František Škroup autor české hymny

6-7 2001 Kultura česky
obálka čísla

    V neděli 21. 12. 1834 byla v pražském Stavovském divadle poprvé uvedena hra Josefa Kajetána Tyla s hudbou Františka Škroupa -- zvaná podle jarní oblíbené velikonoční slavnosti na nuselské louce -- "Fidlovačka".
   V podtextu pak stálo: aneb Žádný hněv a žádná rvačka.
   Byl to prostý, lidový příběh. Vyšperkovaly jej Škroupovy písně, které přiměly posluchače k potlesku. Lechtaly u srdce, zvedaly nohy pod stolem do taktu, probouzely nadšení. Jedna z nich však donutila mladé i staré povstat a projevit ohlušujícím potleskem, slzami a voláním poctu oběma autorům. Byla to píseň, kterou zpíval slepý Mareš a doprovázel ji hrou na housle:

Kde domov můj? Hučí voda po lučinách,
bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země, země česká -- domov můj...!


   Ta píseň rezonovala v duších toužících po ztracené vlasti, kterou děd, otec i syn nosili v srdci jako vzácný poklad. Nikdy se té lásky nezřekli, pěstovali a učili mateřštinu své děti. Tehdy ve Stavovském divadle už druhou sloku zpívalo obecenstvo, slova ještě chytalo:

Kde domov můj? Znáte v kraji bohumilém,
tiché duše v těle čilém, jasnou mysl, znik a zdar,
a tu sílu, vzdoru zmar: To je Čechů slavné plémě,
mezi Čechy -- domov můj!


   Škroup si nechal záležet. Do hry vkomponoval 21 zpěvních vložek, tahle byla jedenáctá. Stala se oním hitem, jak se dnes říká, který učaroval posluchačům. Brzy po premiéře Fidlovačky vyšla ve sbírce "Věnec zpěvů vlasteneckých" a po celých Čechách ji zpíval basista Karel Strakatý, na Moravě barytonista Jan Křesomysl Píšek (rodák ze Mšena u Mělníka). Zpívala se na školách, při besídkách, v rodinách, na ochotnických divadlech. Už v 60. letech 19. století se stala "hudebním odznakem" české národnosti. Hymnou se stala až roku 1920.
   V tomto čase, kdy vedle naší vlajky už nemusí být vlajka jiná, mohla by i hymna znít častěji, než tomu tak je. A přece díky našim chlapcům s hokejkami máme možnost z jejich tváří vyčíst to štěstí, tu radost, kterou vedle jejich sportovního vítězství doprovází zpěv hymny, která jim zůstala a zůstává jako vzácné dědictví z časů pro národ nejtěžších. Oni se tou hymnou zdobí a hymna oslavuje je.
   František Škroup je jedním z našich hudebních skladatelů, kterým jsme zůstali mnoho dlužni. Pohled na něho je tak zúžený, tak málo jeho jméno utkvělo v paměti, známý je především jen jako autor hudby k národní hymně. Jenže v jeho čase, v polovině devatenáctého století, býval jedním z nejvýznamnějších zjevů tehdejšího pražského hudebního života. Všechny své schopnosti vložil do služeb národního probuzení, doby obrozenecké, a připravoval spolu s jinými, vlastně jako jeden z ;prvních, cestu pro vznik české národní hudby. V ne právě dobrých podmínkách tehdejší doby se mu podařilo vybojovat první české operní představení, komponoval hudbu k českým hrám, vydával písně, zakládal pěvecké spolky a byl všude tam, kde se probouzel hudební život. Narodil se v červnu roku 1801 v Osicích u Pardubic a studijní léta prožil v Hradci Králové a v Praze. Praze pak chtěl zůstat věrný a také se tu plně zúčastňoval jejího hudebního života. Po velikém úspěchu své první opery Dráteník se stal kapelníkem Stavovského divadla. Organizoval koncerty světových skladatelů -- Hectora Berlioze a Richarda Wagnera. Čím větším se stával, čím více uměl, tím více, jak už je, bohužel, u nás doma zvykem, sklízel závist a intriky.
   Snažil se jim čelit, ale marně. Přes ohromné ovace ve Stavovském divadle byl roku 1857 zbaven místa kapelníka, nepřijalo jej ani nové Prozatímní divadlo, a tak neviděl jiné možnosti, než hledat obživu a své uplatnění za hranicemi, kde mu angažmá nabízeli. Stal se dirigentem v ;opeře holandské v Rotterdamu.
   Připomeneme-li si osud Bedřicha Smetany, je to něco podobného. Oba pocházeli z východních Čech, kde byla veliká tradice muzikantská. Oba pracovali a žili pro potřebu tehdejší české kultury. Oba se těžce probíjeli, sklízeli závist a nenávist, nevděk národa, kterému se odevzdávali. Jak Smetana, tak Škroup měli rodiny, o které se museli starat. Oba také prožili podobné rodinné tragédie. Škroupův osud byl ale ještě horší než Smetanův. I když měl v Holandsku vděčné obecenstvo, dobré zaměstnavatele a sklízel četné ovace a vyznamenání, toužil po vlasti, sliboval své ženě i dcerce, že se vrátí příští, a potom zase další rok, čekal, že národ mu sám otevře náruč. Nestalo se tak. Sen zemřít doma, v náručí svých nejbližších a být pochován v ;Praze, se ;mu nesplnil. Skonal vyčerpán v ;Rotterdamu v únoru roku 1862. Bylo mu 61 let.
   V památce jeho jména zazněla na jevišti Národního divadla po jeho smrti několikrát opera Dráteník, jenže z toho se on již nemohl potěšit. Ani píseň slepého šumaře Mareše z jeho a Tylovy Fidlovačky, kterou si český národ vyžádal jako píseň písní, která je tou pravou hymnou "duší útlých v těle čilém" ze země, kde "voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách", nebyla pokaždé milována těmi, kteří to s národem nemysleli dobře. Žádní okupanti nepřejí okupovanému národu vzpomínku na jeho znovuzrození z ponížení, do kterého se tak často dostával. Nejčastěji zněla a byla zpívána po první světové válce. Letěla k nebi spolu s naší vlajkou jako holubice ke slunci naděje. Po každém pádu, nebo ponížení naší samostatnosti, umlkala.
   Hymna Kde domov můj se vůbec nepodobá hymnám jiných národů. Zatímco tam se ozývají vzdory, vzlety svobod národního bytí, zdrcující, velebné tóny, i hřmění síly, jako ve slovenské Nad Tatrou sa blýská, francouzské Marseillaise či anglické God save the King, česká Kde domov můj zní jen prostým zamyšlením se člověka pod božím nebem nad krásou tak prostou, přírodní krásou malé země, kde se Čech zrodil, aby tu žil, pracoval a výsledky svého bytí, práce a žití předal svým potomkům. I s touto hymnou...
   Když Škroup skládal Fidlovačku, nepomyslel si nikdy, že jednou se tato píseň stane národní hymnou. To již nežil...
   Kritici později psali, že Škroup nevynikal zase "tolik nad průměr"... Jiní, moudřejší, usoudili, že jeho dílo podceňovat je nemravné, že bylo úměrné jeho době, možnostem a potřebám.
   O Škroupův hrob v Rotterdamu se dlouho nikdo nestaral, byl zapomenut jako sta jiných význačných lidí našeho národa, se kterými by se jinde honosili. Teprve, když se v Praze konalo slavné "vzpomínání" sta let naší hymny, zahájili badatelé pátrání po posledním místě skladatelova odpočinku v Rotterdamu, a nad jeho hrobem byl postaven památník. Pamětní desku mají i na domě v Osicích, kde se Škroup narodil, i na domě v ;Rotterdamu, kde žil a zemřel.
   Půjdete-li po Olšanských hřbitovech, ve III. části (3. oddělení) najdete i hrob Škroupovy vdovy Karoliny a jeho dcery Růženy. Měly těžký úděl. Dcera se zabývala hudbou až do své smrti a vzpomínala s úctou na svého otce. Zemřely takřka v bídě.

Dagmar Štětinová

P. S. Kromě opery Dráteník a Fidlovačka napsal ještě opery: Oldřich a Božena, Libušin sňatek a dvě opery německé, které s úspěchem provozoval v Holandsku. Samozřejmě i mnoho sólových, sborových písní, skladeb pro klavír a komorních...


Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012