Rostou? Rostou!

    Když jsme v osmašedesátém roce přišli do Nizozemí, byli jsme překvapeni množstvím hub ve zdejších lesích. Žijeme totiž v provincii Limburk, která se od ostatních provincií liší tím, že jsou zde vedle lesů dokonce i pahorky. U našich nových "spoluobčanů" jsme byli považováni za hazardéry, když jsme jim líčili, co vše se s houbami dá dělat. Dávají přednost žampionům, šitake houbám či hlíze ústřičné, které mohou koupit v obchodě a jenom takto mají jistotu, že se neotráví.
    Jejich postoj k divoce rostoucím houbám je způsoben nedůvěrou a neznalostí.
    Vzpomínám si, jak v jednom kempinku na severu Norska, jedna velice sympatická Holanďanka se ptala manželky, která právě nesla z lesa hříbky, co s nimi míní dělat. Byla vyloženě šokována, když slyšela, že to bude naše večeře. Následujícího rána jí to nedalo a opatrně škrábala na náš stan a ptala se, zda žijeme.
    V Nizozemí ostatně platí zákon, který zakazuje sběr hub v chráněných oblastech. Sbírá-li někdo v lese houby, je to zpravidla Čech, Němec a v poslední době Polák. Je samozřejmé, že sběr hub je zde spojen s komickými příhodami a zážitky. Jednou, v začátcích našeho pobytu zde, jsme v lese viděli dvě malá děvčátka, která nás pozorovala, jak se pídíme po houbách. K našemu překvapení volala česky: "Mamíí, mamíí, oni nám to tu vysbírají." Manželka je šokovala, když česky zavolala ,,ale nevysbírají", děvčátka opět hlasitě informovala matku: "Mamíí, mamíí, to nejsou Holanďani, to jsou lidi." Díky houbám vzniklo přátelství, které trvá dodnes.
    Jednou jsme byli ve Švýcarsku překvapeni, když jsme v Laaxu, kde jsme byli na dovolené, viděli na stromech na kraji lesa tabulky s nápisy "Houby dovoleno sbírat jen v úterý a ve čtvrtek." Zrovna tak nezapomeneme na hodného pana hajného na Šumavě, který nám v osmašedesátém roce přinesl na naše tábořiště na horním úseku Vltavy pod Lenorou, kde celá naše parta tábořila, pytel hub. Tehdy jsme netušili, že poznáme také jeho syna (kterého pomoc spřátelených vojsk zahnala do Jihoafrické republiky) prostřednictvím exilového časopisu a později i osobně. Ale to by bylo vše látkou na delší vyprávění zrovna tak, jako o největších hříbcích, které jsme sbírali v kalifornském Yosemitee National Parku.