Svatováclavské slavnosti

Od roku 1936 se znovu uskutečnila jakási vigilie před slavností sv. Václava na Václavském náměstí, v jeho dolní části. Vše uváděl P. Kelnar, farář od Panny Marie před Týnem, vystoupil svatovítský sbor, trubači a z Kristiánovy legendy četl úryvky Radovan Lukavský. V závěru hodinového programu promluvil P. Alois Kánský:

Můžeme-li věřit historikům, pak v době vlády knížete Václava jsme ročně do Německa posílali 120 volů a 500 hřiven stříbra. Možná, že bychom mohli navrhnout vládě Spolkové republiky, aby se některé tradice obnovily. Do Německa bychom mohli posílat volů třeba 500 a řečeno slovy Jana Wericha: "Považte, jak by se to tady propucovalo."

O těch stříbrných hřivnách bych už tolik nemluvil, protože ty bychom potřebovali spíš tady.

Všimněte si, že v naší zemi nemáme jediný vítězný oblouk, který by připomínal nějakou vyhranou bitvu. Zato máme Maroldovo Panoráma Bivy u Lipan. Zřejmě, řečeno slovy Járy Cimrmana, připomínáme si naše slavné prohry

Na tomto náměstí je socha Sv. Václava, který pozemsky viděno prohrál, byl zavražděn. Na Staroměstském náměstí je socha Jana Husa, který také prohrál, byl upálen. Ale právě u těchto soch se shromažďují lidé v osudových chvílích národa. Nikdo nejde na vrch Vítkov, kde je největší jezdecká bronzová socha na světě, představující Jana Žižku, který nikdy žádnou bitvu neprohrál. Lidé tam nejdou aby si říkali: "To byl borec, ten nám pomůže." Hlásíme se k těm pozemsky poraženým, jako bychom cítili svou vlastní slabost a naději, že pozemskou prohrou všechno nekončí.

Václavova krev se vsákla do české země, jako Kristova krev do té palestinské. Možná právě proto i dnes tady přes všechny překážky a těžkosti křesťanství žije.