Realizace plánu Barbarosa

10 2001 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

    Letos jsme měli kulaté výročí té události, a snad by bylo dobře zamyslit se nad ním. Při nejmenším proto, že vše co jsme s tímto datem spojovali, lépe řečeno, vše co s ním bylo spojováno, u lidí normálně přemýšlejících vyvolávalo odedávna dubiositu.
    Mezi těmi, kdož rozsudkem Mezinárodního tribunálu v Norinberku přišli k pověšení, byl maršál Keitel a generálplukovník Jodl. Aniž bychom si přáli (podobně jako u Slánského a jeho party), uronit nad jejich osudem i jen jedinou slzičku, nelze pominout sdělení obsažená při jejich výsleších. Oba shodně prohlásili, že červnový útok na Sovětský svaz byl preventivní. Sovětský svaz ovšem zasedal mezi soudci a k nějakým prohlášením poražených se příliš nepřihlíželo, důkazy nebyly vyhledávány. Když přišlo na Katyn, kde je měl už tehdy k disposici Mezinárodní červený kříž (v jeho Komisi z roku 1943 byl i nás profesor Hájek, po válce svou výpověď změnil) tak byl prostě z obžaloby vypuštěn. Ostatně, kdo by dbal výmluv nějakých nacistů.
    Samo datum 22. června 1941, úředně označované za vtažení Moskvy do války, je chybné. Sovětský svaz se přece války, útokem do zad bojujícího Polska, aktivně ozbrojeně účastnil od září 1939. Hned v listopadu 1939 navíc napadl Finsko, následně, roku 1940, ozbrojenou mocí okupoval Balty a v rozporu se smlouvou o přátelství s Německem, anektoval rumunskou Besarabii a Bukovinu. Což v ;červenci roku 1940 přimělo Hitlera k direktivě plánu Barbarossa, schváleného pak 18. prosince 1940.
    Hitler od samého začátku věděl, že Německo si nemůže dovolit válku na dvou frontách. Do té na západě se musil pustit jen proto, že v případě Polska, Anglie a Francie už měly dost ústupků a v případě Polska se zachovaly jinak než předpokládal. Počítal s dalším Mnichovem. Byly to tyto dvě země, kdo vyhlásil válku Německu. Nikoli Německo, kdo vyhlásil válku Anglii a Francii. Díky čemuž je Kominterna prohlásila za viníky války a zakázala komunistům boj proti německému dělníku v uniformě. (Českoslovenští komunisté v Anglii, ba i ti už stranu opustivší, jako Pavel Tigrid, disciplinovaně uposlechli a odmítli nastoupit do Československé armády. Tu známou vzpouru v Chomodeley tehdy vedl tatínek našeho dnešního zástupce v NATO, Kovandy, soudruh Leopold Klein).
    Zmizení Polska a jeho rozdělení, konečně přineslo Německu a SSSR společnou hranici a umožnilo vzájemné střetnutí. Po zkáze Polska, Moskva nemilosrdně a s veškerou brutalitou své ideologie, likvidovala další neutrály mezi sebou a Německem. Územními anexemi z možných neutrálů, jako Rumunsko, činila německé spojence. Stalin měl pro Hitlera tolik porozumění, že mu chtěl plánovaný útok na východ, s ;nímž se Adolf nikdy neskrýval, umožnit? A Hitler tolik nerozumu, že vstoupil do války na dvou frontách (s Afrikou a Balkánem vlastně ještě více) navzdory varování všech expertů své země a konečně i jen zdravému rozumu?
    Anebo měl Stalin zájem na tom, o čem se v Moskvě snilo už od samého počátku, a co se pokusili realizovat v roce 1920 průnik do Německa a jeho bolševizaci, jako klíčové země pro bolševizaci Evropy ? Vznik dalších a dalších svazových republik. Nebyla snad sovětizace Evropy a světa rovněž neskrývaným záměrem? Netvořily se (jako v případě útoku na Finsko) na území SSSR "dělnicko-rolnické vlády", žádající o pomoc ku svržení kapitalistického útlaku? Systém použitý konečně později v Maďarsku a neúspěšně v Československu roku 1968?
    Nebyla snad pravda, že Versailskou smlouvou omezená vojenská moc Německa mohla vyvíjet zakázané zbraně a zbraňové prostředky na území SSSR? Necvičila tam snad své důstojníky?
    Dnes, šedesát let po té události, můžeme tudíž historii poopravit. Ne, původní útočné plány Moskvy se nezachovaly, anebo nebyly odtajněny a nevypluly na povrch. Ale existují paměti sovětských maršálů a existují hlášení německé vojenské rozvědky. Vzorně je sebral a utřídil defektor (z roku 1979) sovětské vojenské rozvědky GRU Viktor Suvorov, do knihy Ledokol. Naprosto věrohodně dokazuje, že Keitel s Jodlem měli pravdu. Byl to Sovětský svaz, kdo se chystal napadnout Německo a německý úder zasáhl jejich útočné a k obraně nepřipravené formace prostě o cosi dříve. Ledokol česky vyšel v Našem vojsku pod titulem Všechno bylo jinak.
    Vysvětlení bleskových německých průlomů, s odvoláním na Stalina a jeho čistky v Rudé armádě roku 1937 autor doplňuje ověřitelným faktem, že jejich většina (například pozdější maršál Rokossovskij) byla už v roce 1940 propuštěna, poslána na státní útraty na měsíc na Krym a pak zařazena zpět k jednotkám.
    Zničení sovětského letectva na zemi v prvých hodinách střetnutí pak skutečností, že některá sovětská letiště byla vzdálena jen šest kilometrů od sovětsko-německé hranice z ;roku 1939. Dělostřelecká postavení dokonce v německém dohledu. To nebylo obranné ale útočné uskupení.
    Za touto hranicí bylo připraveno na 300 divizí, Mnohé z nich se lišily uniformami a ve zprávách německé rozvědky se o nich tedy mluví jako o černých. Vysvětlení této záhady černých divizí, se nalezlo ve vzpomínkách sovětských muklů. Roku 1940 se vyprázdnily mnohé sibiřské lágry, nejen o zatčené a odsouzené důstojníky, ale i o početné řady "nepřátel lidu". Protože nebylo dost armádních uniforem, anebo proto, že je obecně bylo třeba odlišit, dostali nepřátelé lidu černé mundury železničářské a jen hodnostní a zbraňová označení armádní.
    V zápolí, přečasto právě jen těch šest kilometrů od hranice, bylo připraveno na sovětské straně osm výsadkových divizí. Výsadkové vojsko je útočná zbraň. Do prostorů Karpat byly přesunuty kavkazské horské divize. Všechny tyto jednotky, včetně Baltické a Černomořské flotily, byly od 13. června 1941 v bojové pohotovosti.
    Hlavní směr útoku, podle počtu soustředěných jednotek, kupodivu nesměřoval na Polsko, ale na rumunské Ploesti, jakož i na karpatské spoje této naftové oblasti do Německa. Hitler nemohl vést válku bez ropy.
    Od 13. června 1941 se rovněž pohraniční vojenské oblasti (podle sovětské Vojenské encyklopedie mírový termín) formálně změnily označením na front.
    Suvorov přináší četné další důkazy o nesporné přípravě útoku. Včetně Stalinova projevu k absolventům Vojenské akademie 4. května roku 1940, jehož text se sice nezachoval (!), ačkoli každé slovo vůdcovo bylo jinak pečlivě schraňováno, ale zůstali lidé, kteří ho tehdy vyslechli.
    Doplnit to konečně můžeme i poznatkem z válečné výstavy Bolševický ráj (pokládané za pustou nacistickou propagandu), kde byl i obrněný vlak (jeden z několika) s rozchodem kol upravitelným na evropský rozměr.
    Zajímavá konečně je i dokumentace o sovětské výrobě původně americké tanku Christie (který americké ozbrojené síly odmítly). Byl to pozoruhodný stroj, dosahující rychlosti až 190 km. Čímž vyvažoval své slabé, pouze osmimilimetrové, pancéřování. Vlastně hybrid, upravený a experimentálně dokonce vyzkoušený (s připojenými křídly a kormidlem) jako létající a tudíž výsadkový. Pohyboval se terénem na pásech, ale mimo terén na kolech. Sovětský svaz tyto tanky jako model BT vyráběl v početných seriích, takže počet jejich tankových vojsk počtem převyšoval součet všech až do té doby vyrobených tanků, jinde na světě. 7 000. Navzdory tomu, že stroj se pro ruské podmínky vůbec nehodil. Dodnes neexistuje v Rusku jediná autostráda. Ale ty existovaly v Německu. Tento tank dosahoval své uvedené rychlosti jenom na kolech po odhození pásů, tudíž právě jen na silnicích.
    Rusové se ovšem poučili a nejlepší tank Druhé války, T-34, je na prvý pohled dítětem konstrukce Waltera Christie.
    Sovětský útok měl být podle shromážděné evidence zahájen 9. července 1941. Německý útok zastihl mnohé sovětské jednotky dosud navagonované a s nepřipravenými štáby, nenapojenými na komunikační prostředky. Wehrmacht, kromě momentu překvapení, také využil mosty a cesty vybudované Rudou armádou v těsném zápolí. Komunikací vybudovaných pro plynulý přísun fronty po sovětském útoku. Ke smůle moskevských, jak Suvorov jasně dokazuje, se štáby a spojovací střediska a dokonce i vláda, stěhovaly do válečných velitelských stanovišť právě v ;noci z 21. na 22. červen 1941. Ten vládní do okupovaného litevského Vilniusu. V té chvíli ovšem už byl Hitler na svém velitelském stanovišti, ve vzdálenosti od hranice na kilometr shodné jako Vilnius, ve východním Prusku.
    Sbírka Suvorovem sestavených dokumentů se právem pozastavuje nad tím, že Sovětský svaz prostě neměl žádné obranné plány a nikdo za to nenesl odpovědnost a nebyl potrestán. (Šéfem Hlavního štábu byl Žukov, proslulý tím, že se dvakrát nerozmýšlel dát nějakého toho podřízeného zastřelit).
    Na sovětských příhraničních velitelstvích existovaly červené obálky, jež bylo zakázáno bez zvláštního kodovaného rozkazu otevřít. Když zahřměla děla, někteří sovětští velitelé je navzdory tomu otevřeli. A tak už v 6.44 dne 22. června byl bombardován Královec, ačkoli Rumunsko ještě nebylo ve válce, do ústí Dunaje vplula připravená říční sovětská dunajská flotila a následně bylo bombardováno také Ploesti. Navzdory tomu, že síla sovětského letectva byla po prvém německém útoku už ochromena.
    Totéž ráno, ačkoli jinde už se Wehrmacht valil před novou sovětskou hranici, sovětská 41. divise 6. armádního sboru (Severozápadní front) v rámci rozkazů červených obálek a předcházejících štábních cvičení, překročila hranici a zaútočila na východopruský Tilsit. Ačkoli teprve 22. června večer Moskva vydala rozkaz, postupovat podle plánu! Sousední Západní front zaútočil na polské Suvalki. Jenže Luftwaffe stihla do té doby zničit jen v této oblasti 738 sovětských letadel a bez letecké podpory a v situaci, kdy německá letadla nebyla zničena překvapivým útokem na letištích a nenastala sovětská převaha ve vzduchu. Útočící jednotky neměly příliš naděje na úspěch a úspěch to také nebyl.
    Takže 22. červen 1941 můžeme ze všeho nejspíš hlavně vzpomínat jen jako den, kterým se sovětská dominace Evropě, a hlavně naše československé poddanství, odložily až do roku 1945. Pokud jde úzce jen o nás, to poddanství jež jsme měli tehdy, nebyla právě optimální alternativa.


Jan Beneš

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012