Naši v Kyrkekvarnu

6 2006 Naši ve světě česky
obálka čísla

Čte se to čirkekvarnu, znamená to kostel ve mlýně a je to ve Švédsku. Krásné místo uprostřed přírody asi 10 km od Jőnkőpingu, kde je druhé největší švédské jezero.

Řeka pod lesem, kde se můžete ubytovat v chatkách, jezdit na kánoích či na koni. Kousek nad tím, na louce pod jiným lesem stojí velká chata, kde se každoročně v květnu scházejí Češi a Slováci ze Švédska, Norska a někteří také z Čech a Moravy. Letos na to měli čtyři dny, protože ve čtvrtek byl svátek, v pátek si vzali den dovolené a přidali víkend.

Letos to bylo již 24. setkání

Po Pavlu Mrázkovi, který se zasloužil o řadu minulých setkání, a který se teď více věnuje dětským táborům, převzal loni organizační žezlo Ing. Vratislav Langer. Stále usměvavý Vráťa s výdrží do dlouhé noci až rána, kdy po té, co se poslední vytrvalci odebrali na lůžka, ještě uklízel společné prostory, aby u snídaně bylo všem příjemně? Vráťa společně s dalšími členy Švédskočesko- slovenského spolku připravil také mimořádně bohatý program, který i uváděl. Ve čtvrtek začal jako již tradičně dortem a kávou, a také informacemi o dění v Českém centru ve Stockholmu, o němž informoval zde velmi oblíbený ředitel centra pan Jaroslav Kantůrek. Za jeho pobytu ve Stockholmu byla uspořádána spousta dobrých kulturních a zajímavých pořadů.

Poslední bylo předpremiérové non atop - čtení (každoroční program Jazzové sekce a českých center), tentokrát na téma Arnošt Lustig. A čtení ve Stockholmu se velmi úspěšně zúčastnil sám spisovatel, který další den přijel i do 370 km vzdáleného Kyrkekvornu. "Tento výlet pokládám za krásný dárek", řekl na úvod setkání Arnošt Lustig, který oslavil osmdesáté narozeniny ve formě, jakou mu mohou závidět mnozí o desítky let mladší pánové. Nejen slovem (jeho poslední díla jsou výrazně erotická a měli jsme možnost poslechnout si ukázku) přesvědčil o svém mladistvém duchu, ale temperamentním tancem příští večer i o svém zdravém a hybném těle. Série čardášů v podání kapely Dunaj vedené Jurou Holáskem mu zjevně činila radost.

Jura Holásek pak byl dalším velmi milým hostem. Jak jsme již v tomto časopise dříve psali, jako student - medik se dostal na stáž do Švédska v roce 1968 i se svou pozdější ženou Evou. Doma byl však prohlášen za nežádoucího emigranta. A tak s Evou ve Švédsku zůstali a stali se renomovanými lékaři. Jura nemohl zapomenout na rodnou Moravu a její muziku. Založil cimbálovku z řad švédských hráčů a trpělivě je učil pro ně zcela neznámý styl hudby. (Když jsem tam před lety poprvé zcela fascinována zírala na "chladné" Švédy, jak vystřihli moravské lidové, ptala jsem se Jury, jak mu dlouho trvalo je to naučil. Asi dvanáct let, odpověděl zcela vážně?) Po roce 1989, kdy už mohli Holáskovi jezdit do Československa, se Jura rozhodl, že se na důchod vrátí do rodné vsi na Moravu. Časem tak učinil, obnovil vinohrad a protože je také výborným malířem, uspořádal i výstavy svých krásně barevných obrazů. Na housle hrál s místními kapelami, ale zval na Moravu i své švédské přátele. Měla jsem možnost být u toho, když na návsi hrály dvě české kapely, jedna švédská a pak všichni dohromady. To byl, panečku, folklórní jam jako hrom!

Teď má Jura Holásek docela smutné dilema: děti a vnoučata má ve Švédsku a jeho žena Eva (jinak zpěvačka jeho kapely) míní zůstat s nimi. "Asi se sem zase vrátím, vždyť nemohu opustit rodinu," řekl člověk, který je Moravákem celým svým srdcem. Zajímavé byly i informace o Společnosti Franze Kafky, kterou podala dr. Mališová. Společnost například vydává postupně dílo Franze Kafky, které ještě nebylo publikováno, a stará se o jeho odkaz. Páteční dopoledne vyplnil opět program, který zde má svou bohatou tradici: poezie. Obvykle je přednášena poezie z tvůrčích dílem účastníků (a že jich je ve švédské česko- slovenské komunitě celá řada!). Tentokrát připravil Otakar Štorch recitační pásmo z děl básníků padesátých let minulého století a z děl disentu. Posluchačům se chvíli chtělo smát, chvíli brečet, když si připomínali tatíčka Lenina a dobrodějce Stalina prostřednictvím veršů tak renomovaných básníků jako byli V. Nezval, P. Kohout, M. Kundera. Jejich a verše z doby disentu (např. J. Fousek, P. Mrázek) přednášeli: Rosetta Bengston, Líba Karlsson, Ivan Jonáš, Ota Štorch a také velmi dobře Jitka Vykopalová, která pracuje na naší ambasádě. Trochu rozpolcenou náladu pak srovnal Jindra Šípek svým povídáním o cestě po Peru. On má vždycky něco zajímavého připraveno - vzpomínám si, jak jednou promítal video o výstupu na Kilimandžáro - ještě dnes mám potíže s dechem, když si na to vzpomenu, tak to bylo sugestivní. Peru nebyla zřejmě tak namáhavá, už jsem o ní i mnoho četla, nicméně ráda jsem se poučila o tom, že na velkém jezeře Titicaca žijí Indiáni, kteří nepotřebují ničit zemi civilizačními výdobytky. Kdysi utekli před Španěly, kteří je chytali jako otroky. Vybudovali si na vodě vlastní ostrovy z rákosu a z téhož materiálu i obydlí. Rákosem doplňují i jídelníček, který sestává povětšinou z ryb.

Nepotřebují elektřinu ani televizi. Mají slunce, vodu, hvězdy a - pohodu bez infarktů, stresu a dalších našich "lahůdek". Součástí setkání v Kyrkekvarnu bývá i návštěva velvyslanců. Česká velvyslankyně se pro zaneprázdnění omluvila a poslala za sebe milého pana Maryšku, nový slovenský se dostavil nejen osobně, ale kromě praktických informací konzulárního druhu, které spolu s panem Maryškou podali zájemcům, přispěl večer i zpěvem slovenských písní. V tomto oboru též výrazně zazářila Anička-Katarina Schatzl, absolventka bratislavské konzervatoře, která žije ve Stockholmu a její malý synek s maličkými houslemi.

Počasí sice bylo v těch dnech stejně studené a částečně deštivé jako u nás na jihu (měřeno ze Švédska), ale díky dobrým lidem jsme s kolegyní Martinou navštívily i dřevěný malovaný kostel v nedalekém Habo, město Norrkőping, kde je velmi zajímavé kulturně zaměřené centrum zbudované ze starých zrušených textilek a papíren, a kde se nám obětavě věnoval (a chutně nám navařil) houslista Jaroslav Šonský. Okolím svého bydliště v Oxelősundu nás poté provezla autem (neb lilo a lilo) Lída Koutná (moře, ostrovy, pláže), zatímco její manžel Jiří chutně připravil platýze v sýrovém závitku. A nakonec jsme se vlakem jedoucím zcela tiše po kolejích dopravili do Stockholmu. Tam nás přivítal Ota Štorch, vzal nás do centra, na věž věhlasné radnice (místa udělování Nobelovy ceny) a posléze i na letiště, odkud jsme za hodinu a 40 minut přistáli na letišti v Praze. Dvě další hodiny pak trvala domů cesta MHD...

"Nekrade se tady, je to slušná země, drží se tu slovo, většina z nás tu zůstává, nechce se vrátit do ČR," říkají někteří. "Ale ta socialistická vláda tu je už 50 let, to je trošku moc, všechno jde dolů, kde jsou doby, kdy bylo Švédsko, protože neválčilo, bohatou zemí," říkají jiní. Můžete si vybrat. Já si vybírám asi toto: moc ráda jezdím za svými přáteli (téměř každý květen) do Švédska. Je to pěkná země s krásnou přírodou. Má temnou a dlouhou zimu, kdy se už o třetí odpoledne začíná stmívat, ale zato teď, v květnu je to lepší, ještě v 11 večer je vidět?

P.S.:

Moje paní šéfredaktorka zapomněla napsat, že úplně prvními, kdo nás mile ve Švédsku přivítali, byli Ivan a Alena Jonášovi a u nich na návštěvě dlící Zdeněk Černý (jeho řízky a segedín byly skutečně výborné). Přenocování "na samotě u lesa", kde lišky, jezevci a jiná lesní zvířena dává dobrou noc, kde po ránu je v májové přírodě neskutečně krásně a přitom do Stockholmu slabá hodinka, bylo krásným zážitkem. Jim i všem dalším našim průvodcům ještě jednou srdečný dík.

ES
p.s. Martina Fialková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012