Slovo šéfredaktorky - Na konci prázdnin

V čísle 6 jsem se v článku o Kyrkekvarnu rozplývala nad přednáškou Jindry Šípka o putování po Peru, zvláště o informaci o indiánském kmeni, který žije na jezeře Titicaca na ostrovech z rákosu. Z rákosu si staví obydlí, rákosem topí, rákosové výhonky používá jako potravu pro domácí zvířata, loví ryby a nepotřebuje elektřinu, televizi, atd. Žije skromně, ale zadarmo a šťastně bez stresu. Občas si na tento kmen vzpomenu, zvláště teď o prázdninách, které si spolu se svými vnučkami velice užívám na malé chatičce v lese nad slapským jezerem.

Chodím na houby, na ostružiny, na šišky a na dřevo. Vařím na kamnech a vodu beru ze studně. Koupelnu máme v řece. Večer se místo televize dívám na hvězdy nebo do ohýnku, který si s dětmi sem tam zapalujeme. Nedávno tady v okolí vykáceli kus lesa a kmeny odvezli. Velké větve tam však nechali na zemi. Povaluje se tam spousta krásně voňavého borového dřeva. A tak máme čím topit. Zpíváme písničky a opékáme nezdravé buřty nebo alespoň chleba. Holky Eliška (13) a Nina (8) tu sice mají partu dětí z okolních chat, s kterými celé dny běhají venku, ale když je třeba přinést vodu, dříví nebo spadané švestky na knedlíky, neremcají a celkem ochotně se práce ujmou, protože vědí, že poté zase mohou běhat dál.

vědí, že poté zase mohou běhat dál. Včera jsme potkali na pěšině pod chatou pěkně urostlou užovku, která se zrovna snažila poobědvat velkou žábu ropuchu. Moc se jí to nedařilo. Měla v tlamě jednu její zadní nohu a když Eliška srdcervoucně ječela, ať někdo tu ubohou žabku zachrání, ujal se toho Lukáš (16) a nebojácně hada chytil za ocas. Ten velmi nerad pustil svou kořist a obrátil se proti vetřelci. Pohled na hada s bojovně otevřenou tlamou nebyl moc povzbuzující a tak jsem se všechny děti snažila dostat trochu dál a malého pejska Rozinku, který první hada s žábou objevil, jsem pro jistotu držela za obojek. Had se poté rozhodl dělat mrtvého brouka, nehýbal se, z tlamičky mu bezvládně visel jazyk, ale ze zadku vypustil dosti děsný pach. Prý na odrazení nepřítele, komentoval to Lukáš a dodal, že je to krásná užovka Coronella.

Ve dnech veder si za chatičku do stínu lehla srnka. Když jsem ji nerada vyrušila, vstala a klidně odkráčela po kamenných schodech nad chatou směrem k lesu.

Máme tu kolem chaty mloky, veverky a spoustu krásných ptáčků. Také myši, ale letos jsme je zatím ani neviděli. Jen rozkousaná deka na půdě svědčila o jejich zimní přítomnosti. Včera si sousedka nechala odborně povraždit hnízdo sršňů, kteří se jí usídlili u půdy. Přiznám se, že mi jich bylo líto. Lítali si k nám cucat šťávu z mladého stromku, který si tu jen tak sám vyrostl a jehož větve mi stínily do kuchyňky. Tak jsme jej trochu osekali.

Také koně jsou naši milí sousedé. Osada Hněvšín, která je pod "naším" kopcem, má jen asi tři čtyři stavení. Ale několik desítek jezdeckých koní. Na nich mj. jezdí populární herec Václav Vydra se svou rodinou a přáteli, kteří si tento kraj oblíbili. Vašek Vydra tu také každoročně pořádá velké terénní představení o bitvě u Little Big Hornu, za což by měl dostat přinejmenším hněvšínského Oskara (nebo Vaška?). On samozřejmě představuje generála Custera a velí Sedmé kavalérii. Ta se houfuje na velké louce vpravo pod lesem, zatímco malební a lstiví indiáni obývají prostor vlevo směrem k "našemu" kopci.

Minulou sobotu se na tento skutečně nevšední zážitek dostavilo na dvě stovky koní z celé republiky. Na "secvičnou" měli v pátek jen pár hodin, ale v sobotu dokázali divy. Však si to 130. výročí této slavné bitvy jistě zaslouží. Koně klasika - bělouši, grošáci, hnědáci, vraníci a ryzáci, plno-, polo- nebo teplokrevníci, frízáci, islanďáci, všichni se řadili do špalírů, do dvojic, do zástupů, tvořili kolečka. Kráčeli, klusali, cválali dle pokynů svých jezdců, honili nepřítele a pak se zase předváděli divákům v malebných seskupeních.

Indiánská týpí na levé louce nabízela pohled do indiánského soukromí, někde i indiánské suvenýry a dole u potoka ve stylovém krytém voze Mary Lou a Lulu prodávaly příchozím kovbojskou fazolovou polévku.

Pro děti je vždycky velkou atrakcí "sekání melounů", což představuje jednak jakoby bitvu s nepřítelem, ale i dobrotu pro malé diváky. Ti číhají poblíž jedoucích koní, až jezdec rozetne mečem meloun, který se pak po kusech kutálí po louce. A kdo má rychlé nohy a ruce, má i šťavnatou pochoutku, která mu pak teče po tváři.

Také se tam střílí z kanonů, což těžce nesou někteří pejskové, jichž je tam hned po lidských divácích požehnaně. (Rozinku jsme raději na odpoledne přemístili do chatičky) a hraje se tam country music. Prostě krásný den plný zážitků a pohody (i když ta bitva...). Jediným civilizačním přepychem, který na chatičce mám, je elektrický proud. A to kvůli počítači, na kterém píšu (donedávna se tu svítilo svíčkami nebo petrolejkou).

Takže, mí milí čtenáři, dnes se nedovíte nic o tom, co si myslím o Paroubkovi či Topolánkovi, kteří se celé prázdniny přetahují o možnost vládnout bez jakéhokoli výsledku. A upřímně řečeno, moc se do Prahy příští týden netěším. Víc mě teď baví loupat klouzky. Víte, že jich je letos docela úroda? A jak výborně chutnají na sádle s kmínem? To si můžete přečíst v Českém kalendáři 2007, který tady mimochodem mezi houbami, šiškami a švestkovými knedlíky také připravuji...