsíce po Austrálii v místech, kde žijí našinci, měla jsem s nimi besedy i jiná mnohá setkání. (Mimochodem, víte někdo, zda-li existuje ekvivalent slova beseda v jiných jazycích? Jestli ano, prosím napište.)

Na besedách a setkáních se mnohdy ozvaly kritické hlasy na naši novou, vznikající demokracii. Ach, jak já jsem ji bránila! Bila jsem se v prsa za Václava Havla, za Václava Klause, za Petra Pitharta a za mnohé další novodobé "papaláše". Vysvětlovala jsem, že nelze tak rychle všechno změnit, že všechno chce svůj čas, že ale mají DOBRÉ ÚMYSLY A PROGRAMY, že to jistě bude mnohem lepší za pár dalších let.

Tehdejší vláda by mne měla zlatem platit za takovou propagaci v zahraničí! Místo toho jsem se po návratu dozvěděla, že Český dialog je víceméně v krachu. A to proto, že ekonomická a politická situace se v naší zemi silně zhoršila. Firma jménem strana ODS například měla podivné mrtvé sponzory, což navnadilo některé její členy rozdělit stranu na dva kousky a ten druhý pojmenovat Unie Svobody. Možná byl ten nápad ušlechtilý, nicméně, kde je strana dneska? Nevím, ať koukám doleva či doprava, dopředu či dozadu. Prostě není. Její bývalá předsedkyně Hana Marvanová (byla mi sympatická) odstoupila a porodila další děťátko (což je určitě milejší záležitost než sedět celé dny v poslanecké sněmovně mezi - jemně řečeno - narcisy, mocichtivci a korytáři všeho druhu.)

Dostala jsem dnes dopis - článek od pana Čestmíra Hofhanzla, bývalého poslance, který popisuje ze svých zkušeností sedmnáctiletou situaci v naší zemi. Je to tak smutné čtení, že jsem jej odmítla uveřejnit. Že jej jen nabídnu zájemcům poslat e-mailem. Ale je to čtení velmi výstižné. Je o falešné sametové revoluci, o tom, jak si gauneři z minulého režimu urvali kus moci v novém režimu, jak využili "naivních idealistů" které jako bílé koně strčili dopředu a pak je buď zkorumpovali nebo vyhodili, o zaplacených novinářích, zcenzurované televizi a rádiu, o tom, že všechno je pěkná komedie pro voliče, kteří jsou voleným zástupcům dobří jen právě pro to zvolení a jinak jsou pro ně jen plebs a lůza z ulice. Skoro se mi tomu chce uvěřit. Když si přečtu, že komunistický boss a bývalý estébák Filip, jinak místopředseda parlamentu (!!!) na dotaz novinářky, jestli se nestydí, že bere měsíčně sto tisíc, zatímco jeho dělníci, za které tak bojuje, berou jen patnáct, odpoví, že se nestydí, protože si to za svou práci zaslouží, oněmím. A když pak tento nestydatý soudruh za nějaký čas řeční u hrobu hromadného vraha Gottwalda a dovolává se jeho zásluh za potlesku vzteklých a zakysaných staříků, kteří litují zářných minulých "zítřků", omdlívám. Když se za půl roku (!!!) nedokážou po volbách "naši zástupci" domluvit jak sestavit vládu a každý den každý z nich mluví něco jiného, ptám se, jak je to možné? Když čtu denně v novinách, jak jsou gauneři, kteří se mezi sebou střílejí (kéž by se vystříleli úplně) propojeni s policií a vládou, ptám se: tohle je ta demokracie? Takhle že se žije v krásném státě uprostřed Evropy, který založil Masaryk?

Ne, nechce se mi věřit, že svět a potažmo situace v naší republice je jenom špatná. Vždyť já sama znám tolik dobrých lidí, a to dokonce některé i v parlamentu, spíše však v senátu, na magistrátu, dokonce u soudů, nemluvě o stovkách mých přátel z řad umělců, spisovatelů, z řad mých milých čtenářů a báječných lidí nejrůznějších profesí. Mají to však mezi výše zmíněnými dosti těžké. Ale přece jen se občas něco podaří, když se lidé nebojí ozvat. Vždyť i Vladimír Hučín, kterého chtěly staré struktury srazit na kolena, díky veřejné podpoře nakonec zvítězil (viz str. 46)

Vážení čtenáři, než jsem se dopracovala ke konci článku, který jsem přerušila kvůli korekturám na Českém kalendáři, klepou na dveře vánoční svátky. A tak mysleme spíše na krásné věci a pojďme si udělat pohodu mezi svými blízkými. Třeba ten příští rok, který má v sobě sedmičku, bude o něco lepší.