28. říjen v Brazílii

10 2001 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

    Psal se rok 1950. Prvního června zakotvila v přístavu Santos francouzská loď a vyklopila emigranty, mluvící různými jazyky, mezi nimi také párek Pražáků, to jsme byli my. V kapse jsme neměli ani findu, byli jsme hladoví po půlročním pobytu v německém lágru, neuměli jsme portugalsky, a tak nám bylo dosti úzko. Naštěstí nás čekal jeden český starousedlík, který se nám první dny dosti věnoval. První starost byla nají práci. Ještě nikdy jsme doma nepracovali, odešli jsme rovnou ze studií. Manžel jako inženýr našel práci hned, ale já jsem s právnickou fakultou šance neměla. Doma však říkali "co se v mládí naučíš"... Udělala jsem si ještě v Praze kurs reklamního kreslení a tak moje první zaměstnání bylo v atelieru českého výtvarníka J. Dědiny, v Sao Paulu.
    První rok se nám hrozně stýskalo a tak jsme začali chodit do českého spolku Slávia, založeného v roce 1895. Bylo to malé spolkové středisko s hospůdkou a přichálzeli tam stále noví čeští a slovenští uprchlíci, protože emigrační vlna v roce 1950, kvůli komunistickému režimu v Československu byla početná. Poznávali jsme nové přátelé, zpívali české a slovenské písně, dokonce se hrálo divadlo. Brzy se utvořil pěvecký soubor, bylo tam i piano.
    Největší oslava roku byl vždy 28 říjen. Udělal se program a kdo co uměl, předvedl, zazpíval, zatančil, zahrál. Bylo to skromné ale dojemné a vždy se končilo českou a brazilskou hymnou. Přešla nejhorší doba, prvních 10 let v boji o existenci, všem se rodilly děti, takže nás přibývalo a naše ekonomická situace se zlepšila. 28. říjen byl stále slavnější, spolkové středisko bylo malé -- viz foto -- a tak v roce 1961 jsme si už pronajali divadlo. Začali jsme přemýšlet, jak program obohatit. Podle vzpomínek z tanečních jsme my rodiče začali nacvičovat českou a moravskou besedu. Ale neměli jsme hudbu, ani desky a styky s konzulátem nebyly. Ale objevili jsme výborného českého pianistu, Ervína Wienera a tak jsme mu besedu zpívali, on psal noty a hrál. Sehnali jsme pravé kroje, první rok tančila 1 kolona a ty další už byly 2, 3 a 4.
    Bylo potřeba přestěhovat spolek do většího sídla. V roce 68 přišli další emigranti a také se zapojili do činnosti spolku.Tak došlo dvakrát ke stěhování, ale na oslavu 28 října se najímal velký salon, protože mimo bohatšího programu se začalo koktejlem a pak se podávala teplá večeře. Konečně roku 1989 byl zakoupen objekt v zahradní čtvrti, o ploše 1.400 m2 , s vilou 700m2, zahradou a bazénem. Teď už se všechny slavnosti pořádají ve vlastním sídle.
    Letošní oslava 28. října se konala z technických důvodů v sobotu 20. října. Příprava na takovou slavnost je velmi náročná. Svou přítomnost ohlásilo na 180 lidí. Je nutno nechat zastřešit část zahrady (v tuto dobu jsou letní lijáky), aby se mohly stoly dát také ven, připravit podium pro folklorní taneční soubor, zamluvit hudební skupinu několik měsíců předem, nacvičovat po nedělích s nejmladšími členy souboru (sotva začnou chodit už také se chtějí zůčastnit).
    Pak je velká starost vybrat vhodný jídelní lístek, jak na koktejl, tak na večeři a moučník. Stoly byly letos kulaté s bílými krajkovými ubrusy, na každém stole květináček s bílými kopretinami, s červenomodro bílou krepovou manžetou. Zahájilo se slavnostním pochodem, kdy celá krojovaná skupina prošla mezi stoly a seřadila se na pódiu. První šli chlapec a dívka a nesli obě vlajky, brazilskou a českou a zahrály se hymny. Potom měl proslov předseda spolku a český generální konzul, oba portugalsky, aby brazilští hosté rozuměli. Po proslovech přišly na řadu tance, nejprve česká beseda, po ní šátečková, daduška, slovanský tanec, venkovanka a polka z ;prodané nevěsty. Pak byla večeře, kterou podbarvovala jemná hudba, ale po večeři mladí chtěli tanec při moderní hudbě.
    Za komunistického režimu v letech od 1950 do 1989 se každé oslavy 28. října zúčastnilli osobnosti z brazilského veřejného života. Vzpomínali jsme se steskem na naši vlast a naše rodiny a vždy jsme věřili, že se jednou budeme moci vrátit do svobodného Československa. Vždy jsme se snažili, aby našě děti věděly, kde jsou jejich kořeny. Také jsme po celá ta léta vysvětlovali našim novým krajanům, kteří nás dobře přijali, co je svoboda, co je Československo a proč jsme ho opustili a že jsme tím riskovali životy.
    Se Slováky jsme se rozloučili za zvuků české a slovenské hymny a československá vlajka šla na půl žerdě dolů a pak už jsme jenom zazpívali Kde domov můj.


Helena Bolehovská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012