I císař, i loupežník

10 2001 Dějiny česky
obálka čísla

    Jak císař Josef II (+ 1790), tak Václav Babinský (+ 1879) jsou osobnosti, které si dovedeme zařadit do určitého dějinného období, jeho myšlení a jeho chování. Jako silné osobnosti jsou také na opačných koncích celého spektra lidských povah a jejich působení nejen na současníky, ale i na ty, kteří se narodili později, než oni dva mužové opustili tento svět. Ale co více mají tito tak odlišní a od sebe skoro sto let vzdálení lidé společného?
    Císař zaváděl myšlenky osvícenství do praxe někdy až tvrdě a necitlivě, ale v rámci své dlouhodobé vize prospěchu pro říši, kterou tak svědomitě a neúnavně spravoval. Václav Babinský alespoň ve svých mladších letech hleděl na své bližní jen z pohledu vlastního a bezprostředního užitku a snad měl i radost z toho, jak dokázat přechytračit oficiální autority. A přece tito dva muži byli schopni pochopit a ocenit nesmírnou vnitřní sílu a nezištnou lásku, kterou dokáží svým bližním darovat tiché, skromné a nenápadné Milosrdné sestry řádu sv. Karla Boromejského, pro stručnost většinou nazývané Boromejky. A jak císař, tak loupežník, každý v rámci svých možností provedl něco, co zdánlivě neodpovídá celkovému obrazu, který o něm máme.
    O Josefu II je dobře známo, kolik klášterů dal bez váhání a slitování zrušit, když nabyl přesvědčení, že řád svou činností nepřispívá společnosti. Jeho na racionálním rozboru založené úvahy často nebraly v potaz působení náboženského řádu jako úspěšného světského hospodáře, který ekonomicky rozvíjel celé velké regiony, a jako pečlivého udržovatele vzácných historických nemovitostí a cenných knihoven. Nicméně i citově chladný a všeobecně proti církvi zaměřený vladař byl natolik osloven výsledky práce Boromejek, že nejen jejich řád ve své říši nezrušil, ale dokonce sestry Boromejky požádal, aby přešly i do Rakouska.
    O Václavu Babinském se zejména v lidové tradici mluví jako o loupežníku, který se ze všeho dokázat vytočit a na kterého nikdo nestačil. I když jeho skutky určitě nebyly lidumilné, byly obráceny nutně proti bohatším, které bylo o co oloupit. To z něj udělalo hrdinu prostých a nemajetných lidí, kteří v jeho chování spatřovali aspoň trochu naplnění své touhy po sociální spravedlnosti, jak ji viděli ze svého pohledu. Málo se ale ví,že tento až modelový záporný hrdina se v průběhu svého života zásadně změnil. Žádnou vraždu mu sice nebylo možno prokázat a tudíž se na něj nevztahoval trest smrti, ale druhý nejvyšší trest dvacetiletého žaláře, které Babinský skutečně "odseděl". Nejprve se sice pokusil o odvážný útěk, ale brzy ho už na brněnském Špilberku dozorci cení pro vzorné chování. Proto nemusel být trvale spoután v řetězech, ale směl přes den pracovat jako ošetřovatel v ústavní nemocnici. Po přeložení do trestnice v Kartouzích u Jičína se poprvé setkal s Boromejkami, které tam vykonávaly dozor nad vězni spolu s vojáky. Vliv Boromejek na Babinského byl tak silný, že se z něj stal doslova jiný člověk. Nejen že obětavě pečoval o nemocné spoluvězně, ale získal takovou důvěru Boromejek, že mu svěřily i péči o zahradu a dovolily mu pohybovat se i mimo věznici. Po vypršení svého trestu Babinksy dokonce požádal ředitele věznice, aby mohl setrvat ve službách jako zahradník i nadále. Na doporučení přešel do tehdejšího nalezince a později ženské věznice při klášteře Boromejek v Řepích., kde vzorně pečoval o zahradu a v zimě pletl košíky, ale také se hodně modlil a četl modlitební knihy. Příčilo se mu, když mu lidé "kradli ze zahrady květiny a jahody". Občas si zašel do hospody, kde výměnou za vyprávění o svém životě dostal dobré jídlo a pití. Tak vlastně vznikla celá ústní a později i několika spisovateli zpracovaná tradice o životě tohoto člověka, která ovšem se skutečností, jak je známa ze soudních knih, málo souvisí.
    O Josefu II i o Václavu Babinském víme mnohem více než o té tiché a skryté síle Boromejek, která oba muže přivedla chování neočekávanému pro jejich povahu a zaměření. Co za tím vězí a jsou Boromejky stále tak úspěšné ve svém hlavním snažení -- nezištném a vstřícném zacházení se všemi lidmi bez rozdílu?
    Poslání Boromejek se za celou dobu jejich existence nezměnilo: Boromejky se dobrovolně rozhodly zříci se světského života a všechny své tělesné a duševní síly věnovat dobru svých bližních. Každá doba potřebovala trochu jiné nasazení. Řád se v Čechách a na Moravě rychle šířil a v roce 1937 Boromejky pracovaly v 43 nemocnicích, 11 chudobincích , 16 sirotčincích, 33 opatrovnách a jeslích, 24 školách a penzionátech, 2 ústavech pro nezhojitelné, v ústavu slepců, v ústavu hluchoněmých, v ústavu slabomyslných, v polepšovně a ve věznici. Poúnorový re žim se pokusil činnost navždy zastavit a vymazat i jejich památku z minulosti. Ale skvělou a trpělivou práci řádových sester nedokázal nikdo nahradit.
    Dnes -- doufejme -- už nehrozí morové epidemie a dětské domovy se snad moc nepodobají dřívějším nalezincům. Ale nemocní , zejména staří a opuštění, zůstali. Zůstali také ti, kteří se nějakým způsobem dostali do konfliktu se zákonem a právním řádem a společnost je trestá odnětím svobody. To jsou právě ti lidé, kterým Boromejky tak obětavě slouží a kterým vracejí do jejich života vnitřní jas.
    V Praze jsou Boromejky známé svou činností hlavně v nemocnici Pod Petřínem a v Řepích. Tam se péče o nemocné rozšířila hlavně na dlouhodobě nemocné pacienty a na starší lidi, kteří mohou sice bydlet doma, ale potřebují každodenní odbornou péči, kterou jim v ;Řepích může poskytnout denní stacionář. Práce s nemocnými a nesoběstačnými lidmi je velmi náročná a namáhavá, ale také motivující a povznášející. Proto Boromejky brzy ve své historii se začaly aktivně věnovat zaměstnání a převýchově vězňů. Už v 70. letech 19. století se Boromejky staraly o trestanky v Řepích. Podle soudobých svědectví to byly většinou trestanky mnohem hrubšího zrna, než dnešní obyvatelky Řep. Ale i s nimi sestry dokázaly pořídit bez tehdy ještě obvyklých tělesných trestů.
    Nynější program "Zaměstnání a rekvalifikace obtížně zaměstnatelných žen" v Domově sv. Karla Boromejského v Řepích byl obnoven v roce 1997.
    Cílovou skupinou tohoto programu jsou ženy, které byly odsouzeny k trestu odnětí svobody na 1 -- 5 let, které úspěšně absolvovaly střední školu a prošly psychologickými testy. Nejčastějším důvodem k jejich odsouzení byl buď závážný dopravní přestupek, nebo menší majetkové přestupky. Díky rekvalifikaci, kterou tyto ženy ve zmíněném programu získají , mají usnadněný návrat do společnosti po skončení výkonu trestu a také silnou motivaci opustit předchozí způsob života, který vel ke kriminalitě. Toto je přínosné nejen pro ženy samotné, ale i pro jejich bezprostřední okolí, zejména jejich děti. Malé děti mohou své matky navštěvovat v zahradě, aniž by poznaly, že chodí do vězení.
    Ženy ve výkonu trestu pracují u lůžek chronicky nemocných pacientů a absolvují kurs Sv. Zdislavy z Lemberka, který je uznáván Ministerstvem školství. Po úspěšném absolvování závěrečné zkoušky studentky obdrží diplom "sanitářka" (ze kterého není zřejmé, že kvalifikaci získaly v průběhu výkonu trestu) a Domov v Řepích jim vydá doporučení pro budoucího zaměstnavatele v podobných pečovatelských ústavech. Některé takto kvalifikované sanitářky dokonce zvolily pokračovat ve své práci v Řepích i po skončení trestu jako zaměstnanci. Tento program je -- navzdory svým výsledkům -- dosud ojedinělý i v Evropském měřítku.
    Řádové sestry nabízejí odsouzeným ženám možnost žít ve světě, který mnohé z nich nikdy nepoznaly. Často se zde setkávají se stářím a smrtí a to vede mnohdy ke změně jejich životních hodnot. Osvojením pracovních návyků a stykem s reálným prostředím trestanky mají podmínky pro resocializaci. Snad nejdůležitější částí jejich vnitřní přeměny je získání nebo znovunabytí sebeúcty, která je základem pro úspěšné začlenění do společnosti.
    Hlavním problémem programu je nedostatek finančních prostředků. Podle stávající legislativy trestanci kteří ve výkonu trestu vykonávají prospěšnou práci, musí být odměňováni minimální mzdou. A tak -- paradoxně, řádové sestry, které iniciují rekvalifikační program a trénují trestanky v péči o chronické pacienty, musejí zajistit finanční zdroje pro jejich odměňování, protože pro tento ojedinělý případ zacházení s vězni nejsou výjimky.
    Řádové sestry i pečovatelský ústav mají velmi omezené možnosti, jak svůj mimořádně úspěšný a společensky důležitý program publikovat tak, aby obdrželi sponsorskou pomoc. Občanské sdružení ALTISA díky svým rozsáhlým společenským kontaktům tyto možnosti má a proto převzala v roce 1999 patronát nad Domovem. 31. října 2001 uspořádá už třetí koncert v kostele Domova, tentokrát vystoupení dětského sboru RADOST pod sbormistrem Ing. Janem Součkem. Koncertu v Kostele sv. rodiny v Řepích předchází exkurze po areálu, při které mají návštěvníci možnost vidět běžný život této jedinečné komunity: řádových sester, civilních zaměstnanců, trestanek (které od zaměstnanců nelze rozeznat)a pacientů. Na minulé dva koncerty přijalo pozvání hodně zahraničních diplomatů , pražská mezinárodní komunita a česká šlechta, a díky jejich příspěvkům mohl Domov uspořádat čtyři další rekvalifikační kurzy.
    Domov sám pořádá mnoho kulturně společenských akcí jako jsou výstavy, koncerty, vánoční a velikonoční oslavy a má mnoho příznivců jak ve svém bezprostředním okolí, tak i v širší komunitě. Na okraji bezbarvé čtvrti paneláků do dálky svítí půvabná budova Domova - kláštera s kostelem a už svým vlídným vzhledem přitahuje lidi z okolí. Ti, kteří přijmou pozvání na akce pořádané Domovem, nebo kteří se objednají na skupinovou exkurzi po Domově, projdou mimořádným zážitkem. Nejsou to vysvětlující slova průvodce, jsou to přímé a bezprostřední vjemy návštěvníků, které v nich vyvolává celková harmoničnost prostředí, souznění lékařů, zaměstnanců, řádových sester, trestankyň a nemocných. Všichni se stali členy jedné laskavé a chápající rodiny, která své členy toleruje takové, jací jsou, a vidí v nich tu jejich nejlepší tvář. S ;touto pomocí je pak vzájemná důvěra a upřímná spolupráce samozřejmostí a v sobě samotné všem odměnou. Navštívila jsem Domov už mnohokrát, ale každá nová návštěva ve mně podpoří laskavější pohled na svět, schopnost rozeznat důležité a trvalé od nedůležitého a pomíjivého. Přiznám se, chodím tam načerpat optimizmus a novou sílu, když mě každodenní shon a spěch vyčerpají a když zatoužím sejít se s lidmi se sluncem v ;duši. Zkuste to také, přijďte ve středu 31. října na koncert dětského sboru . I když koncert začíná v 17.00 hod, přijďte raději v 16.00 hod, abyste měli možnost projít si se skupinou Vám podobných jak nemocniční pokoje, tak i denní stacionář, a setkat se s tolika vlídnými a příjemnými lidmi. Je to neopakovatelná zkušenost.
    Pro další informace kontaktujte přímo:

Domov sv. Karla Boromejského
K šancím 50, 163 00 Praha 6 - Řepy
Tel: 02/302 32 48, fax 302 32 47
e-mail: dcbeko@omadeg.cz
Sekretariát: Klára Vlková,
Ing. Eva Hanušová
Za občanské sdružení ALTISA


Jana Outratová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012