Jak jsem byl jiskřičkou v pionýrském oddílu Pavlíka Morozova...

9 2006 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Když mi bylo asi sedm let v základní devítileté škole v Kojetíně u kostela (byly tam dvě školy, proto se to rozlišovalo), naše třídní učitelka Ludmila Hermanová nás všechny nahnala do tělocvičny, kde stáli pionýři v bílých košilích a salutovali. Nás postavili do řady podle velikosti. Já jsem byl druhý největší, Láďa Ševčík byl vždy o kousek vyšší. Rozdali nám jakési odznáčky. Víc nic. Tím jsme se všichni automaticky stali jiskřičkami v pionýrském oddíle Pavlíka Morozova při ZDŠ Svatopluka Čecha v Kojetíně.

Být jiskřičkou bylo jako být čekatelem na to, aby z vás později udělali pionýra, něco jako kandidát strany. Doba vymknutá z kloubu šílela... Pionýrem jsem se už ale potom nestal. Proč, nevím. Akorát ten Pavlík Morozov mi utkvěl v paměti. Tehdy nám jen řekli, že to byl sovětský pionýr. Nic víc. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že Pavlík Morozov udal svého vlastního otce NKVD, otce zavřeli do gulagu a příbuzní proto Pavlíka Morozova zavraždili a tím se z Pavlíka stal mučedník a hrdina in memoriam. Asi jako Fučík, toho znáte ne?

Loni jsem se dostal ke knížce Comrade Pavlik: The Rise and Fall of a Soviet Boy Hero od Catriona Kelly (mají ji na Amazon. com), která popisuje, jak to asi všechno tehdy bylo, a že to bylo všechno vylhané. Pavlík byl mentálně postižené dítě, zavražděné ruskými komunisty, aby mohli mít záminku k dalšímu vraždění kulaků. Velice podobné českému případu vraždy pár komunistů v Babicích. Před pár dny jsem dostal e-mail od Ludmily Lukavské o Pavlíkovi Morozovovi. Uveřejňuji jej tady v plném změní i se jménem autorky, i když ta se původně bránila, že nechce, aby tam její jméno bylo. Vysvětlil jsem jí, že její e-mail je velice informativní, a že já nemám zapotřebí se chlubit cizím peřím, ale že doba pokročila i v České republice, a že tam už údajně mají demokracii a v noci nezabouchají na dveře soudruzi v kožených kabátech a nezabásnou ji. Asi jsem ji moc nepřesvědčil, ale nakonec souhlasila.

Její e-mail zněl takto:

Milý pane Hedvíčku,

někdo mi dnes přeposlal Vaši starší recenzi knížky Barbary Mašínové. Obvykle nečtu emaily bez diakritiky, ale protože jsem mezitím četla tu knížku, pracně jsem přelouskala i tu recenzi.

Rozhodně s vámi souhlasím, že kniha "Odkaz" paří do školních i veřejných knihoven (přestože nevěřím, že v ní je úplně objektivní pohled na události těch smutných let). Zamrzela mne ale vaše pohrdavá zmínka o Meresjevovi a Pavlíku Morozovovi.

Pokud jde o Alexeje Meresjeva (ve skutečnosti se jmenoval Maresjev), setkala jsem se s ním, čirou náhodou, v šedesátých létech, když na svém obvyklém turné po základních školách navštívil Prahu. Vím jistě, že nebyl ani hloupý, ani naivní. Obratně se vyhýbal všem ideologickým narážkám a vyprávěl dětem hlavně o své touze znovu létat a o překážkách, které musel po svém zranění překonávat.

Tu smečku fízlů, kteří ho doprovázeli, v soukromém hovoru označoval za "medvědáře" a bylo jasné, že si svou roli chodícího exponátu nevybral dobrovolně, a že se v ní necítí dobře.

Na závěr svého "vystoupení" musel vždy zatančit kozáčka. Ponižovalo ho to, ale byl voják a v Rudé armádě se s nadřízenými nediskutovalo. Kdy a kde se narodil, si rovněž nevybral dobrovolně, ale se svým nelehkým životem se popral jako chlap. Dokonce, na rozdíl od svého "mladšího kolegy" Gagarina, ani nechlastal. A našel si své poslání v tom, že zdůrazňoval dětem nutnost neztrácet naději ve zdánlivě bezvýchodné situaci. Vzpomínám na něj s hlubokou úctou.

Pokud jde o Pavlíka Morozova, doporučuji Vám přečíst si knížku Jurije Družnikova "Udavač 001"

URL: http://lib.ru/PROZA/DRUZHNIKOV/morozow.txt

Autor se tou starou kauzou zabývá vskutku důkladně a přináší řadu překvapujících zjištění:

1) Pavlík (Pavel Trofimovič Morozov) nebyl v době svého činu stár 14, ale jenom 12 let. Navštěvoval už třetí rok první třídu a podle názoru učitelky Zoji Kavinove byl slabomyslný.

2) K onomu udání donutila Pavlíka jeho matka (Tatjana Morozovová), která doufala, že když její manžel (Trofim Sergejevič Morozov) přestane být předsedou místního sovětu, bude muset opustit svou milenku Ninu Amosovou a vrátit se k ženě a dětem.

3) Obsah toho "udání" existuje v několika protichůdných verzích, ale předseda Trofim Sergejevič Morozov nebyl zřejmě nikdy souzen, jen zmizel z Gerasimovky - i se svou milenkou. Údajně dožili pod jinými jmény někde v evropské části Sovětského svazu.

4) K Pavlíkově vraždě nedošlo bezprostředně po předmětném udání (a zatčení jeho otce), ale více než o rok později.

5) Nezavraždili ho místní kulaci, ale agenti NKVD, kteří potřebovali Pavlíka mrtvého, aby ho mohli zařadit do Kremelské martyrologie (podobně byl o dva roky později zavražděn Sergej M. Kirov). A také se potřebovali zbavit čtyř místních "kulaků".

6) Provedli to dost neprofesionálně. Jednak si zpočátku spletli dítě, takže nejprve omylem zavraždili Pavlíkova mladšího bratra Fjodora (to se ututlalo), napodruhé si k činu vybrali dobu, na kterou mohl všem čtyřem obviněným poskytnout nezvratné alibi Pavlíkův dědeček Sergej.

7) Protože děd byl ochoten svědčit u soudu (dokonce o tom sepsal prohlášení), byl zabit dříve, než k soudu došlo. A tak mohli být všichni čtyři obvinění bez problému odsouzeni a popraveni..

8) Pavlíkova matka Tatjana nemohla ve vsi zůstat, protože ji sousedé vinili z celého toho masakru (celkem devět mrtvých - pokud byli Amosova a předseda Morozov rovněž zabiti), dostala tedy od soudruha Stalina domek na Krymu a v něm žila až do své smrti (1983).

9) Na fotografiích Pavlíka Morozova porůznu publikovaných v sovětském tisku je prokazatelně pět různých (navzájem si nepodobných) rudých pionýrů, ale na žádné z nich není skutečný Pavlík. Pohlédnete-li na jeho dochované fotografie, pochopíte proč.

10) Pavlíkova nejmladšího bratra Alexeje, který byl za války pilotem (a na rozdíl od Romana, posledního z bratrů Morozovových, válku přežil), odsoudil brzy po válce vojenský soud pro špionáž. Jsou důvody se domnívat, že ho ve skutečnosti jeho kolegové opili, dali mu do kapsy nějaké tajné materiály a zavolali vyšetřovatele SMERS. Nebyl, jakožto bratr pionýrského hrdiny, u jednotky oblíben.

S pozdravem Ludmila Lukavská

Ross Hedvíček

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012