Dopis z Číny

?.ráda vám napíšu něco zajímavého, až se tady trochu rozkoukám. Chci také najít nějaké Čechy, zatím se mi to nedaří. Tak alespoň pár prvních dojmů.

Šanghaj je město, které mě nenechá ani chvilku v klidu. Jsou momenty, kdy jsem jím nadšená, ale i takové, kdy mi leze na nervy. To se raději pak zavřu doma, čtu si, žehlím nebo se podívám na nějaký film. Naštěstí převažují dny, kdy jsem nadšená a ohromená. Těžko se to popisuje.

Ale to, co je v Pekingu, je i tady. Mnohem víc a mnohem intenzivněji. Jediné, co tu není, jsou paláce a zahrady tisíce let staré...

Šanghaj je město doslova bublající životem. Kvete tu obchod se vším možným (už jsou tu dokonce sex shopy). A na každém rohu se staví výškové budovy. Mrakodrapů je tu moře a i na normálním sídlišti mají paneláky minimálně dvacet pater i více.

Na to, že Čína je komunistická země, si člověk vůbec nevzpomene, protože tu na první pohlední není nic, co by komunismus připomínalo.

Doprava je tu "crazy", a to i oproti Pekingu. Nepřetržitý proud aut a náklaďáků, mopedů a kol. Každý se snaží za každou cenu dostat co nejrychleji tam, kam potřebuje a nebere přitom ohled na nic a nikoho. Motorky a kola jezdí běžně i po chodníku a chodce prostě vytroubí z jízdní dráhy. Na silnici se jezdí na doraz, ještě i pár sekund na červenou, což znamená, že když se chce pohnout dopředu ten, kdo má zelenou, musí nejdřív počkat, až mu z cesty uhne jakýsi ocas aut, které už nestihly projet nebo odbočit a zůstaly viset na křižovatce, takže se sem tam stane, že i když má člověk zelenou, nemůže projet. Každý si velice rád zatroubí. Zdá se, že je to na silnici jakýsi prostředek komunikace. Troubí se, když se předjíždí, (nebo něco objíždí, nebo odněkud přijíždí), když se upozorňuje kdekoli na cokoli a samozřejmě taky když se jen tak jede, aby se snad vědělo, že dotyčné auto je prostě tady. Taky je bezva, že na vás zatroubí taxík, aby vás upozornil na to, že je volný, i když se třeba ani trochu netváříte, že byste nějaké taxi potřebovali.

Chodci jsou zvláštní kategorie a v silničním provozu zdá se, nehrají žádnou roli. Na přechodu pro chodce, i když má člověk zelenou, si musí dávat setsakramentský pozor, aby ho nikdo nepřeválcoval. Většina chodců to řeší přecházením silnice v několika fázích, během nichž dá přednost autům, řítícím se zpozarohu a troubícím jako o život. Ze začátku jsem si myslela, že když budu tvrďačka, dají mi přednost. Ale poté, co mně pár aut minulo tak o pět centimetrů a ani se nenamáhalo zpomalit, dělám to jako všichni ostatní. Nejbezpečnější způsob dopravy je metro...

Autorka je dcerou členky MČK Lilije Komňacké (pokud pánským čtenářům naskočí asociace Baník Ostrava, je to tak dobře, neboť bývalý manžel Lilky, jak jí říkáme, a otec Majky je ten slavný fotbalový trenér František Komňacký - jméno prý pochází od Komenského. Podrobnosti neznáme. Nicméně Lilije má osud, který by vydal na čtivou knihu. Když se s Františkem před lety rozvedli a ona odjela z Moravy, kde žili s malou dcerkou, navštívit své nemocné rodiče do Sankt Petěrburku, začalo drama. Bolševici ji nepustili zpátky. Prý se jako učitelka a sovětská občanka chovala nevhodně. Tajná policie totiž Lilku špehovala a nahlásila, že jednak chodí do kostela, což je pro učitelku nepřípustné, a také se stýká s nevhodnými lidmi, kteří nesouhlasí s politickým režimem. Prostě a basta: zůstaneš tady, soudružko, a tvoje dítě zůstane tam.

Co Lilije prožívala jako matka, může pochopit jen ten, komu se stalo něco podobného... Nezbylo jí než zůstat. Postarala se o své rodiče až do jejich posledních chvil. Celou dobu však toužila vrátit se do Česka. Přijet se jí podařilo až po pádu režimu v roce 1989. Mezitím její dcera vyrostla, dospěla, vdala se a odstěhovala se do Německa. Odtud to však je do Česka jakžtakž blízko. Tak se ty dvě mohly setkávat - Lilka jezdila do Čech tak dvakrát ročně a neustále se snažila prolomit příšernou českou i ruskou byrokracii a získat tady povolení k pobytu. To se podařilo až za dlouhých 16 let!!! A stejně není konec problémům. Lilka, protože zatím nenašla jiné zaměstnání, učí češtinu Rusky a Rusy, kteří k nám přijeli podnikat (a kteří na rozdíl od ní nemají žádné problémy s byrokracií). Tato práce ji jaksi hluboce duchovně nenaplňuje a navíc je málo placená, takže peníze padnou z velké části na podnájem. Lilka, která je velice kulturně vzdělaná a duchovně zaměřená, se však statečně pere s osudem a věří, že se vše podaří vyřešit. I setkání s Majkou v říjnu, která paradoxně ve chvíli, kdy se její maminka konečně nastěhovala do ČR, následovala svého manžela do Číny, kam byl vyslán svou firmou...