"My Prahu nedáme, radši ji zbouráme, zbouráme hned?"

9 2006 Aktuality česky
obálka čísla

Kdyby se autor druhdy slavné písně K. Hašler probudil, patrně by pěkně zděšen koukal, jak rychle se jeho slova naplňují. Zásluhu na tom mají jak "otcové" města, tak různí majitelé, architekti, stavitelé a nevím kdo a co ještě.

Většinu svého života bydlím na Novém Městě. Skousla jsem, i když ztuha, že po roce 1989 plném nadějí nebyly obnoveny historické hranice nejstarších částí města, a to především Starého a Nového Města a Královských Vinohrad. Změnili je necitlivě a svévolně z politických důvodů představitelé tehdy vládnoucí komunistické strany. Radovala jsem se a raduji ze znovunabyté svobody, ale děsí mě cynismus a bezohlednost těch, kdo vládnou, s jakou se chovají k tomuto stavebnímu klenotu, kterým bezesporu Praha je. Zmíním se o několika příkladech z mého blízkého okolí. Vím, že velké majetkové přesuny vždy dávají příležitost těm nejotrlejším a bezohledným.

Příklad první

Léta jsem chodila a chodím na Žofín tzv. Vojtěšskou čtvrtí kolem původně gotického, později renesančně přestavěného městského domu. Léta v něm bylo pekařství a přes svoji ošuntělou fasádu si zachoval důstojnost a osobitost měšťanské budovy. Po roce 1989 byl na prodej dost dlouho. Koupila ho snad švédská společnost a pojala plán vybudovat - jak jinak - hotel. Během přestavby jsem, zvědavá, přemluvila políra, abych mohla nahlídnout dovnitř. Moje zděšení sdílel. Jediné, co se podařilo zachránit, byla gotická studna sloužící původnímu majiteli - koželuhovi a pár renesančních krakorců nad renesanční arkádou. Asi bylo příliš náročné ji vybourat a byly těžké na ukradení či vyhození. Krásnou valbovou střechu ozdobilo několik vikýřů, aby se daly využít půdní prostory, vždyť o peníze jde až v první řadě. Co na tom, že zanedlouho při pohledu z rampy na Hradčanech nezbude ani jediná neporušená a staletí tak obdivovaná barokně oblá střecha?

Příklad druhý

Léta jsem se těšila pohledem z okna na starobylý dům pánů z Myslíkova, navíc opředený krásnou pověstí, který dal jméno celé ulici. Dlouho se o něj přeli vzdálení dědicové. Vystěhován skoro spadl. Pak snad opět švédská firma, stavitelé asi čeští, začali s obnovou na kanceláře a obchody. Zcela vybouraný vnitřek vyplnily stropy a podlahy z betonu. Stařičké barokní obvodové zdivo vzdychlo a právem pohrozilo rozestoupením. Nastoupily ocelové pásy a obvodové stěny zachráněny. Střechu opět "ozdobily" vikýře a gotické sklepy prohlášeny za bezcenné se zmenšily na útulné garáže pro miláčky postmoderní doby - auta.

Příklad třetí

Karel IV. se patrně obrací ve své královské hrobce. Na náměstí pojmenovaném po něm, proti ušlechtilé neoklasicistní budově Českého vysokého učení technického, zela dlouhá léta proluka. Už když na jejím místě začala růst budova, tak mě jímala hrůza. Po jejím dokončení vznikl "architektonický klenot". Fádní šedivé průčelí s drze přečnívajícími patry nad sloupy. Při cestě od nábřeží zakrývají polovinu barokního průčelí Chrámu sv. Ignáce od A. Luraga. Potěšila by mě bronzová pamětní deska umístěná ve výši očí se jmény dobře čitelnými autora návrhu a těch, kteří o její stavbě rozhodli, aby na ně vděční potomci nemohli zapomenout. Nebo dokonce jako "memento mori"?

Nejnovější příklad na konec

Jezdím často Vodičkovou ulicí. Léta jsem s nostalgií a strachem sledovala chátrání kubistického domu, v němž sídlívala slavná cukrárna U Myšáka. Místo studentských a jiných schůzek, byl-li peníz. Dávno sice zmizel červený plyš, pak cukrárna, pak obchody v přízemí a nájemníci. Svoje obavy o osud domu jsem sdělila synovi. Nedávno na mě volá: "Matko, mělas pravdu, Tvůj dům spadl." Potom večerní televizní zpravodajství. Neslané vyjádření hlavního statika, blazeovaná slova ředitele Památkového ústavu a nevím koho ještě. Druhý den v novinách obvyklé oznámení: "Vyšetřování bude trvat týdny atd." Moje zkormoucená dušička pláče a říká si: "Zase jedno tušení se naplnilo a nikdy nikdo nevyšetří, jestli šlo o trestuhodnou neschopnost, nedbalost, neprofesionalitu, zlý úmysl, všudypřítomné uplácení nebo o všechno dohromady. Každopádně je podezřelé, že vedlejší stavba, ohavná a podobná paláci na Karlově náměstí, hemžící se každý den dělníky, byla onoho osudného rána zcela opuštěná. Pánové radostně podotkli poté, co tam přispěchali muži se psy, že nikdo nepřišel o život. Pozoruhodné, když tam nikdo nebyl.

Zdá se, že socialismus, sovětská okupace a následných 20 let normalizace nás naučila jediné: stavět Potěmkinovy vesnice. V "matce měst" zbudou v lepším případě obvodové zdi starých budov, v horším jen průčelí. Svědčí o tom průčelí bývalých kasáren Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky (dříve Mariánském náměstí, kde J. K. Tyl napsal naši hymnu). Dnes se za ním staví procovské centrum Palladium, v němž budou trávit čas rodiny s dětmi nekonečným nakupováním zbytečností.

"Morituri te salutant" - "Praho - matko měst".

PhDr. Jana Volfová Historička

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012