Halasův posmrtný zápas

9 2006 Knihy česky
obálka čísla

Michal Bauer - Tíseo tmy aneb halasovské interpretace po roce 1948

Autorem a současně editorem knihy Tíseň tmy aneb halasovské interpretace po roce 1948, vydané v loňském roce pražským nakladatelstvím Akropolis, je literární historik Michal Bauer. Už předchozí titul z pera tohoto pedagoga, působícího na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích - Ideologie a paměť (H&H, Jinočany 2003) - se týkal problematiky české literatury během "vlády jedné strany" a nyní se Bauer namísto obecnější analýzy soustředil na poúnorový osud literárního díla konkrétního autora, básníka Františka Halase (1901-1949).

Již v úvodu se literární historik vyznává ze své náklonnosti k tomuto spisovateli, k němuž je přitahován zejména jeho nejednoznačností - právě onou nejednoznačností, kvůli níž po Halasově skonu potkal jeho dílo tak dramatický osud. Nejvíce pozornosti Bauer věnuje období 50. let 20. st. - mimo jiné proto, že kniha, na kterou Tíseň tmy v mnoha směrech navazuje, totiž monografie František Halas od Ludvíka Kundery, tuto éru neblaze proslulou procesy s údajnými nepřáteli režimu podle Bauera dosti opomíjí.

Většinu knihy tvoří Bauerův text, sestavený komparativní metodou z úryvků a citátů nalezených v archivních dokumentech, periodikách a dílech dobových autorů - jejich prostřednictvím k nám promlouvá jakýsi mnohohlasý svědecký sbor a tato dialogická mozaika reprezentantů různých skupin sociálních, politických i uměleckých se tak stává výmluvným obrazem doby i pro čtenáře neznalého tehdejších poměrů. Jména známá jen z učebnic či zcela neznámá dostávají náhle tváře i charaktery a v centru této umně tkané pavučiny vedlejších postav stojí pochopitelně František Halas a jeho dílo. K Halasovi samotnému se pak vztahuje i druhá část knihy, představující zhruba čtvrtinu ze čtyřsetstránkové Tísně tmy, tvořená přepisy kondolencí, které obdržela Libuše Halasová, vdova po zesnulém básníkovi.

Proč je téma halasovských interpretací dodnes zajímavé? Je výmluvnou ukázkou primitivismu a vyprázdněnosti tehdejšího režimu i mnoha jeho představitelů, tupě přikyvujících nejnemožnějším dogmatům a omezujících se často ve svém slovníku na výrazy přejaté od soudruhů ze zbožštělého SSSR. Představitelé oficiální literatury se nedokázali vyrovnat s nejednoduchým fenoménem Halasovy tvorby, tvorby básníka, jehož kladně hodnocený dělnický původ se v jejich očích příliš neshodoval s poetikou jeho děl. Situace se ještě vyhrotila po básníkově skonu, kdy se mrtvému Halasovi dostalo jedovatých plivanců od lidí, kteří jej ještě před nedávnem přiřazovali po bok čelných autorů tzv. socialistické literatury, mimo jiné S. K. Neumanna a Jiřího Wolkera. A prvním mezi těmito štváči, špinícími nebožtíkovu památku, byl bezesporu Ladislav Štoll, rádoby literární kritik a teoretik, jehož referát na plenární schůzi Svazu československých spisovatelů v lednu 1950, odmítající mimo jiné Halasovu tvorbu a vydaný později knižně pod názvem Třicet let bojů za českou socialistickou poezii, se stal kamenem, po němž během následujících let s povděkem sáhla celá řada (i vcelku fundovaných) literárních kritiků a spisovatelů, aby jím po nebohém Halasovi a jeho sbírkách hodila. Obtížnou překážkou se však stala obliba tohoto básníka, které se těšil v řadách obyčejného "lidu" (termín v té době hojně užívaný), a tak se hledalo schůdné řešení - tím se jevilo být rozdělení Halasovy tvorby na dvě části - "dobrou" a "špatnou" - v čele těch, kdo za tímto násilným rozerváním celistvého básnického díla stáli, byl opět Ladislav Štoll. A tak byl sice většinou tolerován Halas - národní pěvec a jeho sbírky Torzo naděje, Naše paní Božena Němcová nebo V řadě, ale naproti tomu jiné jeho knihy, např. Kohout plaší smrt, Tvář, Hořec, Staré ženy či Dokořán, byly oficiální kritikou hlasitě zatracovány jako díla znetvořená expresivními výrazy a kakofonií, individuálním smutkem a intelektuálštinou, a stejný soud postihl "druhého Halase" - subjektivistu, existencialistu a formalistu.

Počátek těchto "sporů o Halase" vzešel z atmosféry let 1949-1950 a tehdy rozšířeného vyhledávání tzv. vnitřních nepřátel, mezi něž byl mnohými počítán i František Halas. Nemluvíme zde naštěstí o jednorázovém soudu majícím definitivní platnost, ale o dlouhodobém procesu, trvajícím v podstatě od roku 1949 až do listopadu 1989, během něhož docházelo v oficiálním postoji k Halasovi a jeho tvorbě k mnoha výkyvům a proměnám - svůj podíl na tom měly jednak historické okolnosti, kdy kupříkladu úmrtí Stalina a Gottwalda v polovině padesátých let vedlo k básníkovu dočasnému omilostnění, a jednak konkrétní osobnosti z řad Halasových přátel, snažící se zajistit zesnulému básníku právoplatné místo v české literatuře, mezi nimiž asi nejvýznačnější roli sehrál Ludvík Kundera, vskutku neúnavný propagátor halasovského odkazu.

Po formální stránce lze Bauerově knize vytknout snad jen dva menší nedostatky. Jedním z nich je nečleněnost ústředního textu, tj. Bauerovy studie Básník tak známý, až je cizí? - přes tři sta stránek dlouhý proud slov, přerušovaný jen místy několika volnými řádky, znesnadňuje značně orientaci v textu. Druhá výtka se potom týká několika cizojazyčných citací, k nimž není uveden český překlad. Naopak obdiv si autor zaslouží za nesmírně podrobný poznámkový aparát a velmi bohatou fotografickou doprovodnou složku i některé další, zdánlivě drobné doplňky, jakými je seznam použité literatury, seznam užitých zkratek, jmenný rejstřík nebo české, německé a anglické resumé. Zajímavou přílohou je jistě i přiložené CD s několika nahrávkami Františka Halase, pocházejícími z archivních fondů Českého rozhlasu.

Bauerova kniha o Halasovi překračuje prostřednictvím širokého záběru použitých zdrojů svůj rámec a stává se do jisté míry výpovědí o samotné atmosféře české (nejen) literární scény za vlády komunistického režimu, zasahujícího tragicky do mnoha lidských osudů.

Petr Nagy student Literární akademie Josefa Škvoreckého

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012