Houby

10 2001 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

    (Odpověď na výzvu E.S. o houbařských zkušenostech, M.Swinkels-Nováková)
    Co se týče houbaření, ani já v Holandsku jsem nezůstala nijak pozadu.
    Krátce po svatbě s mým Holanďanem jsme si jednou vyjeli do přírody a na louce u lesa jsme začali hrát badminton.
    Když jsem hledala zapadlou péřovku (nebo jak se tomu říká), nevěřila jsem svým očím!
    Narazila jsem na rodinku krásných podoubníků se sametovými hlavičkami. Z badmintonu už nebylo nic, šlo se na houby. Můj novomanžel z toho byl celý vytřeštěný, celý život ho učili, že houby jsou přece prudce jedovaté... Ale já jsem to odbývala krátkými poznámkami, přece vím co sbírám, chodím na houby od malička atd.
    Když byla moje prvotní vášeň ukojena, navrhl manžel ještě partičku badmintonu.
    No proč ne, měla jsem hub dost na smaženici i do polévky na několik dnů. Jenže můj lstivý manžel jakoby nešikovně uklouzl - a přistál hezky zeširoka na hromádce čerstvých hub.
    Hrozně mě to naštvalo, protože jsem pochopila, že to udělal schválně a proto mu tento trik nebyl nic platný, šli jsme nasbírat houby nové.
    Smaženici pak manžel jedl s velkou hrůzou v očích, ale poněkud ho uklidňovalo, že já si na své mnohem větší porci skutečně pochutnávám. Asi půl hodiny po večeři přiznal, že mu to docela taky chutnalo a že houby tedy skutečně nebyly jedovaté. To jsem se srdečně rozesmála. Můj milý, pravila jsem, otrava z hub se projeví až za několik hodin, a to už pak bývá stejně pozdě. Myslím, že můj manžel pak ale neměl moc klidnou noc...Časem si ovšem zvyknul. Ne, že by propadl sběratelské vášni, ale houby poslušně jí, už ví, že ho neotrávím.
    Jednoho dne jsme se procházeli v jakémsi lesoparku, kde jsem žádné houby nečekala, ale najednou vidím krásné hnízdečko podoubníků všech velikostí. A o kousek dál další...a další...Srdce mi zaplesalo: tyhle budou do polívky, tamty na smaženici a ty velké na sušení.
    Jenže auto stálo daleko a neměli jsme sebou pochopitelně žádný košík nebo tašku. To bylo zoufalé, nemohla jsem tam to bohatství přece nechat. Co teď!?
    Dlouho jsem se nerozmýšlela. Svlékla jsem si svůj krásný modrostříbrný plášť, který jsem si den před tím koupila v butiku, houby jsem do něj něžně uložila a svázala do vzdušného rance, aby se snad nezapařily.
    Když jsem zvedla oči od svého díla, setkal se můj pohled s pohledem mého manžela.
    Jeho výraz byl nepopsatelný.
    Věděl, jak moc jsem si ten kabát přála, kolik stál a jak jsem byla ráda, že ho mám.
    A teď jsem do něj zabalila jakési slizké houby i s jehličím.
    Myslel si, že jsem se zbláznila.


Misha Swinkels-Nováková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012