O naší anabázi za svobodu - Iška Křížová (III. část)

10 2001 Dějiny česky
obálka čísla

Rozhodli jsme se, že opravdu budeme realizovat předstíraný plán, že se v Aši usadíme, že Petr přijme odbornou práci v textilním závodě, kde pan Kolář je ředitelem. K tomu budeme hledat vhodný dům k bydlení, kupovat nábytek, a tak podobně. Blízkost hranic nám dříve či později umožní přes ně zmizet.
    Mezitím jsme byli pozváni, abychom u Kolářů bydleli jako hosté. Paní Milena byla obzvláště laskavá, srdečná žena plná radosti a lásky. Měli dva chlapce Mirka a Jiřího, asi osmi a desetiletého.
    Náš vůz jsme dali do jejich garáže a na radu hostitelů jsme se rozhodli, že v něm po Aši vůbec nebudeme jezdit, abychom svým pražským číslem nedráždili orgány veřejné bezpečnosti.
    Hned druhý den ráno se šel Petr představit šéfům textilního závodu. Byl přijat s tím, že může nastoupit asi za dva týdny, vysvětlil totiž, že stěhování a hledání bytu i jeho zařizování mu zabere nějaký čas. V té době, v roce 1948, bylo v Aši a pohraničí po odsunu sudetských Němců mnoho prázdných domů, které byly vydrancovány nebo poškozeny, takže potřebovaly dost oprav a také různá povolení od úřadů. My jsme však chtěli hlavně získat čas pro naše plány k útěku za hranice.
    Navštívili jsme několik opuštěných domů, které přicházely v úvahu, a navštívili několik místních obchodů. A tu jsme zahlédli vysokého pána v tyrolském klobouku, sice kousek za námi, ale stále za námi! Ušli jsme na zkoušku delší vzdálenost a pak okukovali dlouho výkladní skříně v jedné ulici. Pán v tyrolském klobouku byl stále za námi. Opět nás zamrazilo v zádech! Tak tedy nejsme volni! Jsme pozorováni a hlídáni! Uvědomili jsme si, že nás policie může sebrat hned a na každém rohu, kdy na nás jistě něco najdou! I jen jako záminku!
    V takovém duševním rozpoložení nejistoty jsme se dali zlákat a navštívili místní kartářku a jasnovidku. Říkalo se o ní, že je dobrá v předpovídání budoucnosti. Paní se dlouho přehrabovala v kartách a skládala je na stole, a pak nás ujistila, že se přes hranice dostaneme bezpečně, alespoň po druhém pokusu.
    Také ta první země, kam přijdeme, nebude nikdy naším domovem, nebude se nám tam líbit. Pak pojedeme do další země, kde se usadíme a kde budeme šťastni! To nám na chvíli vnitřně pomohlo.
    A pak jsme ještě společně navštívili přátele Kolářových, rodinu Hrubých. Pan Hrubý, hlava této rodiny, se nám svěřil, že hodlá též uprchnout za hranice. Plánují to však složitěji, ale pohodlněji. S přáteli, když všechny jejich rodiny budou s mnoha zavazadly ve vlaku a známý strojvedoucí bude řídit lokomotivu, přehodí někdo z nich výhybku a vlak pak vjede na starou kolej, která ještě nyní vede po německém území. Tyto koleje nejsou již používány, ale nikdy nebyly vytrhány a zlikvidovány.
    K zdárnějšímu vyřizování potřebných věcí jim chybí jen vůz a víc finančních prostředků. Oba s Petrem jsme usoudili, že naše Olympie v Aši nám není již k ničemu dobrá a nabídli jsme ji levně přenechat Hrubým. "Ale my nemáme vůbec žádné peníze," zněla jejich odpověď. "Jakmile překročíme hranice a úřady to zjistí, zkonfiskují náš vůz a přidělí jej nějakému horlivému komunistovi!" byla naše odpověď. A tak náš rozhovor skončil zajímavou výměnou. My jsme dali panu Hrubému náš vůz Olympia a on nám dal malý kompas. Všichni zúčastnění byli přesvědčeni, že kompas je to, co budeme pro přechod nejvíce potřebovat.
    A ještě jsme tuto obchodní úmluvu stvrdili tím, že jsme se dostavili do ašské advokátní kanceláře dr. Ledera a sepsali advokátem ověřenou smlouvu, že pan Hrubý si od nás koupil vůz za 25 000 Kč. Dr. Leder nebyl přítomen. "Pan šéf musel narychlo odjet do Prahy," vysvětloval nám jeho zástupce, který naši smlouvu vyřizoval a podepsal.
    Toho večera se vrátil pan Kolář ze závodu s informací, že pro nás nalezl jednu možnou spojku. Znělo to slibně. Naše balíky měly být převezeny nákladním autem k Novotným, kteří jsou novými správci pily rovnou u česko-německé hranice. Pak k nim přijedeme na návštěvu jakoby objednat dřevo pro naši novou domácnost. Zůstaneme u nich až do noci. V noci pak přejdeme hranice s pomocníky, kteří by nesli část našich zavazadel.
    A tak jsme jeli jen beze všeho, najisto, do domku Novotných. Naše svršky tam měly být převezeny než se setmí. (Za tmy byly nákladní vozy policii podezřelé.) Ale nákladní vůz večer nepřijel za soumraku, ani pozdě v noci. Ráno jsme slyšeli, že náš řidič viděl na silnici patroly, a tak radši nejel. U snídaně se hovořilo o tom, co bude dál, když jsme uviděli dva mladé členy pohraniční stráže s ;puškami na ramenou kráčet do domu Novotných.

První pokus o útěk

    "Proboha!" zvolala jejich maminka, která vedla domácnost mladých manželů,"proč sem k nám jdou? Děti, běžte nahoru, zachumlejte se do peřin, kde jste spaly, ať vás vůbec není vidět a ani nedýchejte! Třeba o vás nevědí. Já sama pak pro vás přijdu!" A tak jsme se choulili v peřinách, jsouce blízko zadušení -- kdyby snad ti členové pohraniční stráže dělali prohlídku domu, aby nás neobjevili.
    A opět nám zbývaly jen modlitby a s nimi naděje, že tyto neuvěřitelně těžké dny nějak přežijeme. Petr navrhoval, abych všechny naše zámořské adresy na záchodě zahodila a spláchla a totéž provedla i s ;dalšími nebezpečnými listinami. Vím však, že jsem odmítla s ;tím, že buď přechod hranic dokážeme, a pak všechno z těch papírů nám může být dobré anebo uvízneme ve spárech komunismu, a pak o jeden papír víc nebo míň nám nepomůže!
    Byly to dlouhé chvíle čekání, kdy naše nervy byly nataženy jako na skřipci. Z mírumilovných, bohabojných a zákony respektujících občanů -- jsme se náhle cítili jako provinilci před zákonem, v ;roli prchajících kriminálníků. Každá minuta se zdála být hodinou a každá hodina nekonečností! Co se vůbec dole děje? Co se tam může po celé hodiny dít?"
    Byli jsme s Petrem psychicky vyčerpaní, když nás stará paní Novotná přišla vysvobodit. "Co je? Co se dělo? Co se stalo?" vyhrkli jsme na ni. "Vy tomu nebudete chtít ani věřit," uklidňovala nás. "Jeden z těch mladíčků pohraniční stráže, se bude ženit. Někde slyšel, že prodáváme jednu starší almaru. A tak se u nás zastavil, aby ji viděl. Oni stále ty hlídky musí chodit ve dvou, tak proto přišli oba. Já jsem jim hned nabídla kafe a buchtu, abychom s nimi byli na přátelské noze. No a tak se jim s námi hezky povídalo a seděli a seděli a vůbec se nehejbali! Lidi, co já jsem si v duchu prožila strachu za ty tři, skoro čtyři hodiny, to si nedovedete ani představit!" lamentovala. "Jo, co vy jste si prožila strachu! Ale dovedete si představit, jak nám tady bylo v těch peřinách?!"
    Následkem toho však bylo, že paní Novotná řekla, že jak ona, tak i "její mladí" nechtějí již nic mít s naším přechodem a útěkem. Ať jen jdeme zpátky a zkusíme to někde jinde. Vyklopili jsme jim však deset tisíc za tu noc a starosti s námi -- i tak!

Druhý pokus

    Pan Kolář nás přece jen nenechal v bryndě a vyjednal nám, že ten chlapík, který měl všechny naše balíky na svém voze, pan Šejba, že je zaveze k nim domů do sklepa a my někdy odpoledne polními a lesními cestami poputujeme do pily, kde on sám byl národním správcem.
    Se Šejbovými byl domluven, samozřejmě za odměnu, následující plán. O půlnoci by se měl přijít člen pohraniční stráže, který bude mít té noci na témže úseku hlídku a ještě se dvěma pomocníky nám pomohou přenést naše věci přes hranice. Každý z nich chtěl za pomoc deset tisíc korun. Ten člen stráže, že by měl dostat deset tisíc korun navíc s podmínkou, že až se zvečera dostaví je vyzvednout, nebudeme vidět jeho obličej ani se ho nezeptáme na jméno.
    Sešli jsme se tedy za tmy ve sklepě. Dali jsme mu peníze a on se zeptal na počet zavazadel. Řekl, že máme být oblečeni do černých nebo tmavých kabátů, dvoje šaty obléct na sebe. Doporučil i vysoké boty. Bylo to období bez měsíce a tma byla dostatečná. V jednu v noci že pro nás přijdou. A tak jsme čekali v pokoji plni vzrušení, oblečeni, jak to chtěli. Pak minula jedna hodina a pak i druhá po půlnoci. Když se blížila skoro třetí hodina k ránu, sešla jsem tiše a docela potmě, aby světlo v okně budovu neučinilo nápadnou, dolů, a zeptala jsem se tam stojícího pana Šejby: "Co se stalo? Proč pro nás nepřišli?" "Taky se divím," říkal pan Šejba, "byl jsem se teď dívat na zahradě. Náš dům se zdá být jako obklíčený. Kolem domu jsem napočítal devatenáct ohníčků od zapálených cigaret!" "Co to znamená?" ptala jsem se "Znamená to, že to máte blbý," prohlásil věcný pan Šejba. "Nikdy jsme v těchto místech nic takového neměli! To musí být aspoň takových 30 členů pohraniční stráže. Jsou tu jen dvě možnosti: že jsou tu buď náhodně, nebo jelikož pohraniční stráž nemůže své hlídky rozmístit všude, tak je dává tu a tam, kde se jim to zdá být podezřelé. Je možné, že jsou tu náhodně! -- Anebo druhá možnost, že vás někdo vyzradil a oni vědí, že tu jste!" dodal věcně. "Tak proč nás dosud nepřišli zatknout dovnitř?" namítala jsem a přitom mi naskakovala husí kůže. "Třeba vědí, že máte zbraně, a tak čekají na ranní světlo! Mezitím jim nemůžete utéct!" dodal. "Co můžeme udělat?" ptala jsem se. "Nic, běžte si lehnout, uvidíme, co nám ráno přinese a jaká bude situace!"
    Ale kdo by mohl za těchto okolností spát? V hlavách nám harašily divoké sny a představy z filmů a detektivek, ba dokonce i z čarodějných pohádek. Zbývaly nám zase jen modlitby! Ráno bylo slunečné a kolem domu nebylo ani stopy po pohraničních strážích. Pan Šejba to jen komentoval tak, že jsme měli štěstí, že všechny posta vy ráno zmizely a že to asi byla jen náhodná posila stráží. "Na toho našeho pohraničního strážce si už nedělejte naději, že by se objevil! Bůhví, co mu překazilo jeho plán! Na každý pád to bude trvat dost dní, nežli bude mít zase službu zrovna v tomto úseku. Já být vámi, tak nepočítám s tím, že by vám vaši zálohu chtěl vrátit!"
    Matka pana Šejby nám připravila dobrou pozdní snídani. Dověděli jsme se také, že mladá paní Šejbová je právě v porodnici. Narodilo se jí děťátko. Přichystané lákavé jídlo nám vůbec nešlo do krku. Byli jsme oba s Petrem tak nervově rozechvělí, že jsme nemohli jídlo spolknout. Celý svět vyhlížel šedivě a beznadějně! Průběh té události kolem nás byl jako zlý neuvěřitelný sen! Navíc nám stará paní Šejbová mateřsky domlouvala: "Děti, vraťte se domů ke svým maminkám. Nějakou práci určitě naleznete a budete moct skromně žít v naší republice, když se dost přikrčíte! Představte si, jak by bylo vašim maminkám, kdyby jim policie ohlásila, že nalezla vaše mrtvá těla na hranicích s prostřelenými lebkami! Jaké hoře byste jim oběma přichystali pro zbytek života a i nám byste přinesli neštěstí... jste takoví krásní, mladí lidé, bylo by vás škoda! Vraťte se do Prahy!"
    Do tohoto hovoru vpadl pan Šejba a hlásil, že nalezl nové spojení, novou možnost: "Je to jeden náš zaměstnanec na pile, ale jeho hlavní povolání je pašerák. Nosí občas do Německa zboží, kterého je tam nedostatek a zpět přinese něco, co se tu dá dobře prodat. Řekl, že by vás převedl, ale jen k pohraničnímu kameni a ani o krok dál a za odměnu deset tisíc korun. A s sebou si můžete vzít jen to, co sami unesete!"
    Byla to nabídka už méně lákavá, ale hlavně slova matky Šejbové na nás tak zapůsobila, že jsme už ztratili odvahu a váhali, co bychom vlastně měli pro další existenci udělat! Jak se rozhodnout?
    A pak se ozvaly zprávy z rádia: Ministr zahraničí Československé republiky pan Jan Masaryk byl nalezen mrtev to ráno před Černínským palácem v Praze, kde měl byt i kanceláře. Rádio to ohlásilo jako sebevraždu. Každého Čecha v tu chvíli však napadlo, že to spíše byla vražda! Ten den bylo 10. března 1948!
    Podívali jsme se s Petrem na sebe a zároveň si mysleli: "Když se komunistické vedení státu nebálo odstranit ani Jana Masaryka, našeho nejváženějšího a nejobdivovanějšího politika, koho se budou bát odstranit v blízké i daleké budoucnosti? A i kdyby to byla sebevražda, jak těžký úděl mu nová komunistická vláda musela připravit, aby jeho silnou a optimistickou povahu dohnala k sebevraždě. Co můžeme my, dva kapitalisté, očekávat ve vlasti ovládané komunisty? Jen strach a ponížení!



Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012