Moje chvíle tiché vnitřní radosti První červencová neděle a čvrtek 6. července 2006

9 2006 Ostatní česky
obálka čísla

V lidském životě jsou dosti vzácné, o to krásnější. Pro mne a některé z mých přátel k nim patří čas Sokolského sletu. Po roce 1989 se konal již potřetí. Nevynechala jsem žádný. K vlastní škodě pouze jako divák, ale potěšení z pohledu na stovky dětí, žen a mužů, které spojuje radost z pohybu, ochota dobrovolně bez nároku na odměnu nacvičit řadu krásných skladeb a potom je předvést nadšenému publiku, je téměř hmatatelná. Kromě návštěvy sletových cvičení na Rošického stadionu na Strahově se vždy zařadím mezi ty, kteří lemují cestu průvodu domácích i zahraničních účastníků sletu. Občas se mě někdo ptá, proč? Kromě jiného proto, že atmosféra na sokolských sletech je neobyčejná tím, jak všichni organizátoři, cvičenci i diváci jsou k sobě zdvořilí, vstřícní. Ani rozmary počasí, pochopitelná únava z napětí, aby vše klaplo, nezaženou z tváří úsměv a laskavost. Mimoděk mě vždy napadá srovnání s hulvátstvím a hrubostí panující na stadionech a v ulicích při fotbalových a hokejových utkáních.

Letošnímu sokolskému sletu přálo po všechny dny počasí, pravda, občas až trochu moc. O to více obdivu si zaslouží elán všech cvičících a pořadatelů. Před očima diváků lemujících pražské ulice pochodovali sokolové jak domácí, tak ti, kteří přijeli ze všech koutů světa včetně protinožců. Všichni měli dobrou náladu. Poněkud udivení zahraniční turisté možná srovnávali usměvavé tváře s nerudnými taxikáři, kteří si účtují za pár metrů jízdy nehorázné částky, nebo obsluhující personál hostinských zařízení chovající se podobně, a to ani nemluvím o množství kapesních zlodějů, před kterými varují nápisy v každé tramvaji. Možná je potěšilo, že v Praze žijí i slušní, milí a ochotní lidé.

Závěrem krátkého popisu krásných zážitků z průvodu sokolstva v naší svobodě se těšící zemi mi dovolte vzpomínku velmi osobní. Moje rázná maminka byla nadšenou sokolkou. Účastnila se i posledního sletu v roce 1948. V červenci onoho roku byl na tribuně v dolní části Václavského náměstí nový prezident Československa K. Gottwald. Sokolové se rozhodli na protest proti únorovému puči místo pozdravu odvrátit svoje hlavy. Stalo se. Po příjezdu domů moje maminka nadšená tímto gestem vše líčila mému rozvážnému tatínkovi a ten jí lakonicky odpověděl: "Však počkej, to si ještě vypijete." A vypili, nejen oni. Sokol komunisté zrušili, našeho náčelníka a řadu ostatních zavřeli na mnoho let do kriminálu. Mnozí zvolili odchod za hranice. I proto chodím na sokolské slety. S úctou vzpomínám těch, kteří už nejsou, a s obdivem se skláním před těmi, kdo ideály Tyrše a Fügnera naplňují činy.

Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012