Poslední Rožmberk

10 2001 Dějiny česky
obálka čísla

    Charakter těch, kdo se narodili ve znamení Vah, se skládá zhruba ze stejných dílů vlídnosti, laskavosti, spravedlnosti, paličaté hádavosti, filozofické logiky a nerozhodnosti. Hledají harmonii, příčí se jim nezdvořilost, milují lidi, nesnášejí davy. Obdivují vše krásné včetně dobrého jídla a pití. Zpravidla mají pohlednou tvář ozdobenou pikantním důlečkem.
    V tomto znamení se 1. října 1539 narodil manželům Joštovi z Rožmberka a jeho druhé ženě Anně z Rogendorfu poslední syn. Při křtu dostal jméno po významném předkovi, zakladateli překrásného gotického kláštera ve Vyšším Brodě, jehož křehká gotická věž dodnes svítí v údolí Vltavy. V přední rodině království bylo celkem šest dětí, z toho čtyři dcery a dva synové. Ovšem otec Jošt byl nepevného zdraví a zemřel pouhých čtrnáct dní po narození svého nejmladšího. Podle tehdejšího zvyku se o majetek nezletilých dětí starala matka spolu s poručníky. První byl Petr zvaný Kulhavý, jejich strýc. Byl to muž neobyčejně svědomitý, staral se pečlivě o svěřený majetek. Nechal také po velkém požáru Prahy 1541 vybudovat honosné rodové sídlo na Hradčanech v novém stavebním stylu -- renesanci. Byl to první renesanční palác v Praze. Stál na místě, kde byl později Ústav šlechtičen, na Svatojiřském náměstí. Arkádový dvůr dokončil až starší z Joštových synů Vilém. Strýc Petr náhle zemřel, když nejmladšímu Petrovi bylo pouhých šest let a staršímu Vilémovi deset. Děti dostaly další poručníky, kteří se svědomitě starali o správu rozsáhlého panství pánů červené růže. Vilém se stává pánem rodových držav již v šestnácti letech. O šest let mladší Petr žije v péči matky, chův a učitelů na rodném Krumlově. Podle tehdejších zvyklostí se mu dostane dobrého vzdělání doplněného četnými cestami po Evropě. Chlapec projevoval živý temperament, který neovlivnil ani jeho starší vážný a zodpovědný bratr, kterému ostatně nic jiného nezbývalo, když na jeho mladá bedra byla naložena starost o největší pozemkový majetek v jižních Čechách a reprezentace první rodiny království. Vladaření se učil u svého švagra pana Jáchyma z Hradce, pána statků zlaté růže. Jeho žena Anna, nevlastní sestra obou bratrů, byla žena velkých schopností, která 16 let po smrti manžela úspěšně spravovala statky rodiny pánů z Hradce a byla oporou svých sourozenců. Mladý Petr Vok žil obvyklým životem renesančního kavalíra. Jako mladší neměl mnoho starostí. Zajímal se živě o všechna umění, především o literaturu, staré listiny, malířství, architekturu a hudbu. Byl jako většina vrstevníků vášnivým lovcem. K životu renesančního šlechtice i měšťana patřila láska k dobrému jídlu a pití, však za to většinou muži platili dnou neboli podagrou. Jak se nemoc projevovala, ztvárnil s neobyčejným šarmem ve filmu Císařův pekař Jan Werich. Ale pokračujme.
    Život se stěhuje z pevných poněkud pochmurných a studených gotických hradů do vzdušných prostorných zámků plných světla, do zahrad s arkádami a kašnami. Domy jsou vybaveny krásným pohodlným nábytkem, gobelíny, obrazy a sochami. Náš Petr Vok ovládá několik jazyků, účastní se i cesty do Nizozemí, které se úspěšně vymanilo z nadvlády Habsburků a vzkvétalo pod vládou rodu Oranžských. Výprava navštíví Anglii a Petr Vok je přijat pozoruhodnou ženou -- královnou Alžbětou I. Poznává život jednoho z nejlidnatějších měst Evropy a navštíví i slavné Shakespearovské divadlo Globe. Žije u královského dvora Maxmiliána II., účastní se jednání říšských sněmů, kde naváže styky s řadou protestantských knížat Německa. V šestadvaceti letech se osamostatňuje, i když musí skládat účty ze svého hospodaření svému bratrovi Vilémovi, vladaři domu rožmberského. Usazuje se v Bechyni, kde nechá přestavět zámek v renesančním duchu, bohatou malířskou výzdobu zajistí Gabriel de Blondl. Svobodný, pohledný, příjemný, společenský muž je obklopen veselým dvorem vrstevníků, krásných žen a umělců. Zabývá se podobně jako většina bohatých vrstevníků módní alchymií a astrologií. Život renesančního velmože 16. století vyžaduje značné náklady. Ovšem bratr, ač sám na reprezentaci věnuje nemalé peníze, nemá pro Petrova vydání příliš pochopení, o čemž svědčí i odpověď Vokovu přímluvci o finanční výpomoc. Stručně a pádně charakterizuje způsob života mladšího bratra: "...pan bratr nemyslil na placení Bechyně, ... vzal před sebe to, aby měl na zámku deset nebo dvanáct děveček a děvčat, to jsou jeho komornice a dnem i nocí nevěrně jeho opatrují i k stolu mu slouží. K tomu žádné pobožnosti, žádného řádu, žádné správy v ničem není, outrata nesmírná, čeledi nepotřebné s ženami množství, ježto jest mi o tom těžko slyšeti až mne srdce bolí, ... pak pán Bůh račiž mne toho zachovati, abych ho měl v takovém neřádném způsobu fedrovati (podporovati)." To je upřímná a jadrná čeština starostlivého bratra. Ovšem pan Vilém přes svoje rozhorlení pomohl. Jeho puritánství bylo dílem dáno povahou, zdravotním stavem a předčasnou odpovědností za rodový majetek. Petr Vok žil trochu v jeho stínu. Vilém byl v poslední čtvrti 16. století předním mužem království, měl rozhodující slovo jak v domácí, tak zahraniční politice. Tato doba je zlatým věkem náboženské tolerance uprostřed náboženskými sváry zmítané Evropy, v českých zemích vedle sebe v ní žijí protestanti a katolíci, žení a vdávají se mezi sebou bez ohledu na náboženské vyznání. Sám pan Vilém, ač katolík, má první tři ženy z luteránského prostředí. Poslední, čtvrtá Polyxena je katolička, zato kovaná. Je to ona, která v paláci svého druhého manžela pana z Lobkovic nechá ošetřit a ukryje místodržitele vyhozené z ;oken hradní kanceláře, ale to už nežije ani poslední mužský potomek rožmberského rodu. Veselý, životamilovný mladší Petr Vok poznává nejen luterány, ale stýká se i s řadou příslušníků Jednoty bratrské, poznává jejich víru a opravdovost života. V devětatřiceti letech se rozhodne konečně oženit. Jeho volba padne na mladičkou teprve čtrnáctiletou moravskou šlechtičnu Kateřinu z Ludanic. Její rodina patřila k bratrské šlechtě. Pro novomanželku Petr zřizuje přepychové prostředí s velkým fraucimorem (dvůr paní domu) v němž jsou jak dívky ze šlechtických rodin, tak měšťanské dcerky. Čtyři proky po sňatku 1584 sám přestupuje do Jednoty bratrské. Ve společnosti jeho rozhodnutí vzbudí značnou pozornost a kromě toho mu to přinese trvalou nelibost královského dvora Rudolfa II. Patrně i proto dojde k dočasnému rozkolu s bratrem, neúčastní se ani slavné svatby se čtvrtou Vilémovou ženou. O svém přestupu do Jednoty bratrské zanechal vlastnoruční zápis, který spolu s českou biblí nechal vložit do makovice věže bechyňského zámku. Zápis byl celkem nedávno objeven v archivu vyšebrodského kláštera. V něm se dočítáme: "... Žádné bludy a nešlechetnosti jsem u členů Jednoty neshledal, naopak žijí podle bible ve svornosti a lásce, a proto jsem se k nim připojil..."(volně mnou převedeno do současné češtiny). V listopadu 1582 a roku 1587 se veřejně účastnil bohoslužeb v nejkrásnějším chrámu Jednoty bratrské v Mladé Boleslavi, tehdy nejvýznamnějším centru českých bratří. Krásná renesanční budova je dodnes ozdobou města a její ušlechtile pojatý prostor slouží kultuře. Roztržka s bratrem byla zažehnána až po dlouhých šesti letech. V r. 1590 navštěvuje se svou chotí Kateřinou Krumlov. Netuší, že za pouhé dva roky bude svého tolik odlišného jediného bratra provázet v honosném pohřebním průvodu do místa věčného odpočinku v Krumlově, kde spočine vedle třetí manželky v hrobce kůru kostela sv. Víta. Přes čtyři manželství zemřel Vilém bezdětný. Vláda rožmberského domu přechází na padesátiletého Petra Voka. Ani jeho manželství s Kateřinou není obdařeno potomky. Kromě toho se u jeho ženy začíná ve stále větší míře projevovat duševní choroba a tím prakticky mizí naděje na dědice. Podle mého názoru se ryzost charakteru posledního Rožmberka projevuje i v tom, že svou ženu neopouští, přestože by mu jako poslednímu mužskému potomkovi starobylého rodu nikdo nevyčítal odchod z bezdětného svazku. O to více se zajímá o veřejný život, účastní se politického dění. S dědictvím po bratrovi přicházejí starosti o zaplacení obrovských dluhů, které po něm zůstaly. Protože se netěší přízni Rudolfa II., za něhož stále více rozhoduje dvorská klika, není jím ani přijat v audienci, o niž v tísni požádal. Teprve za dva roky se podaří díky přímluvě svého příbuzného odstranit neoprávněný zápis o rodovém majetku, který byl učiněn svévolně a patrně ze msty. Urážlivé císařovo jednání prohloubí Vokův odpor k jeho osobě a praktikám katolického dvora. Proto se účastní na akcích a jednáních namířených proti panovníkovi. Dvorská klika ovšem nemohla posledního Rožmberka vyřadit z politického vlivu. V tehdejším sněmu se hlasovalo ne podle počtu hlav, ale podle váhy hlasu. Na sněmu i zemském soudu měl rožmberský rod první místo. Přes trpké zkušenosti s císařem Petr Vok při ohrožení Moravy Turky po oprávněném váhání, přijímá místo velitele vojska. Pro zajímavost cituji rozumové důvody odmítnutí: ...Zdraví (je mu 55 let), nezkušenost ve vedení armády, dluhy a v neposlední řadě odmítavý postoj panovníka "pro víru a pití". Vok píše: "...jako by žádný takový v zemském neb komorním soudu neseděl a já pro slávu tohoto světa víru svou zapírati nebudu..." Na naléhání přátel velení nakonec přijal, "...váží v sobě více obecního dobrého nežli vlastního života a statků..." vědom si toho, že "...poslušnosti a zběhlosti ve válečných potřebách mezi stavem panským a rytířským toho času není v Koruně české..." Pozornému čtenáři netřeba komentáře ke stavu společnosti na konci 16. století, dvacet let před stavovským povstáním 1618, které ukončila jediná krátká bitva a staroměstská poprava. Historie je učitelkou života, ale má nepozorné žáky. Výprava páně Vokova zachránila Komárno, ale domu Rožmberků způsobila velké finanční ztráty. Nedostal slíbený plat ze státní pokladny, ze svého půjčil eráru nenávratně značnou sumu a ztráty rozmnožily i nutné osobní výdaje.
    Velení armády na druhou stranu zvýšilo jeho prestiž, umlčelo věřitele a umožnilo mu věnovat se správě majetku. Ovšem císař se s panem Vokem nejen nevyrovnal, ale dohodl se s jeho protivníky, spíše závistivci, kteří mu nakonec pomohli získat Krumlov. Proč pan Vok nenabídl místo rodného města Třeboň, se už nedozvíme. Tradiční centrum rožmberského rodu, po staletí nejmocnějšího v Čechách, bylo asi pro císaře otázkou vyrovnání účtů s ;nepohodlným "kacířem". Petrovu srdci asi byla nejbližší Bechyně krásných let mladosti a středního věku. Možná chtěl umožnit synovci Janovi Zrinském hladké převzetí dědictví po své smrti. Skutečné pohnutky a pozadí prodeje nádherného Krumlova se už nikdy nedozvíme. Ovšem štěstí koupě Krumlova císařskému domu nepřinesla. Vražda, kterou tam spáchal nejstarší nemanželský Rudolfův syn don Julio na dívce Markétce se přetřásala na dvorech celé Evropy.
    V roce 1601 umírá nemocná Kateřina z Ludanic a Petr 1602 tajně opouští Krumlov, aby zbytek života trávil v Třeboni. Opět buduje honosné sídlo předního velmože království. Přemisťuje tam svoje sbírky, archivář Václav Březan pořádá rodový archiv a napíše kroniku rodu. Třeboňský archiv je dodnes pramenem poznámek k našim dějinám. I já jsem s potěšením četla některé dokumenty včetně pamětní knihy návštěvníků třeboňského dvora pana Voka. Mnohý zápis v krásné češtině zaujme břitkým postřehem a humorem. Vdovec Petr rozpustil ženský dvůr paní Kateřiny, některé dívky se vrátily k rodinám, jiné se vdaly. Zůstalo pouze deset komornic. Chci se zmínit o legendami ověnčené Zuzaně Vojířové. Nebyla dcerou mlynáře, nýbrž mladá, zřejmě příjemná šlechtična z rytířského rodu Vojířů Sasků z Vacovic, která byla blízká paní Kateřině a byla jí společnicí až do její smrti. Pan Vok jí "...za takovou věrnou a přičinlivou službu jeho choti a za dobré a počestné chování" daroval tzv. Špulířovský dům v Soběslavi, kde žila až do své smrti. Vladař rožmberského domu se věnoval čím dál více politice, především právnímu zajištění postavení nekatolíků v království. Úzce spolupracoval s ;mozkem nekatolické šlechty panem Václavem Budovcem. Jejich snažení bylo korunováno vydáním "Majestátu" roku 1609. Málokdo ví, že ve své době to byl nejliberálnější náboženský zákon v Evropě. Zaručoval: "stavu panskému, rytířskému, tak i Pražanům, Horníkům a jiným městům s lidmi poddanými jich a sumou všem" svobodu náboženského vyznání. Umíte si představit stav dnešní společnosti, kdyby byl uváděn do praxe v Evropě i zámořských državách. Jak krásná utopie, protože dějiny neznají kdyby. Obsah i forma "Majestátu" mě dodnes naplňuje pýchou na naše předky. V roce 1611 vtrhla do Čech tzv. Pasovská vojska a plenila bezohledně zemi. Žoldnéře nikdo nechtěl vyplatit a tehdy naposledy Petr Vok ukázal svoji velkorysost a vztah k rodné zemi. Na výplatu obětoval celý rožmberský stříbrný poklad. Asi 48 000 kop stříbra nechal v Kutné Hoře vyměnit za peníze a těmi byli žoldnéři vyplaceni a opustili zemi. Kronikář k tomu poznamenal: "Tožť ten poklad Rožmberský pryč, milá Růže, již máš pokoj, nebudou tě víc škubati." V poslední čtvrti 20. století a na počátku století 21. jsme svědky jevu opačného. Politická reprezentace České republiky nenechá škubat sebe ve prospěch vlasti, ale vesele škube vlast, případně ji nechá bez odporu škubat cizími. Nemít skeptický a lehce ironický pohled historika, často bych "vlasti milená" nad tebou v uplynulých desetiletích zaplakala.
    Nesmírně unaven četnými jednáními, neustálým napětím a starostmi roku 1611 pan Petr Vok ulehl, aby více z lože nepovstal. Dne 16. 11., devět let a 2 dny před bitvou na Bílé hoře ve věku 72 let v Třeboni zemřel. Císař Rudolf II. ho přežil o necelé dva měsíce. Proto se zemští úředníci neúčastnili Vokova pohřbu. Smuteční průvod s balzamovaným tělem pana Petra Voka se vydal na cestu do Vyššího Brodu, kde mělo být tělo uloženo, teprve 31. ledna 1612. Účastnila se ho řada říšských knížat a českých pánů. Pohřební akt byl ukončen v temném lednovém podvečeru rozlomením rožmberského erbu a jeho shozením z kazatelny, neboť šlo o posledního mužského člena rodu. Rakev s tělem pozoruhodného a legendami opředeného muže spočinula na posledním zbylém místě vedle jeho ženy v hrobce klášterního kostela založeného jeho předkem. Navštívíte-li tento klenot gotiky v jižních Čechách, věnujte vzpomínku poslednímu Rožmberkovi. Jeho rod spoluvytvářel dějiny českého království. O rozporuplnou pověst páně Vokovu se o 100 let později postaral třeboňský purkmistr Vavřinec Benedikt Mecera, který sepsal, co se vyprávělo, smíchal příběhy z mládí, pominul zásluhy o Majestát, válečnou výpravu proti Turkům, vyplacení Pasovských a v duchu protireformačního katolicismu zdiskreditoval a pošpinil osobnost člena Jednoty bratrské na dlouhou dobu. Nejhorším nepřítelem člověka je zjednodušený pohled na osobnost a pomluva. Obojího se poslednímu pánovi znaku červené růže dostalo měrou vrchovatou. Snad moje vyprávění v měsíci, kdy vzpomínáme vznik novodobého českého státu, uvádí misky vah do jakés takés rovnováhy.


Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012