Janův apoštol odešel

9 2006 Aktuality česky
obálka čísla

Z přenosového vozu Radiožurnálu mezi Loretou a Černínským palácem na Hradčanech vzkazuji režii na Vinohradech, že newyorský architekt Jan Hird Pokorný, jenž mne doprovází, nemůže čekat dlouhých 15 minut, aby živě vystoupil v poledních "Ozvěnách dne". Musí se bez zdržování postavit do špalíru osobností, jimž ministr předá křišťálový globus Ceny Jana Masaryka Gratias agit. Nervozně domlouváme, že tedy hlasatelka, která dočítá zprávy, kvapem vyrazí do vedlejšího studia a rozhovor předtočí. Ze záznamu z něj - to už jsme zdolávali schody do sálu - v rádiu přehráli nešťastně jen větu, v níž si Pokorný ulevil, že naši krajané v Americe se mezi sebou věčně hádají.

Na slavnost jsme se dostavili podle itineráře, netušíce, že mezitím jeden z pozvaných, Antonín Sum, odvedl přítomné k prohlídce bytu Jana Masaryka. Tam jim tři čtvrtě hodiny vyprávěl o národem zbožňovaném politikovi, jehož byl osobním tajemníkem. Ministr Kavan zpoždění vystál. Jeho otec s JM spolupracoval za války v Anglii a byl posledním diplomatem, který s Masarykem hovořil večer před záhadným Janovým pádem z okna. Jak on, tak Sum byli po "vítězství pracujícího lidu" vězněni. Sum v souvislosti s Miladou Horákovou, ženskou obdobou Jana Husa ve 20. století. Odseděl natvrdo13 let, život si zachránil mimo jiné důsledným opakováním při výsleších, že Masarykův pád z okna byla jistojistě sebevražda.

Jméno Jana Masaryka do názvu Ceny každoročně předávané ministrem zahraničních věcí těm, kdo se zvlášť zasluhují o šíření přitažlivého zvuku České republiky ve světě, prosadil právě Antonín Sum. Když za Cyrila Svobody a viceministra Saši Vondry byl odkaz na prvního poválečného šéfa naší zahraniční služby z názvu ocenění vymazán, velice tím trpěl. Sum apeloval za Společnost Jana Masaryka, aby byt JM byl uveden do původního stavu a stal se národní památkou. Opatřili jsme také souhlas se zasazením kamenné desky do dlažby nádvoří pod oknem koupelny bytu připomínající místo odchodu JM ze života. Později byla péčí Suma umístěna na chodbě historické budovy Černína busta JM. Z jeho iniciativy došlo k přejmenování bývalé konírny, nyní výstavní haly v Toskánském paláci, který také patří ministerstvu, na Síň Jana Masaryka. Společnost JM se zasadila o vydávání publikací uchovávajících v národním povědomí vzpomínky na JM. Pamatuji si, že pro jeden z pamětnických příspěvků, od Jana Pivečky, do Sumem redigované knihy Otec a syn mne vezl až do moravského Slavičína řidič Tomáše Bati. Baťa měl Suma rád, stejně jako Madeleine Albrightová, jejíž otec pracoval pod exilovým ministrem Masarykem v Londýně a po roce 1989 si to v korespondenci s jeho poválečným sekretářem připomínala.

Naposledy jsem si s doktorem Sumem stiskl ruku loni na pražském magistrátě. Seděl na vzpomínkovém aktu k 55. výročí popravy Milady Horákové v první lavici, místě pro něj při jeho skromnosti netypickém. Ze zadních židlí by se mu s oporou vycházkové hole s potížemi šlo ke stupínku, kde mu udělili čestné občanství hlavního města. Měl je dostat už léta předtím. Trval na tom, že je převezme, až budou dekorováni hrdinové Pražského povstání.

Obdivoval jsem Sumovy přechody z jazyka do jazyka, když se obracel k mezinárodnímu obecenstvu. Nejdřív vězení a pak vysoký věk nebránily jeho lingvistické erudici. Byl jsem šťastný, když jsem ho jednou přece jenom mohl opravit. U Albrightové psal vytrvale křestní jméno Madeleine s "a" po "l". Všimněte si toho u faksimile jeho dopisů, jež vyšly tiskem. Po mém upozornění se "polepšil".

Toník, jak mu říkali kamarádi - já ne, pro mne byl "pan doktor" -, přistupoval k životu čímansky. Odhlédneme-li od let v kriminále, vším byl rád: státním úředníkem, skautským činovníkem, vedoucím pražské pobočky YMCA, kominíkem, stavebním dělníkem, právníkem, poslancem, soudním překladatelem, publicistou a nakonec aktivistou občanského sdružení. Neustále se obklopoval lidmi, nejvíce mládeží, přičemž jeho věrný doprovod vždy tvořili bývalí spoluvězni, lidé všech možných profesí, za jejichž společenské uplatnění se krátce v osmašedesátem a po roce 1989 bral. V domažlickém okrese, z něhož pocházím, to byl například hrabě Dohalský.

Když jsem se 15. srpna z rozhlasu dozvěděl, že můj sedmaosmdesátiletý přítel zemřel, připomněl jsem si slova Marka Tulliuse Cicera, která jsem v dopise Sumovi (psali jsme si i dvakrát denně) ocitoval po přečtení rozhovoru s ním v Mladé frontě Dnes v listopadu 2004: "...čím je spravedlivé jednání nesnadnější, tím je krásnější, a smyslu pro spravedlnost se nesmíme vzdát v žádném životním postavení."

Text a foto Bohuslav Hynek

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012